Název: Adriana

Autor: Karel

Ilustrace: Neznáme

Varování:Fantasy Fetish, Body Transformation, Gender Transformation

Alan Williams byl typickým příkladem toho, čemu se říká bezohledný novinář. Jeho články měly vždy velký ohlas, ale Alan při nich nebral ohledy na nic a na nikoho. Přestože mu vynesly mnoho nepřátel a dokonce několik fyzických napadení, nijak ho to neodradilo.

Také sem, na překrásný tichomořský ostrov Tuapui si nepřijel užívat krásy bohem zapomenutého kraje, ale napsat další ze svých reportáží. Od jednoho důvěřivého antropologa se totiž dozvěděl, že na některém ze zdejších ostrovů prý žijí nějací bájní tvorové. Víc toho Alan sice z nadšeného vědce nedostal, ale protože vedení redakce zrovna podobný článek potřebovalo, byl vyslán do Polynésie.

Až na místě samém zjistil, že vše bude mnohem těžší, než si původně představoval. Byla-li jeho informace pravdivá, obyvatelé ostrovů vše tajili a rozhodně neměli nejmenší chuť vykládat cokoli vlezlému novináři. A tak přestože Alan zkusil vše, od podplácení, až po téměř dobrodružné sledování vytipovaných osob, neuspěl. Všude narážel na neproniknutelnou bariéru. Jindy neustále usměvaví domorodci se při setkání s ním brzy usmívat přestávali a tvářili se odmítavě, až nepřátelsky.

Alan byl ovšem na podobné jednání zvyklý a rozhodně se nenechal odradit. Pochopil, že je na správné stopě a jejich zatvrzelé mlčení v něm probouzelo o to větší zvědavost. Zařekl se, že odtud neodjede, dokud nebude mít svůj článek.

Jenže den za dnem pomalu ubíhal a on byl ve svém pátrání stále na začátku. Už si začínal zoufat, když mu pomohla náhoda. Bylo už dlouho po půlnoci, a on seděl sám v jednom z místních barů. Měl zrovna v úmyslu zvednout se a odejít do hotelu, když si k němu přisedl opilý rybář.

„Ty jsi ten vlezlý Američan, co hledá naše anua tuahi?“ zeptal se ztěžklým jazykem. Alan zbystřil. Rychle se rozhodl využít vzniklé situace a objednal muži další sklenku pálenky. Zapředl s ním hovor a předstíraný zájem o rybářovy problémy a několik dalších skleniček dokázalo to, co se mu nepodařilo za celou dobu jeho pobytu. Vymámil z opilého muže jméno ostrova, kde byla nejen svatyně domorodých bohů, ale kde také žily jakési anua tuahi. Alan netušil, co ta slova znamenají, a příliš mu nepomohl ani slovník, který u sebe neustále nosil. Anua znamenalo moře a tuahi dívka. Celý výraz šel tedy přeložit jako „mořská dívka“, což nedávalo velký smysl. Na tom ale koneckonců příliš nezáleželo; hned zítra si vypůjčí loďku a na ostrov se zajede podívat.

Překvapením toho večera ale ještě nebyl konec. Už byl téměř u hotelu, když mu cestu zastoupila stará vrásčitá žena se dvěma urostlými, nebezpečně vypadajícími muži. Alan zastavil a čekal, co se bude dít. Hromotluky neznal, zato ženu ano. Měla malý obchůdek na okraji města, kde prodávala různé amulety, talismany a léčivé bylinky. Místní lidé ji považovali za mocnou kouzelnici a chovali ji ve veliké úctě.

„Proč pátráš po něčem, co má zůstat utajeno?“ spustila místo pozdravu stařena přísně.

„Ale já…“ zatvářil se Alan zmateně. Kouzelnice ho však nenechala domluvit.

„Mlč!“ přerušila ho. „Pokud vím, už mnoho lidí zde ti řeklo, abys odjel a nestaral se o věci, do kterých ti nic není. Jestliže anua tuahi skrýváme před světem, máme k tomu dobrý důvod. Proč to nechceš pochopit?“

„A proč nechcete, aby se ostatní dozvěděli o vašem tajemství?“ odpověděl Alan otázkou.

