Název: Matčino přání

Autor: KarelF

Varování:Fantasy Fetish, Body Transformation, Gender Transformation

Kraj vřesovišť, ve kterém Johnsonovi žili, nebyl příliš bohatý. Lidé zde měli většinou jen malá políčka, na kterých dřeli od rána do večera, aby se uživili. Občasný přivýdělek při těžbě rašeliny a prodej výšivek však vylepšoval rodinné rozpočty natolik, že zdejší lidé neměli důvod stěhovat se do města, jak se dělo v jiných oblastech. Proto zde panovala sounáležitost a přátelské prostředí.

Johnsonovi patřili k těm bohatším. Pozemky, které vlastnili, byly poměrně velké a povoznictví provozované nejstarším synem také vynášelo. Měli proto jeden z nejrozlehlejších domů v okolí, do kterého se pohodlně vešla celá rodina. Kromě otce a matky ještě čtyři jejich synové. Nejstarší John, dále Henry, Paul a nejmladší, patnáctiletý Charlie.

A právě on, jako by k nim ani nepatřil. Zatímco všichni ostatní mužští členové rodiny byli chlapi jako hory, statní, houževnatí a fyzická práce jim nedělala problémy, Charlie byl jejich pravý opak. Drobný, slabý a na rozdíl od hlasitých a veselých bratrů i tichý a zakřiknutý. Celé dětství tím trpěl. Chlapcům z okolí byl pro smích a přátele měl spíš ze soucitu. Také prát se neuměl, a to, že si na něj nikdo nedovolil, bylo jen díky starším bratrům, kteří ho chránili.

Byl sice šikovný na drobné práce, ale co s takovým hochem v kraji plném dřiny. Jeho matka vždycky tvrdila, že měl být spíše dívka. „Jsi takový nesmělý, nezlobíš, a jdou ti domácí práce. Škoda, že ses narodil jako chlapec. Ani nevíš, jak bych si přála, abys byl děvče.“ říkala mu často. No, ale protože Charlie nebyl děvče, ale chlapec, musel se dál potýkat se svým údělem.

A tak to bylo až do onoho dne, kdy do jejich domu vstoupil potulný žebrák. Tehdy se vše změnilo.

„Přejete si?“ otázala se nedůvěřivě paní Johnsonová, když na dveře zaklepal starý vyhublý muž ve vojenském kabátě z kdovíjaké války, stejně omšelém jako jeho majitel.

„Odpusťte, že vás vyrušuju, milostivá paní, ale neměla byste trochu jídla pro starého vysloužilce?“ sklopil hlavu pokorně příchozí.

Paní domu si ho důkladně přeměřila očima a když usoudila, že není nebezpečný, pozvala ho dál. Johnsonovi nikdy nebyli lakomí a tak se mohl vysloužilec nejen dosyta najíst, ale dostal i kus chleba a sýra s sebou. Přeuctivě poděkoval a odcházel. Byl už ve dveřích, když se náhle otočil a pohybem ruky své hostitelce naznačil, aby se k němu naklonila.

„Za to, že jste byla tak laskavá, vám také něco dám.“ řekl stařec tak potichu, že ho sotva slyšela. Rozhrnul si potrhaný oděv, strhl si z krku řemínek, který na něm měl zavěšený a stáhl z něj jakýsi kroužek. Byl to stříbrný prsten, který teď paní Johnsonové podával.

Stříbro bylo sice již zčernalé stářím, ale i tak bylo možné rozpoznat ornamenty, jež ho zdobily, i jakýsi nápis v neznámém jazyce vyrytý uvnitř. Na vnější straně, kolem celého prstenu, kdysi zřejmě bývalo sedm malých červených drahokamů, teď již zbýval pouze jediný, po ostatních zůstaly prázdné jamky.

„Tohle není ledajaký prsten. Dokáže svému majiteli splnit jakékoli přání.“ pokračoval žebrák tiše. Hostitelka se tomu zasmála.

