Název: Královská nevěsta

Autor: KarelF

Varování:Fantasy Fetish, Body Transformation, Gender Transformation

Daleko na severu, zcela stranou obchodních cest i civilizovaného světa, ležela dvě malá horská království. Oba státečky byly chudé a jejich panovníci, král Otakar a král Jindřich, rovněž. Tak tomu bylo až do okamžiku, kdy byly v Jindřichově zemi objeveny zásoby stříbra. Tehdy se král Otakar rozhodl porušit letitý mír a svého souseda napadl. Vypukla válka, ve které ani jedna strana nedokázala zvítězit.

Obě země ještě více chudly a lidé začali hladovět. Ze všeho neštěstí vinili krále Otakara a ten pochopil, že jestliže brzy neobnoví mír, mohli by se vzbouřit a svrhnout ho. Jeho hrdost mu však nedovolila ustoupit a situace se pro něj stávala bezvýchodnou. Až na radu kancléře vyslal svého pobočníka do hlubokých lesů na východě, kde žil stranou od lidí velice mocný a obávaný čaroděj. Snad mu alespoň on pomůže, nebo poradí.

„Co si přeješ králi?“ otázal se vysoký prošedivělý muž v černém oděvu a s bledým obličejem, když stanul před panovníkem. Ten si ho mlčky prohlížel, jako by hledal vhodná slova. Když ticho začalo být dlouhé, odhodlal se říci, proč ho nechal zavolat.

„Jistě víš, že má země je ve válce…“

„Kterou jsi ovšem rozpoutal ty!“ neuctivě mu vytkl čaroděj. Královým obličejem přelétl stín nevole, ale hněvivá slova, která se mu už už drala na jazyk, raději spolkl.

„Na tom teď nezáleží.“ řekl pouze. „Jde o to, že válkou trpí nevinní lidé obou zemí.“ Kouzelník se na krále podíval tak výsměšně, že nemohlo být pochyb, co si o tom myslí. Ten přesto pokračoval.

„Byl bych rád, kdybys mi pomohl ukončit tuto válku se ctí a zabránil tak dalšímu zbytečnému utrpení.“

Čaroděj na krále dlouho hleděl, mlčel a přemýšlel. Konečně se jeho ústa roztáhla do něčeho, co mělo být zřejmě úsměvem.

„Možná bych pro tebe měl jedno řešení.“ Přistoupil k Otakarovi a cosi mu potichu šeptal. Stráže stojící opodál pozorovaly, jak se král tváří nejprve udiveně, pak rozzlobeně a nakonec souhlasně přikyvuje.

„Dokážeš přesvědčit krále Jindřicha, aby s tím souhlasil?“ přestal Otakar šeptat a z jeho hlasu zazněly pochyby.

„Dokážu.“ odvětil čaroděj.

Pak se lehce, spíše symbolicky uklonil, a dlouhými kroky opustil místnost. Krátce poté si král nechal zavolat svého věrného kapitána stráží a měl s ním dlouhý rozhovor mezi čtyřma očima. Když o dva týdny později stanul čaroděj opět na stejném místě, mohl vladaři sdělit jen ty nejlepší zprávy. Ten byl potěšen.

„Zavolejte mého mladšího syna.“ přikázal. Zanedlouho se sálem rozlehly mužné kroky.

Princ Gabriel byl asi dvacetiletý mladík. Vysoký, rozložitý, s hezkým obličejem a hnědými vlasy na ramena. I přes oděv byly vidět obrysy svalů. Pružným krokem došel až k čaroději a zastavil se vedle něho. Přestože stál čelem ke králi, jeho oči se stále stáčely na muže stojícího po jeho boku. Nebylo divu, vždyť to rozhodně nebyl někdo, koho lze běžně potkat. Konečně princ překonal svoji zvědavost a uvědomil si, proč byl zavolán.

„Otče?“ otázal se.

„Gabrieli, zítra se vydáš do hraniční soutěsky, kde budeš bojovat se synem krále Jindřicha. Už jsem ti vysvětlil, co máš dělat, takže o tom nemusíme více mluvit. Hlavně nezapomeň, že na tvém vítězství závisí osud celé země!“

„Neboj se otče, nezklamu tě!“ odpověděl sebevědomě princ.