„Protože je tím chráníme. Vy „civilizovaní“ lidé totiž vše krásné brzy zničíte. My nedovolíme, aby jste jim ublížili, nebo je vystavovali někde v cirkusu. Proto o nich nemůžeš psát.“

„Ale co jsou ty anua tuahi vlastně…“ chtěl se zeptat Alan, ale byl opět přerušen.

„Mohla bych se postarat o to, aby se ti přihodila nějaká nehoda, ale příčí se mi jakékoli násilí. Proto mi stačí tvé slovo, že už po nich nebudeš nikdy pátrat a odjedeš z ostrova.“ Alan se rozhlédl a viděl, jak oba svalovci nenápadně pokročili blíže k němu. Netušil, co od nich může očekávat, proto raději souhlasil.

„Dobře, slibuju.“ Stařena spokojeně pokývala hlavou.

„Věřím ti. Zároveň tě však varuji! Porušení daného slova by tě v tomto případě mohlo přijít mnohem dráž, než je pár zlámaných žeber, nebo vyražených zubů!“ dodala vážným hlasem a Alan byl propuštěn.

>Došel do hotelu a přemýšlel, co dál. Samozřejmě ho ani na okamžik nenapadlo, že by mohl dané slovo dodržet. Nestal se uznávaným novinářem proto, že plnil sliby. Na druhou stranu musel teď být mnohem opatrnější, protože nepochyboval, že kouzelnice svá slova myslela vážně. Navíc ho určitě nechá sledovat. Pak ale dostal nápad, jak dosáhnout svého.

Druhý den si v půjčovně zaplatil auto a odjel na odlehlý konec ostrova, kde se ubytoval. Ihned po rozednění si od jednoho z rybářů půjčil malý motorový člun, který měl i vesla a vyrazil k zapovězenému ostrovu. Když za necelou hodinu konečně spatřil v dálce vytoužený cíl, vypnul motor a zbytek cesty dovesloval. Vytáhl člun na břeh a ukryl ho do křoví. Pak, vyzbrojen fotoaparátem a malým revolverem, vyrazil na průzkum.

Ale ať hledal, jak hledal, nic zvláštního neobjevil. Žádné neznámé zvíře, ani cokoli jiného. Jediné místo, které stálo za zmínku, byla malá rákosová chýše na mýtině uprostřed. Okolo ní stály různě velké sošky bizarních postav a přímo v chatrči trůnil kamenný oltář a na něm množství ovoce a květin. Obojí bylo čerstvé, což znamenalo, že svatyni někdo pravidelně navštěvoval.

Alan se zatvářil zklamaně. Jestli tohle bylo vše, co ostrov skrýval, vážil dlouhou cestu sem úplně zbytečně. Spíš ze zvyku pořídil několik snímků a pomalu šel zpět k ukrytému člunu.

Náhle uslyšel nějaké hlasy. Okamžitě se přikrčil za kmen vyvráceného stromu a rozhlédl se, odkud vycházely. Od pobřeží. Opatrně se připlížil blíž a spatřil jednoho z místních rybářů rozmlouvat s neznámou dívkou. Oba byli částečně zakryti velkými kameny, které zde byly hojně rozesety, takže jim viděl pouze ramena a hlavy. Zarazilo ho však, že dívka byla Evropanka. Sice hodně opálená, ale přesto byla její pleť mnohem světlejší, než měly místní krasavice. Její původ navíc prozrazoval evropský obličej a dlouhé, jako písek plavé vlasy.

Mluvili polynésky, takže útržkům jejich rozhovoru, které k němu občas zalétly, Alan nerozuměl. I přes šum moře narážejícího na útesy ho ale zaujal dívčin melodický hlas. Jakoby měl v sobě nějakou magickou sílu; neuvěřitelně ho přitahoval a Alan nedokázal vnímat nic, než dívku. Musel použít veškerou vůli, aby se nezvedl a nerozeběhl k ní.