„Tak proč si nevyčarujete nějaké peníze?“ otázala se se smíchem.

„Protože tento prsten může každému člověku splnit pouze jediné přání. Jakmile se tak stane, zmizí jeden kámen. Pak ho musí majitel věnovat někomu cizímu. Taková jsou pravidla.“ vysvětlil jí muž. „A já jsem si své přání už dávno vybral.“ dodal smutně po chvíli mlčení.

„A co to bylo za přání? Jak se tak na vás dívám, peníze to asi nebyly.“

„Ne. Mým přáním byla pomsta. Splnilo se vše, co jsem chtěl, ale štěstí mi to nepřineslo. Vy třeba budete rozumnější a poslední kámen na tomto prstenu využijete lépe.“

„Nezlobte se, ale já té povídačce nevěřím.“

„Na tom nezáleží. Přání se vám splní, ať tomu věříte, nebo ne. Stačí si ho dát na prst a něco si nahlas přát.“ řekl ještě žebrák a vtiskl jí prsten do dlaně. Nato se otočil a už bez jediného slova odešel.

Paní domu ho ještě chvíli sledovala, prsten položený na otevřené dlani. Pak jen pobaveně zakroutila hlavou a strčila ho do kapsy ve spodničce. Přes den na něj v návalu jiných starostí úplně zapomněla, že ho má si opět uvědomila až večer, když jí při převlékání vypadl z kapsy. Zvedla ho a spíš ze zvědavosti si ho navlékla na prst. V tu chvíli se kámen na prstenu slabě rozzářil. Jeho nová majitelka se na něj překvapeně podívala a pochopila, že žebrák nelhal.

Má tedy možnost přát si cokoli bude chtít, uvědomila si. Sedla si na židli a přemýšlela. Zdraví jsou v rodině všichni, peníze, které nejsou poctivě vydělané většinou štěstí nepřinesou, tak co by to mělo být? A pak ji to napadlo. Existuje přece něco, po čem touží už celá léta a jinak než kouzlem se jí to splnit nemůže. Ano, teď má jedinečnou příležitost to změnit. Zaváhala jen na vteřinu, pak se usmála a potichu přání vyřkla. Okamžik se nic nedělo, náhle se kámen rozzářil mnohem jasněji a zmizel. Přání bylo splněno!

* * * * * * *

Bylo už k ránu, když se Charlie v posteli zavrtěl a otevřel oči. To byl ale hloupý sen, pomyslel si, ještě že už se probudil. Zdálo se mu, že se stal dívkou. Protáhl se a posadil na posteli. V tu chvíli mu spadly do obličeje dlouhé blonďaté vlasy. Zaraženě strnul a nechápavě se rozhlédl kolem sebe. Že by nějaký hloupý vtípek Paula, se kterým sdílel pokoj? Bylo by mu to podobné, ale jak si hned všiml, bratr ještě spokojeně spal. Charlie uchopil jeden pramen a škubl za něj. Málem vykřikl bolestí. Ty vlasy byly jeho! Pak si všiml vzdouvající se košile na hrudi, kde cítil nezvyklou tíhu. V neblahé předtuše ze sebe rychle shodil peřinu a vyhrnul si noční košili k pasu. To, co spatřil, ho vyděsilo. Díval se na tělo, které mu přece nemohlo patřit!

Velice hezké a hlaďounké dívčí nohy bez jediného chloupku, široké boky a také mezi nohama měl to samé, co Hardingovy holky, když je jednou zahlédl nahé při koupání.

To nebyl sen! Skutečně se změnil na holku! Honem si shrnul košili zpátky a přikryl se peřinou až k bradě. Co bude dělat? Za chvíli se ostatní vzbudí a něco takového před nimi těžko utají.

Ale dříve, než se mohl vůbec vzpamatovat, uslyšel bratrův hlas:

„Kdo jsi a co tu děláš? A kde je Charlie?“ Podíval se tím směrem a viděl Paula, jak sedí na posteli a naprosto nechápavě na něj civí.