„Važ si toho, že jako můj druhorozený syn máš možnost zajistit pro naši zemi mír.“ řekl mu ještě s podivným výrazem v obličeji král a pohybem ruky naznačil, že může jít. Také čaroděj považoval rozmluvu za ukončenou. Pouze požádal o klidnou místnost, kde by mohl přenocovat a nebyl nikým rušen. Sluha ho na Otakarův příkaz dovedl do malé, nepříliš osvětlené místnosti v zadním křídle hradu. Vysvětlil mu, že sem nikdo nechodí a tak se může zcela nerušeně vyspat. Kouzelník byl spokojen. Nikdo kromě krále totiž netušil, že klid potřebuje na to, aby provedl jedno pradávné, velice neobvyklé kouzlo. Takové, které jednou provždy zajistí mezi oběma znesvářenými zeměmi mír. Nikým nerušen otevřel své zavazadlo a začal s přípravami…

Brzy ráno vyrazili. Princ s čarodějem jeli v čele, za nimi jako doprovod asi dvacet mužů se zásobami.

Kouzelník byl opět ve své oblíbené černé, černý byl i jeho kůň. Gabriel měl kožené jezdecké kalhoty, jednoduchý plátěný kabátec a přes něj koženou vestu. Ozbrojen byl pouze krátkým mečem a dýkou. Ostatní zbraně a veškerou zbroj k souboji vezl jeho doprovod.

Jeli mlčky. Čaroděj toho nikdy moc nenamluvil a princi také nebylo do řeči. Souboje se nebál, ale od té doby, co vyjeli, jakoby nebyl ve své kůži. Nebyl nemocný, přesto se cítil nějak divně a zesláble.

Když zastavili, aby si koně mohli odpočinout, byla to pro něho skutečná úleva. Byl vždycky vynikající jezdec, tentokrát už ho však bolelo celé tělo a on byl rád, že si mohl alespoň na chvilku oddechnout. Vůbec nechápal, co se děje. Ještě nikdy se mu nic podobného nestalo.

I další část cesty se pro něho stala doslova utrpením. Připadal si, jako by v sedle seděl poprvé a nebyl zvyklý na tak dlouhou cestu bez přestávek. Konečně se začalo stmívat a on mohl nařídit, aby se utábořili. Ze svého koně spíše spadl, než slezl.

Odepnul sedlo, aby se mohl postarat o svého grošáka, ale sotva ho uzvedl. Jen s vypětím všech sil ho odnesl k ostatním a snažil se nedat najevo námahu, kterou musel vynaložit. Přitom se mu zdálo, jako by měl hubenější a jemnější ruce. Byl unaven a tak si hned po jídle lehl k mezitím rozdělanému ohni, odložil zbraně a zachumlal se do přikrývky. Usnul jako zabitý. Proto neviděl, jak si čaroděj s velitelem doprovodu potichu svolávají vojáky a něco jim vysvětlují.

Když se ráno probudil, cítil se mnohem lépe. Co ho však zarazilo, byl jeho oděv. Už neměl těsné kožené kalhoty, ale plátěné, mnohem širší, se širokým zdobeným pásem, a také jeho kabátec byl z mnohem jemnější látky než předtím. On sám si navíc připadal menší a útlejší. Ani pod oděvem už se mu nerýsovaly mohutné svaly.

Také mu nemohlo uniknout, že po něm vojáci nenápadně pokukují a cosi si šeptají. Bylo zřejmé, že se stal obětí nějakého kouzla. A jediný člověk, který to mohl způsobit, byl nedaleko.

„Tys mě očaroval! Jak sis to mohl dovolit!“ obořil se na čaroděje. Oslovený muž na něj jen zamračeně pohlédl a neodpověděl. Princ se však nenechal odradit.

„Slyšíš mě? Co se to se mnou děje? A proč se mi změnily šaty? Odpověz!“ Až teď jakoby si ho kouzelník všiml. Otočil se na něj a s naprosto nevzrušeným výrazem ve tváři mu řekl:

„Až se půjdeš umýt princi, pořádně se na sebe podívej. Jsi-li chytrý, možná leccos pochopíš.“ Poté se opět odvrátil a už Gabrielovi nevěnoval ani nejmenší pozornost. Ten byl tou odpovědí naprosto zmatený. Proč se má na sebe dívat? Co uvidí? A co má chápat? S hlavou plnou otázek šel pomalu k jezírku, kde ještě před chvílí vojáci nabírali vodu. Teď tam nikdo nebyl.