Po chvíli se rybář s blondýnkou rozloučil a odplul. Dívka osaměla. Alan pochopil, že děvče na ostrově přebývá, což ho zmátlo, protože nikde neviděl žádné stopy, které by tu její trvalá přítomnost musela zanechat.

Rozhodl se, že se k ní opatrně přiblíží. Využil šumění moře a toho, že se dívala za odplouvajícím rybářem, a nenápadně se dostal až téměř k ní. A tu si toho všiml! Na útesu před ním neseděla dívka, ale mořská panna!

Alan strnul úžasem. Vyjeveně na ni hleděl a na okamžik zapochyboval, jestli se mu to jen nezdá.

„To není možné.“ zašeptal nevěřícně a nedokázal z ní spustit oči.

Stvoření před ním vypadalo od pasu nahoru jako obyčejná, i když krásná, dívka. Uzoučký pas, nádherně tvarovaná pevná ňadra a rozkošný obličejík. Dlouhé blonďaté vlasy jí sahaly až k pasu. Zato spodní část těla už obyčejně nevypadala. Byla tvořena dlouhým rybím ocasem, pokrytým šupinami a zakončeným velkou ploutví. Ocas se svou siluetou dosti věrně podobal ženskému zadku a nohám, proto toto spojení vůbec nevypadalo divně, ale naopak vyzařovalo zvláštní a neobvyklou krásu.

To už se ale v Alanovi probudil reportér. Opatrně vytáhl foťák a několikrát stiskl spoušť.

Vtom děvče otočilo hlavu a všimlo si ho. Zasněný výraz jejího obličeje se vytratil a nahradil ho úlek. Mrskla sebou a během okamžiku zmizela ve vodě. Alan zahlédl pod hladinou už jen její obrys, pak ji skrylo moře.

Ještě dlouhou chvíli stál na břehu, jakoby doufal, že se znovu vynoří. Ale nevynořila. Po mnoha minutách mu proto nezbylo, než se otočit a odejít. I tak byl nadšený! Něco takového neočekával ani v nejfantastičtějším snu. Objev a fotky, které dnes udělal, se člověku podaří jednou za život. Ani na okamžik nepochyboval, že dnešek ho proslaví.

Byl natolik zaujatý vlastními myšlenkami, že nezaslechl tiché kroky za ním. Rána do hlavy přišla zcela nečekaně, takže se do tmy propadl dříve, než vůbec stačil sáhnout po revolveru.

První, čeho si všiml, když namáhavě otevřel oči, byla rákosová střecha nad jeho hlavou. Pomalu mu docházelo, že už není na pláži, ale v chýši, kterou dnes jednou navštívil. Chtěl se pohnout, ruce i nohy měl však pevně svázané a navíc byl úplně nahý. Hlava mu třeštila a tak si jen namáhavě vybavoval, co se vlastně stalo. Tu se nad ním objevila kouzelnice.

„Ale, tak pan vlezlý novinář se nám konečně probudil. Myslím, že jsem tě zcela jasně varovala, takže za vše, co se od teď stane, poděkuj jen sám sobě.“ Slova byla pronesena tak ledovým tónem, až se Alan zachvěl.

„Co se mnou chcete udělat?“ zeptal se a poprvé za svou kariéru novináře měl strach o život. Stařena jako by to vycítila:

„Neboj se, zabít tě nehodlám. Jen se postarám o to, abys tajemství, které jsi odhalil, nikomu neprozradil. Po mnoho staletí se nám daří klamat celý svět, takže všichni považují anua tuahi za výmysly starověkých námořníků. A já nedopustím, abys to zkazil.“

Nato pokynula svým pochopům, kteří stáli opodál a zatímco jeden si na Alana klekl a pevně ho držel, druhý ho uchopil za hlavu a násilím mu otevřel ústa.