„Já jsem Charlie.“ řekl a uslyšel příjemný dívčí hlas, který vycházel z jeho úst. „A tohle se mi stalo přes noc.“

Paul se zasmál. „A tohle ti mám věřit, jo?“ Pak ho něco napadlo. „Ty jsi Charlieho holka? Nevěděl jsem, že nějakou má.“

„Já nejsem ničí holka, já jsem skutečně Charlie.“ rozplakala se novopečená dívka zoufale.

Dříve, než mohl Paul cokoli odpovědět, rozlétly se dveře a do pokoje strčil hlavu Henry.

„Vstávejte klu…“ zarazil se v půlce slova a zůstal zírat na hezkou dlouhovlasou blondýnku ležící v Charlieho posteli. Zvědavě se podíval na Paula.

„Radši se jí zeptej sám.“ řekl ten jenom rozmrzele. Pak se opakovala scéna s Paulem, jenom s tím rozdílem, že tentokrát nevěřil Henry.

„Mami, tati, pojďte sem! Rychle!“ zavolal starší bratr do chodby a tak zburcoval celý dům. Během chvilky se rodina shromáždila ve dveřích Charlieho pokoje. Ten si jenom v rozpacích přitáhl peřinu ještě výš, takže už mu koukaly jenom oči.

„Co se to tu děje? A kdo je ta holka?“ ozval se přísný otcův hlas. „Víte, že jsem vám zakázal vodit si domů na noc děvčata.“

„To je skutečně Charlie. A já bych vám asi měla něco vysvětlit.“ozvalo se zezadu. Všichni se udiveně otočili na matku, která se tvářila provinile a teď se prodrala do pokoje. Přistoupila k Charliemu a stáhla z něj peřinu. „Vstávej zlatíčko, neboj se.“ řekla mu a jemně ho vytáhla z postele. Objala hanbou rudé děvče oblečené jen v pánské noční košili pod kolena kolem ramen a řekla:

„Chlapci seznamte se se svou sestrou Susane.“

V pokoji se rozhostilo ticho. Celý zbytek rodiny, včetně nebohého Charlieho na ni jen nevěřícně zíral. Matka tedy začala vyprávět o podivném žebrákovi a starém prstenu, který jí věnoval. Když skončila a nyní již bezcenný prsten jim ukázala, jejich pochyby zmizely.

„Ale co tomu řeknou lidi?“ zajímalo pana Johnsona.

„I na to jsem myslela. Všichni, kromě naší rodiny, jsou přesvědčeni, že jsme měli tři kluky a jednu holku odjakživa. Takže jim nic divného připadat nebude.“

Teď, když byly poslední nejasnosti rozptýleny, stal se opět středem pozornosti proměněný Charlie. Bratři si svou novou a hezkou sestru zvědavě prohlíželi a ta by se nejradši propadla do země studem. Otec se sice tvářil trochu pobouřeně, ale v duchu byl rád, že už nebude muset poslouchat ty neustálé manželčiny stesky, že nemají dceru a že je na všechno sama. Koneckonců lepší šikovná dcera, než neduživý syn. Jediný, komu se to pochopitelně nelíbilo, byl Charlie. Proč má zrovna on nosit do konce života korzety a sukně? Ptal se ho snad někdo, jestli to chce?

„Jak jsi mi to mohla udělat? Kdo ti to dovolil?“ vykřikl rozzuřeně na matku a vytrhl se jí ze sevření. Jako by zapomněl na svůj předchozí stud, proběhl mezi bratry a za okamžik bylo slyšet bouchnutí dveří od koupelny, kde se zamkl.

„Umyjete se v kuchyni,“ poručila paní Johnsonová zbytku rodiny. „Oblékněte se a už raději jděte, já si s ní promluvím, až se trochu vzpamatuje. Přece jen je to pro ni šok.“

Když manžel se syny odešli do práce, jemně zaklepala na dveře koupelny.

„Otevři Susane.“

„Nejsem žádná Susane!. A nech mě být!“ ozvalo se zevnitř.