Sklonil se k vodní hladině a překvapeně zíral na svůj odraz. Před ním se lehce vlnil obličej, který byl a zároveň nebyl jeho. Stále to byla tvář, kterou znal odjakživa, ale teď se zdála jemnější, s malým nosíkem a vyšpulenými, téměř dívčími rty. Velké, doširoka otevřené oči jako by byly užaslé nad tou změnou. Dokonce i vlasy mu teď sahaly až pod lopatky a byly špinavě blonďaté. Narovnal se, vztekle hodil do vody kámen a svůj obraz rozbil na tisíc malých vlnek.

Svlékl se do půli těla, aby se mohl umýt. Již na první pohled viděl, že i jeho tělo bylo jiné. Drobnější, s užším pasem a širšími boky, a jemnou kůží téměř bez chloupků. Všiml si lehce vyboulených prsou a zvětšených bradavek. Teď už bylo zcela zřejmé, že se jeho tělo proměňuje, ale stále nechápal proč, ani jaký bude výsledek té proměny. Rychle se umyl, oblékl, a znovu se rozzuřeně rozeběhl za čarodějem. Ale ten už s ním odmítl znovu mluvit a na další princovy otázky jen odsekl, že mu vše vysvětlí, až bude ten správný čas.

Po snídani se opět chystali k odjezdu. Než se Gabriel vzpamatoval, vojáci mu osedlali koně a jeden mu dokonce pomohl do sedla. Princ si přitom všiml další podivné věci. Všichni muži okolo něj teď byli vyšší, než on. Chtěl-li se jim podívat do obličeje, musel zaklánět hlavu.

Tentokrát byla cesta pohodlnější, protože na příkaz čaroděje, který sám od sebe převzal velení, zastavovali mnohem častěji a i jízda byla pomalejší. Přestože to nikdo nedal najevo, Gabriel věděl, že je to kvůli němu. Stále nechápal, proč se k němu všichni chovali tak ohleduplně. Cožpak byl nějaká holka?

Kouzlo postupovalo i během cesty a do večera měl princ vlasy až na bedra a vyboulená prsa začínala být vidět i přes oděv. Vlasy mu tolik nevadily, ale růst ňader ho děsil. Zatím si toho nikdo nevšiml, to se však mohlo kdykoli změnit. Proto přemýšlel, jak to i nadále skrývat, když byl vyrušen čarodějovým příkazem k zastavení.

Před nimi se v šeru tyčil starý hostinec, který měl dnes tu čest nabídnout jim nocleh. Princ i čaroděj dostali každý svůj pokoj s roztopeným krbem, jejich doprovod byl ubytován ve stáji.

Po chutné večeři se Gabriel uložil ke spánku. Po celodenní cestě opět okamžitě usnul.

Sotva se ráno probudil a posadil se na posteli, uvědomil si, že je všechno jinak, než by mělo být. On, princ, teď seděl na kraji postele v dívčí noční košili z jemné látky, úplně jiné, než ve které usínal. Pod košilí se mu vzdouvala velká prsa, zatímco dole z ní vykukovaly štíhlé hladké nohy s malými roztomilými chodidly. Dlouhé plavé vlasy mu sahaly do pasu. Pak si všiml svých rukou. Byly štíhlé, bez jediného chloupku. Světlá hladká kůže napovídala, že to jsou ruce ženy. Ženy, která nikdy nepracovala. Princezny.

„Vidím, že jsi konečně pochopil, v co se měníš.“ ozvalo se náhle vedle něj. Leknutím sebou trhl a vyskočil z postele. Otočil se tím směrem a uviděl čaroděje, opět o něco vyššího, než on.

„Kde ses tu vzal? A co tu vůbec děláš?“ rozzlobil se princ nad jeho troufalostí a na chvilku zapomněl, co se s ním děje.