Kouzelnice začala odříkávat jakási neznámá slova a přitom mu do úst lila špinavě hnědou tekutinu. Alan se snažil bránit, ale pouta byla pevná a oba muži silní. Nemohl ani pohnout hlavou, ani zavřít ústa a tak musel chtě nechtě rybinou páchnoucí nápoj polykat. Chutnal jako zkažená rybí polévka a Alan ještě nikdy neměl v ústech něco tak odporného. Již po pár doušcích se mu zvedl žaludek a on měl dojem, že ho bude muset celý vyzvrátit.

Přesto byl donucen spolykat všechno. Po několika minutách, kdy mu jeden z mužů držel ústa pevně zavřená a zajistil tak, že i přes příšernou chuť zůstane nápoj tam, kde ho kouzelnice chtěla mít, ho oba muži na její pokyn pustili. Alan zůstal ležet na zemi a jen lapal po dechu. Stařena mu rozvázala pouta a zcela nahého ho ponechala uprostřed chatrče.

„Zítra se uvidíme. Zatím si to tady užij.“ řekla mu výsměšně a všichni odešli.

Alan se pokusil vstát, ale zatočila se mu hlava a znovu upadl. Následujících čtyřiadvacet hodin se zmítal v horečkách, a bylo mu zle, jako nikdy předtím. Celým tělem mu škubaly křeče a Alan měl pocit, jakoby mu někdo lámal všechny kosti. Když nejhorší příznaky lektvaru pominuly a on se trochu vzpamatoval, s hrůzou se podíval na své tělo. Na nohy se vůbec nedokázal postavit a během jediného dne zhubl tak, že se nepoznával. Ruce měl tenké a bez chloupků a také v pase byl tak štíhlý, že se boky a zadek zdály až nepřirozeně tlusté. Žízeň, která ho neustále sužovala, mohl zahánět pouze ovocem z oltáře.

To, že uběhl den, si uvědomil až ve chvíli, kdy nad ním opět stála kouzelnice se svými pochopy. Ti ho zvedli do výšky a stařena si ho tak mohla důkladně prohlédnout a zkušenými hmaty ho i osahat po celém těle, včetně teď již zanedbatelného přirození. Bylo to další ponížení, které musel vysílený novinář snést. Nejen že byl po jejím lektvaru více mrtvý, než živý a že tu celý den ležel nahý na zemi, ještě ho musela osahávat, jako kohouta na prodej? Pokusil se protestovat, ale z úst se mu ozval pouze chrapot.

„Chachacha!“ zasmála se tomu kouzelnice a podle jejího výrazu bylo zřejmé, že je spokojena. Nato přikázala jednomu z mužů: „Vezmi ho k vodě, ať se může umýt.“ Hromotluk přikývl. Přehodil si Alana přes rameno jako pytel, a odnesl ho k moři, kde ho nechal, aby se trochu opláchl. Byla to první příjemná věc za celou tu dobu a mořská voda ho nečekaně posílila. Náhle se cítil dobře a byl plný energie. Svalovec ho ale po malé chvilce vytáhl a odnesl zpátky do chýše. To už se ve stařenině ruce znovu objevila nádobka s lektvarem. Tentokrát Alan neměl sílu se bránit a tak to měla mnohem jednodušší. Jeden z hromotluků ho podržel, druhý mu lehce rozevřel ústa a on byl opět donucen lektvar vypít hezky do dna.

Jeho mučitelé mu nechali v chýši košík s čerstvým ovocem a odešli. Několik dalších hodin prožíval totéž, co včera. Organismus si však na podivný nápoj zřejmě zvykl, protože účinky už nebyly tak silné. Jeho tělo ovšem dále procházelo změnami. Zadek a boky se mu ještě více zvětšily a pas zeštíhlel. Nohy už nejenže nedokázal dát od sebe, ale dokonce mu začaly srůstat a ztratil v nich veškerou sílu. Mohl jimi sice hýbat a ohýbat do všech stran, ale k chůzi byly nepoužitelné. A jakoby ani to ještě nestačilo, kůže na nich i na zadku a podbřišku se stávala mnohem tvrdší. Také chodidla se mu podivným způsobem deformovala..