„Dobře zlato, až si budeš chtít promluvit a nasnídat se, najdeš mě v kuchyni. Ale neměla bys tam zůstávat moc dlouho, je tam zima a jsi polonahá.“ Už odcházela, když ještě dodala: „A k snídani dělám palačinky s jahodovým džemem.“ Věděla, že tohle jídlo Charlie miluje a nikdy neodolá, aby si na něm pochutnal. Usmiřovala si ho tak už jako malého chlapce a doufala, že to zabere i tentokrát.

A skutečně, netrvalo dlouho a z koupelny vyšlo viditelně uplakané děvče, tvářící se tak nešťastně, že matka na chvíli zapochybovala, jestli se včera rozhodla správně.

„Pojď ke mně miláčku.“ řekla měkce a něžně dceru objala. Hladila ji po vlasech a chlácholila tak dlouho, dokud se dívka trochu neuklidnila.

„Najez se.“ navrhla jí pak nesměle a položila před ní na stůl talíř s palačinkami a teplé mléko. „To ti udělá dobře, uvidíš.“

Po snídani dceru odvedla do ložnice, posadila ji na svou postel a sedla si vedle ní. Znovu ji objala kolem ramen.

„Já vím, že se na mě asi zlobíš za to, co jsem ti provedla. Ale věř mi prosím, že jsem to neudělala proto, abych ti ublížila. Víš, že jsem si vždycky hrozně moc přála dceru a když se mi narodil čtvrtý kluk, bylo to pro mě velké zklamání. Ale přesto tě mám už od mala ze všech svých synů nejraději.“ Děvče se na ni trochu překvapeně otočilo. Matka se na ni mile usmála.

„Je to tak. A právě proto jsem udělala dívku z tebe. Tak tě budu mít pořád nablízku.“ potvrdila Charliemu. Na chvilku se odmlčela.

„Oba víme, že jsi to jako chlapec nikdy neměl lehké. Na namáhavou práci nemáš dost síly a všichni z tebe mají legraci. A bylo by to tak pořád. Nechci, abys byl nešťastný a to byl druhý důvod, proč jsem si tě vybrala. Uvidíš, že jako dívka to budeš mít mnohem jednodušší.“ Opět dceru pohladila po vlasech a potichu, jakoby prosebně, se jí zeptala: „Tak co, budeme zase kamarádky?“

Charlie, který se už se svou novou rolí začal smiřovat, protože pochopil, že změna se nedá vrátit, slabě kývl hlavou na znamení souhlasu. Odměnou mu bylo další matčino láskyplné objetí a polibek do blonďatých vlasů.

„A teď ti musíme najít nějaké odpovídající oblečení. Nemůžeš tu chodit v téhle noční košili. Už jsi celá prokřehlá.“dodala matka starostlivě. Otevřela svou skříň a začala hledat něco, co jí už bylo malé, ale dceři by mohlo padnout a hlavně slušet. Byly stejně vysoké, tak by najít něco takového neměl být problém.

Stáhla z Charlieho noční košili a postavila ho před zrcadlo. Ten ihned zakryl rukama svou nahotu. Ale matka ho vzala jemně za ruce a s úsměvem mu je odtáhla. Pak ho natočila proti zrcadlu a on měl poprvé možnost vidět se v celé kráse. A musel uznat, že bylo na co se dívat. Už chápal, proč na něj bratři tak zírali. V zrcadle před ním stála neobyčejně krásná dívka, s jemným obličejem a dokonalou postavou. Zatímco Charlie měl oči i vlasy hnědé, stejně jako otec a bratři, Susane měla po matce velké modré oči a plavé vlasy, sahající na bedra.