„Myslím, že nastal ten správný čas, abych ti odpověděl na otázky, které mi chceš položit.“ odvětil nezvaný host. Dříve, než stačil princ otevřít ústa a cokoli na to říct, opsal čaroděj rukou ve vzduchu kruh a před Gabrielem se objevilo veliké zrcadlo. Pohlédl do něj, a to co v něm spatřil, ho ohromilo. Z rámu se na něho dívala něžná plavovlasá dívka s krásným obličejem a bílou neopálenou pletí. Její dokonalou postavu nedokázala zakrýt ani dlouhá košile.

Princ stál před zrcadlem jako omámený a nemohl se odtrhnout od toho pohledu. Jen velmi pomalu mu docházelo, že to děvče je on.

„To není možné.“ zašeptal nevěřícně

„Když mě tvůj otec požádal, abych zajistil mír pro obě země, věděl jsem, že jediná možnost, jak ukončit válku, je sňatek královských potomků. Ale protože oba vladaři měli pouze syny, musel jsem z jednoho z těchto synů udělat dívku. A volba padla na tebe.“

Gabriel ho ale příliš neposlouchal. Rukama začal přejíždět své nové tělo. Ňadra, břicho, pas, a nakonec zajel i mezi nohy. V tu chvíli se zarazil.

„Ale tam dole jsem stále muž.“ otočil se zmateně na čaroděje.

„Ano. Kouzlo ještě neproběhlo celé. Ale řekl bych, že nejdéle do večera z tebe bude dokonalá dívka. Se vším všudy. A pak se začne měnit i tvé myšlení a chování. Děvčata mají přece jen o něco jemnější mravy a také si nehrají se zbraněmi. Možná by ses měla začít učit vyšívat Gabrielo.“ uchichtl se čaroděj. Odpovědí mu byl jen její nenávistný pohled.

„Ale proč jsi vybral zrovna mě?“ zeptal se ještě princ a až teď si uvědomil, že má znatelně vyšší hlas. V něm byl znát stěží ovládaný vztek.

„Protože král Jindřich má jen jednoho syna, zatímco tvůj otec měl dva. A ty, jako ten mladší by ses stejně králem nestal.“ ušklíbl se čaroděj.

„Ale…“

„Myslím, že by ses měla obléknout. Musíme jet.“ chtěl ukončit host rozhovor, ale princ mu zastoupil cestu a zeptal se na to, co mu z jeho řeči nejvíce utkvělo v hlavě.

„Co jsi to říkal o svatbě?“

„Copak ti to neřekli? Nejedeš na souboj, ale na svatbu. Na svoji svatbu. Vezmeš si prince Edvarda a tím zajistíš mír pro obě země.“

Až teď Gabriel pochopil celý kouzelníkův plán. A on v něm měl již od začátku určenu hlavní roli. Aniž by se ho ptal. Ale to se moc zmýlil, on ze sebe loutku dělat nenechá! To už ho však čaroděj odstrčil a dlouhými kroky opustil místnost. Princ pohlédl na své oblečení. Opět bylo jiné. Měnilo se spolu s ním. Na stoličce u postele ležely široké dámské jezdecké kalhoty s ozdobně vyšívaným pásem, a kabátec lemovaný kožešinou, samozřejmě také ženský. Zbraně zmizely úplně, na jejich místě teď bylo zrcátko s nádherně vyřezávaným držadlem a stejně provedený hřeben. To byly jediné „zbraně“, které směl do budoucna používat.

Když se oblékl a nasnídal, nedalo mu, aby se ještě jednou zálibně neprohlédl v zrcadle a neupravil se a neučesal. Udělal to zcela automaticky, aniž by si to vůbec uvědomil. Teprve pak vyšel ven. Koně už byli připraveni, ten jeho měl dámské sedlo, a všichni čekali pouze na něho.

Princ si ale zavolal velitele svého doprovodu.

„Kapitáne, ihned se svými muži zatkni čaroděje za to, že změnil moji podobu! Sám přece vidíš, jak vypadám. Vracíme se domů, kde bude souzen.“ nařídil statnému vojákovi. Ten ho však k jeho údivu neposlechl.