„Co se to se mnou děje? Co to bylo za hrozný nápoj?“ ptal se Alan sám sebe, ale odpověď si zatím dát nedokázal. Zato ho napadlo, že teď, když se cítí lépe, by odtud mohl uprchnout. Jeho člun je zřejmě stále na svém místě a jakmile by se dostal mezi lidi, mohl by uvědomit úřady. Kouzelnici by zatkli a jemu by jistě nějaký lékař pomohl. V duchu zajásal a svůj nápad začal uskutečňovat. Mohl se ale jen plazit po rukou, a nohy, nebo spíš to, co se z nich stávalo, táhl za sebou. Při pohybu mu navíc překážela zatím sice malá, ale hodinu za hodinou se zvětšující ňadra, která mu po druhé dávce lektvaru začala růst, a dlouhé, zářivě rezavé vlasy, neustále mu padající do obličeje.

Ovšem ostrov byl rozlehlejší, než se mu před dvěma dny zdálo. Jistě to bylo způsobeno tím, že při chůzi se člověk pohybuje mnohem rychleji, než když se plazí, ale v každém případě se dostal sotva do poloviny své cesty na pobřeží, když vyčerpáním usnul. Byla teplá tropická noc a on se probudil až ve chvíli, kdy sluneční paprsky začínaly pálit.

Otevřel oči a okamžitě pochopil, jak byl jeho pokus o útěk hloupý. Proměna se totiž přes noc dokončila a jemu stačil jediný pohled na své nové tělo, aby věděl, kým se stal. Teď měl útlý dívčí pas, velká, vpřed se tyčící prsa a hlavně od pasu dolů nádherně tvarovaný dlouhý rybí ocas. Vypadal přesně jako dívka, kterou zde před dvěma dny objevil. Nevěřícně zíral na své nové tělo a nedokázal si to nijak vysvětlit. On, člověk, který popíral jakákoli kouzla a nadpřirozené věci, se nyní obětí jednoho sám stal. Pomalu si přejížděl rukama od ňader až po šupinami pokrytý ocas, jakoby se chtěl ujistit, že mu to všechno skutečně patří. Patřilo!

Teprve teď pochopil ďábelskou rafinovanost staré kouzelnice. Pátral po mořských pannách? Umožnila mu tedy dokonale je poznat. Ale tím, že se stal jednou z nich si zároveň zajistila, že o nich nikdy nikomu neřekne, nechce-li skončit v nějakém výzkumném ústavu.

Alanovi se začaly hlavou honit šílené myšlenky, když se za ním ozvalo:

„Tady je!“ polekaně sebou trhl a otočil se. Za ním stál jeden z jeho věznitelů. Netrvalo dlouho a objevila se u něj i kouzelnice s druhým mužem.

„Snad jsi nechtěla utéct, Adriano?“ oslovila ho v ženském rodě a ženským jménem. Jak také jinak, blesklo Alanovi hlavou. Vždyť z muže, kterým býval, už nezůstalo vůbec nic. Stařena zatím pokračovala:

„Ale ty jsi asi chtěla k vodě, viď? No, aby ne, vždyť tam jsi doma, ne tady.“ Ženin hlas zněl nyní o mnoho vřeleji a přátelštěji, než dříve. Alan si nešťastně prohlížel své tělo.

„Ale co teď budu dělat?“ otázal se a zjistil, že opět může mluvit. Hlas vycházející z jeho hrdla také odpovídal novému tělu. Byl vysoký, měkký a jak si dobře všiml, zvláštním způsobem působil na muže. Oba svalovci na něho zůstali již po jeho prvních slovech zamilovaně zírat a úplně přestávali vnímat okolí. Alan přesně věděl, co oba muži cítí, protože on sám to prožil také. Jen ho tenkrát nenapadlo, že se mořskou pannou stane sám.

„Co bys dělala.“ odpověděla kouzelnice. „Jsi tu proto, abys rozdávala krásu a radost. Jako ostatní tvé družky. Občas také některá z vás pomůže nalezenými perlami místním lidem z chudoby. Ale než tě dáme tam, kam patříš, musíš ještě vypít tohle.“ řekla a vytáhla odkudsi malou lahvičku plnou růžové tekutiny.