Když matka začala Charliemu pomáhat s oblékáním, opět zrudl hanbou. Strašně se styděl, tím spíš, že prádlo bylo ženské. Matka si toho všimla a jen se usmála:

„Nezapomínej, že jsi holka, ty trdlo. Přede mnou se už nemusíš stydět. Naopak, ne aby ses někde svlékala před bratry, nebo jinými muži. To slušné dívky nedělají!“

Oblékla mu bílé dámské kalhotky sahající ke kolenům a se zapínáním vzadu, košilku bez rukávů do poloviny stehen a krajkami po okrajích a nakonec nadkolenky a dámské kotníčkové boty. Charlie si připadal divně, když si musel oblékat ženské prádlo. Stále si nemohl zvyknout.

Poté matka vytáhla široký bílý korzet z pevného plátna, důkladně vyztužený kosticemi. Nasadila ho své dceři na tělo a vepředu ho odspoda až nahoru zapnula na háčky. Sahal od boků až na prsa. Pak se postavila za dceřina záda a začala utahovat tkanice ve šněrování. Když korzet těsně obepnul Charlieho tělo, poručila mu matka, aby co nejvíce vydechl. Sotva tak učinil, pokračovala ve stahování. Tentokrát už to bylo nepříjemné a také dýchat mohl jen s obtížemi. „Ještě jednou, zlato.“ ozvalo se za ním. Uposlechl a násilné zužování jeho pasu pokračovalo. Když byla matka hotova, měl tělo a plíce stlačené tak, že musel vynakládat veškerou svou energii na to, aby se neudusil. Matka udělala na tkanicích uzel, omotala je Charliemu kolem pasu a vzadu je pevně zavázala. Silně stažený korzet ho drtil v pase a dovoloval mu pouze krátké nádechy. Musel tedy dýchat mnohem rychleji, než byl zvyklý, aby tělo stíhal zásobovat dostatkem kyslíku. I tak byl neustále na pokraji mdloby.

Navíc se ve vyztuženém korzetu nemohl ohnout, takže kdyby chtěl nyní cokoli zvednout ze země, nebo si jen zavázat boty, musel by si toporně dřepnut na bobek. A ještě se značnými obtížemi.

„Nemůžu pořádně dýchat.“ postěžoval si.

„To je tím Susane, že jsi na sobě ještě nikdy korzet neměla. Neboj se, za pár dní si zvykneš a už ti to tak hrozné nepřijde. Musíš se v něm naučit dýchat. Dělat krátké a pravidelné nádechy do hrudníku a naopak nedělat nic, při čem tvé tělo potřebuje hodně vzduchu. Běhat, nosit těžké věci, tančit, cvičit a tak. Také se nikdy nesmíš u jídla moc přecpat, protože jak jsi stažená, bylo by ti špatně.“

Ale to už matka pokračovala v jeho oblékání. Nejprve mu přivázala na zadek vycpávku pod sukni a pak znovu zalovila ve skříni. Po malé chvilce hledání odtud vytáhla krásné růžové šaty s dlouhými rukávy a zapínáním až ke krku. Pomohla je Charliemu obléci. Padly mu jako by byly ušité přímo na něj. Těsně obepnuly jeho tělo, sukně sahala až na zem.

„Moc ti to sluší drahoušku.“ pochválila matka dceru nadšeně, když si ji prohlédla ze všech stran. Charlie se na sebe opět podíval do zrcadla. Ty šaty mu skutečně velice slušely, vypadal v nich přímo rozkošně.

Přestože korzet považoval za mučící nástroj, musel uznat, že mu hezky tvaroval postavu. Udržoval mu krásně štíhlý pas, ňadra zvedal nahoru, a naopak zadek pevně držel vystrčený dozadu. Šaty vycpané na zadku pak dívce dodávaly obvyklou siluetu, jakou vídal u všech žen, které znal.

Všiml si, že ho matka pozoruje. Když si uvědomila, že to zjistil, usmála se na něj.

„Mám opravdu nádhernou dceru.“ řekla pyšně.