„Vaše Výsosti,“ začal opatrně, ale rozhodně velitel, „obávám se, že něco takového nemohu udělat. Všichni si přejeme, aby tato válka skončila. A jestliže ji ukončí to, že se z vás stalo děvče, které se provdá za prince Edvarda, měla byste se s tím smířit a obětovat se pro naši zem. Tak, jako my jsme pro ni bojovali a umírali. Proto vás nemohu poslechnout.“

„Ty mi odmítáš poslušnost?“ téměř vykřikla dívka rozzuřeně. Pak se zarazila a podezřívavě se na kapitána podívala:

„Co ty o tom víš?“

„Všechno. Jsem pověřený vaším otcem, abych vás chránil a v bezpečí dovezl k vašemu ženichovi.“

„Můj otec o tom ví?“ zarazila se zděšeně.

„ Samozřejmě! Nikdy bych nejednal proti jeho vůli. A vy byste také neměla!“

Gabriel pochopil, že voják mluví pravdu. Byl zdrcený. Jak mu něco takového mohl otec udělat? Vždyť ho vlastně prodal. Z mladého muže nechal udělat dívku a tu pak obětoval v zájmu země.

Ani nevěděl, jak se ocitl na koni. Jen slyšel kapitána volat na ostatní: „Pokračujeme v cestě!“

Opět jeli mlčky a v princi každou minutou narůstal vztek. Ten dostoupil vrcholu, když se na druhé zastávce šel vyčůrat a zjistil, že to od této chvíle půjde pouze v sedě, protože se právě stal dívkou i tam dole. Z jeho mužského těla už mu nezůstalo vůbec nic. Stal se Gabrielou.

Jeden z vojáků jí opět jemně vysadil do sedla a princezna si všimla, jak po ní muži z doprovodu toužebně vzhlíží. Bylo zřejmé, že se jim ta nádherná blondýnka líbí.

Další noc strávili v malém strážním hradě. Gabriela opět dostala ten nejpohodlnější, teple vyhřátý, pokoj. Přestože si to nechtěla přiznat, začalo se jí líbit, jak o ni všichni pečují. I následující ráno na ni čekalo změněné oblečení. Tentokrát jakoby oděv reagoval na dokonanou proměnu a proto před princeznou ležely krásné modré šaty se stříbrným vyšíváním. Měly dlouhé rukávy těsně obepínající paže, vepředu šněrovací živůtek zvýrazňující dívčin štíhlý pas a dlouhou sukni sahající až na zem.

Když vyšla ven, zaslechla, jak několik vojáků obdivně vzdychlo. Zamířila rovnou k jejich veliteli a rozhodným hlasem mu oznámila, že ona nikam nejede.

„Já se za nikoho vdávat nebudu!“ prohlásila. Kapitán se k ní naklonil a přísně jí řekl:

„Výsosti, v této válce zemřelo mnoho mých přátel. A další zase přišli o všechno, co měli. Nikdo z nás ale neprotestoval, protože jsme to považovali za povinnost vůči své zemi a svému králi. Teď je zase řada na vás! Ukažte, že vám na naší zemi záleží stejně, jako nám.“

„Už jsem řekla! Nikoho si brát nebudu!“ trvala na svém Gabriela.

„Princezno, jste královská dcera a nemůžete si dělat, co chcete. Váš otec mi nařídil, abych vás odvezl na svatbu a to také udělám, ať se vám to líbí, nebo ne. A vy se buď budete chovat rozumně a odpovědně, nebo dostanete prutem na holou.“ pohrozil jí téměř šeptem kapitán.

„Něco takového si nedovolíš!“ prskla dívka.

„Myslíte? Když se chováte jako malá holka, budu se k vám tedy jako k malé holce chovat i já.“ Nato poodešel ke zdi a z keře, který tam rostl, uřízl dlouhý, jako prst silný prut. Pak se vrátil ke Gabriele a než mohla jakkoli zareagovat, pevně ji chytil kolem pasu a ohnul do předklonu.

„Co si to dovoluješ! Okamžitě mě pusť!“ křičela dívka a snažila se bránit. Ale její síla na vojákovu nestačila. Cítila, jak jí vyhrnuje šaty k pasu. To ne! Tohle přece nemůže udělat! Nemůže dát výprask princezně, a ještě k tomu před vojáky. Znovu se pokusila o odpor.