„Neboj se, tenhle nápoj je velice chutný,“ dodala rychle, když zahlédla zděšení v dívčině obličeji: „Říkáme mu nápoj panenské lásky. Změní tvou mysl i sexuální orientaci. Budeš moci citově milovat ženy i muže, přitom však nebudeš cítit sexuální touhu. Protože anua tuahi nejsou schopny mít styk s mužem, je to pro ně důležité, aby si uchovaly klid a rozum.“

Alan se nebránil a bez odporu nápoj vypil. Stařena měla pravdu. Chutnal jako sladký sirup a po polknutí posledního doušku začal sám sebe vnímat úplně jinak. Už se neztotožňoval s Alanem, ale s Adrianou. Té přišlo naprosto samozřejmé, jak vypadá, a také se jí náramně líbilo, že po ní oba muži tak obdivně pokukují. Pošvihávala si ocasem a cítila se nadmíru spokojeně.

Když ji jeden z mužů na příkaz kouzelnice vzal do náruče, aby ji odnesl k moři, laškovně se na něj usmála a objala ho kolem krku. Svalovce zalila záplava rusých vlasů a on jen roztouženě vzdychl.

Jemně ji položil do vln a Adriana si připadala, jako v měkkých peřinách. Ještě nikdy jí ve vodě nebylo tak příjemně, jako teď. Sotva trochu pookřála, začala zkoušet, co její nové tělo dovede. Plavala sem a tam, potápěla se a skotačila, plná radosti z čerstvě získaných možností. Již po pár okamžicích také zjistila, jak je ocas s ploutví praktický. Umožňoval jí ve vodě pohyby, které by jako člověk nikdy nedokázala.

Náhle ucítila, jak se jí někdo lehce dotkl. Překvapeně se otočila a uviděla tu samou plavovlásku, která před několika dny seděla na útesu.

„Ahoj sestřičko.“ řekla jí panna a něžně ji políbila na ústa. „Jak se jmenuješ?“

„Adriana.“ použila oslovená jméno, které jí dala kouzelnice.

„Já jsem Sofie. Ty jsi tu nová, viď?“ pokračovala v seznamování blondýnka. „Pojď, ukážu ti náš svět.“

Adriana sotva stačila zamávat trojici stojící na břehu a už ji její nová přítelkyně jemně uchopila za ruku a táhla pod vodu.

Jak se nořily hloub a hloub, začala se pod nimi objevovat jakási rozlehlá podmořská zahrada. Prapodivné korálové útvary byly porostlé množstvím vodních rostlin a mezi nimi proplouvaly různě velké a různě barevné rybky. Byla to neuvěřitelná podívaná a Adriana ještě nic tak nádherného v životě neviděla.

Na několika místech zahlédla další mořské panny. Všechny byly hezoučké a štíhlé, jen různého věku. Nejmladším mohlo být podle lidských měřítek tak čtrnáct let, měly maličká, sotva rašící ňadra a téměř dětské obličeje, nejstarším tak okolo třiceti. Také si všimla, že většina z nich se k sobě chová velice důvěrně. Často se líbaly, hladily a objímaly. I teď, jak mnohé z nich pluly k nim, držely se přitom za ruce. Adriana sledovala jejich ladné pohyby a nemohla od té nádherné podívané odtrhnout oči. Pak si uvědomila, že se pohybuje také tak. Sofie, jako by četla její myšlenky, jí vysvětlila:

„Na rozdíl od lidí je pro nás častý fyzický kontakt naprosto přirozený a nijak se mu nebráníme, ani ho netajíme. A je také velice příjemný.“ dodala a šibalsky se usmála. V tu samou chvíli Adriana ucítila, jak jí Sofie hladí po šupinatém zadku a jejich rty se přibližují.

„Mhhhmm. Měla bych tě seznámit s ostatními.“ zašeptala Sofie své družce s jazykem v jejích ústech. Ta už v tu chvíli věděla, že se jí tu bude líbit.

© 2008