„Ale teď mám ještě méně síly, než předtím, jak budu platný otci a bratrům? Navíc v tom korzetu a šatech nemůžu skoro nic dělat.“

„Platná, miláčku, ne platný. Zvykni si na to. A co tě to vůbec napadlo ty hloupá?“divila se matka. „Děvčata na poli nepracují. Pomáhat budeš od teďka mě. Ale už bychom měly jít něco dělat. Máme toho hodně a ještě jsme ani nezačaly. No, ve dvou nám to půjde rychleji.“

Až do odpoledne pomáhal tedy Charlie matce s vařením, praním, úklidem a vším, s čím tak dospívající dcery matkám pomáhají. Většinu z těchto ženských prací vykonával poprvé v životě, proto mu nešly příliš od ruky a matku spíše zdržoval, než jí pomáhal. Přesto se na něj nezlobila, naopak ho několikrát dokonce pochválila. Byla to příjemná změna oproti neustálému peskování při práci s otcem a bratry a nebýt toho příšerného korzetu, vlastně by mu nic nechybělo.

Matka ho zároveň učila, jak se má jako dívka chovat, jak se pohybovat a mluvit. Tohle už bylo obtížnější, protože zažité chování nejde změnit tak rychle. Ale i zde dělal Charlie velké pokroky.

Jak se blížila chvíle příchodu mužské části rodiny, stával se víc a víc nervóznější. Byl si vědom, že se bude opakovat situace z rána. Stále ještě si připadal trapně a nechtěl být jako dívka zase středem pozornosti. Matka jeho obavy vycítila.

„Ty se bojíš, že budou mít hloupé řeči, viď?“ Nepatrně přikývl.

„Neboj se, budu u tebe a nenechám nikoho, aby se ti vysmíval. Taky není proč. Na tom, být holkou není přece nic špatného.“

Když se pak v obvyklou dobu otec i bratři vhrnuli do dveří, jejich pohledy se okamžitě stočily na Charlieho. Byli viditelně v rozpacích a nevěděli, jak se mají zachovat. Ráno jejich setkání proběhlo v rychlosti, o to důkladněji si tedy dívku, nezvyklou členku domácnosti, prohlíželi teď. Charlie opět zrudl. Nejraději by někam utekl a i ženské šaty, které měl na sobě, jako by ho v tu chvíli pálily na celém těle.

Když trapná chvilka začala být příliš dlouhá, zasáhla matka: „Myslím, že už jste si Susane prohlédli důkladně, tak abychom snad šli večeřet, ne? Jak si asi myslíte, že jí je, když na ni takhle civíte?“

Teprve v tu chvíli, jako by se příchozí probrali z úžasu a snažili se chovat jako jindy.

„No, z Charlieho je sice hezká holka,“ řekl po chvíli rozpačitě pan Johnson. „ale rozhodně mi bude trvat dlouho, než si na to zvyknu.“

John s Henrym souhlasně přikývli, pouze Paul stěží zadržoval smích pokaždé, když se na Charlieho podíval. V nestřežené chvíli se k němu přitočil a zeptal se:

„Tak co, jaké to je být holkou, Charlie?“ nezapomněl přitom zdůraznit jméno Charlie.

„Co je ti do toho?“ odsekla mu sestra. Matka si jich všimla a křikla:

„Nech ji na pokoji Paule! Jo a po večeři se odstěhuješ k Henrymu. Tvůj pokoj teď bude mít pro sebe Susane. Dospívající děvče potřebuje samostatnou ložnici.“ Paula smích okamžitě přešel a začal hlasitě protestovat.

„Taky jsem mohla udělat holku z tebe. Vyhovovalo by ti to víc?“ zeptala se ho matka tónem, který nepřipouštěl další diskuzi a Paul raději zmlkl. Teď se na něj naopak škodolibě zašklebil Charlie.

„Susane, pojď prostřít!“

Při rozdávání jídla do talířů jednotlivým členům rodiny nezapomněl Charlie plácnout kaši Paulovi do talíře tak prudce, až bratrovi cákla do obličeje.

„Co děláš?“ ohradil se naštvaně a už se napřahoval k ráně, jako mnohokrát předtím.

„Opovaž se svou sestru uhodit!“ křikla na něj matka „Na to ani nepomysli!“ Charlie na něj vítězoslavně vyplázl jazyk.