Ale to už byla sukně nahoře a před kapitánem se objevil nádherný kulatý Gabrielin zadek. Dvě bílé půlky obnažené před celým nádvořím způsobily, že princeznin obličej zrudl hanbou. Ale to už prut zasvištěl vzduchem a dopadl na jemnou kůži, kde zanechal rudý pruh.

„Aúú!“ zaječela dívka a zazmítala sebou. Snažila se vyprostit ze sevření, ale marně. Mužovy paže byly jako ocelové kleště. A to už druhá rána dopadla na její bělostný zadek.

„Aúú!“

Po několika bolestivých ranách se dívka vzdala pokusů o obranu a jen bezmocně visela v pevném sevření. Záplava blonďatých vlasů jí zakrývala tvář, takže nebyly vidět slzy kapající až na zem. Další a další rány dopadaly na hebkou kůži a zanechávaly na ní viditelné stopy. Dívčiny výkřiky se brzy slily v jeden vřískot. Když voják skončil, už jenom kňourala a obličej měla úplně mokrý od slz. Pustil ji a Gabriela si dlaní opatrně přejela bolavou zadnici. Byla plná pruhů, které začaly otékat.

„Tak už budete poslouchat, princezno?“ zeptal se kapitán a významně pohlédl na prut ve své ruce. Dívka svěsila hlavu a mlčky přitakala.

„To jsem rád. Alespoň to nebudeme muset opakovat.“

„Tohle ani nebylo nutné“ ozvalo se za nimi. Čaroděj. „Kouzlo stále probíhá a než dojedeme na hranice, bude Gabriela svého nastávajícího milovat a těšit se na svatbu s ním i bez jakéhokoliv nucení.“

„A to mi říkáte až teď? Vždyť ten výprask vůbec nemusela dostat!“ otočil se na něho naštvaně kapitán.

„To ne, ale člověk nevidí příliš často, jak taková hezoučká princezna dostává na holou. A jak u toho krásně ječí.“ zachechtal se čaroděj, až se z toho rozkašlal. Gabriela opět zrudla ponížením.

„Myslím, že dnes už nikam nepojedeme. Potřebujete si odpočinout a jízda na koni v tomhle stavu by vám moc neprospěla.“ usoudil rozumně kapitán a Gabriela, držíc si pozadí, se odbelhala zpátky do svého pokoje. Celé odpoledne a větší část noci strávila vleže na břiše. Jen díky zázračné kouzelníkově masti, kterou jí nechal poslat, byla ráno trestaná místa v pořádku a ona mohla s ostatními pokračovat v cestě.

Čaroděj měl pravdu. Kouzlo stále více a více ovládalo Gabrielinu mysl. Nejenže se měnily její pohyby a gesta tak, aby odpovídaly nově získanému pohlaví, ale stávala se i tišší a pokornější. Místo prosazování svých názorů silou a hlasitostí, začala používat jemnější „zbraně“. Milé úsměvy, nebo naopak pláč. Vojáky krále Jindřicha, kteří se k nim na hranicích přidali, by nikdy nenapadlo, že nastávající jejich prince bývala ještě před několika dny mladým mužem.

Po příjezdu do svého nového domova byla Gabriela zahrnuta takovou péčí, jakou nikdy dříve nepoznala. Její nová role hýčkané nevěsty se jí velice zalíbila a proto si na ni rychle zvykla. Také princ Edvard byl hezký a příjemný mladík a ona se do něj ihned zamilovala. Již jen při pomyšlení, že původně sem jela proto, aby s ním bojovala, jí mrazilo. Teď se naopak těšila na každou chvíli s ním strávenou a nemohla se dočkat, až se stane jeho ženou.

Nakonec byli tedy všichni spokojeni. Králové i jejich poddaní, protože svatba ukončila válku, princ Edvard, protože měl krásnou a hodnou manželku, která mu devět měsíců po svatbě porodila zdravého syna, i Gabriela, která se v ženském těle cítila naprosto šťastná a ještě získala milujícího manžela a krásné dítě.

A čaroděj? Toho zapomněli pozvat na svatbu, a tak se vrátil do svého opuštěného hradu a zapřísáhl se, že už nikdy lidem pomáhat nebude.