Při večeři téměř nejedl, jak měl stažený pas. Po jídle šli bratři stěhovat Paula a on zatím pomohl matce s umýváním nádobí a uklizením kuchyně. Bylo už pozdě, když mohl jít spát. Matka mu opět pomáhala s převlékáním.

„Konečně si budu moci sundat ten hrozný korzet.“ zajásal Charlie, ale matčina odpověď ho zdrtila.

„Ale kdepak miláčku. Jenom ho trošičku povolíme, ale sundávat ho v žádném případě nebudeme. Vleže se ti totiž vnitřní orgány hezky posunou do správné polohy a až si trochu zvykneš, budeme moci pokračovat ve stahování tvého pasu.“ Jak řekla, tak také udělala. I přesto to byla úleva a Charlie mohl o trochu lépe dýchat. Pak si oblékl dlouhé dámské noční kalhoty s volánky a matka ho uložila do postele.

„Tak co zlato, nebylo to tak hrozné, jak to vypadalo ráno, viď?“ otázala se nakonec dcery. Ta jenom zavrtěla hlavou.

„Jenom kdybych nemusela nosit ten hrozný korzet.“ postěžovala si.

„Neboj, i na ten si zvykneš a budeš ho nosit ráda, jako všechny ženy.“ uklidňovala ji matka. „Víš, na jedné straně v něm sice trpíš, ale zároveň se stáváš krásnou. Je to zvláštní a příjemný pocit, když si díky těsnému korzetu při každém nádechu uvědomuješ své tělo. Jsi svůdná a přitom nedobytná. Ale na to jsi ještě příliš mlaďounká, abys to pochopila. O čem mluvím, budeš vědět až za pár let.“

„A teď už spi. Dobrou noc miláčku.“ popřála jí nakonec a políbila ji na čelo.

Charlie po všech těch zážitcích usnul, jako když ho do vody hodí.

Ani další dny jeho nového života nebyly o nic horší, než ten první. Místo každodenní dřiny na poli, nebo rašeliništi, mohl nyní pomáhat své matce v domácnosti a poznal, že být dívkou není zase tak špatné. Ženské práce ho bavily a během krátké doby se naučil vše, co má ovládat dospívající děvče. Také chování a gesta odpovídající jeho novému pohlaví si osvojil rychle, neboť značně omezující korzet a dámské šaty, spolu s trávením veškerého času nejprve pouze v matčině přítomnosti, později i ve společnosti žen a dívek ze sousedství, mu ani jinou možnost nedávaly. Již po pár týdnech by nikdo neuvěřil tomu, že ta roztomilá mladá slečna byla ještě před nedávnem hochem.

Otec i bratři si na Charlieho proměnu zvykli rychleji, než sami čekali. Pan Johnson si brzo již ani nevzpomněl, že jeho milá a usměvavá dcera, která ho při příchodu vítala pusou, nebývala vždy děvčetem, a také John s Henrym ztratili počáteční rozpaky a ze své nově získané mladší sestry měli vyloženě radost. Začali ji rozmazlovat a dělali vše, co jí na očích viděli, jako by si chtěli vynahradit ty dlouhé roky, kdy takovou možnost neměli.

Nejpřekvapivější ale bylo, že první, kdo se k Charliemu začal chovat jako k dívce, byl Paul. Narážky a pošklebování ho po pár dnech přešly a on si Susane skutečně oblíbil. Nevynechal jedinou příležitost, aby jí s něčím nepomohl, nebo pro ni něco neudělal. O co hruběji se předtím choval k Charliemu jako k bratrovi, o to lépe a něžněji se k němu teď choval jako k sestře. Susane byla také první, komu se chodil svěřovat se svými starostmi, nebo ji žádat o radu.

A tak poslední kouzlo z prstenu věnovaného paní Johnsonové starým žebrákem bylo skutečně použito dobře a učinilo šťastnou nejen ji, ale i celou rodinu, včetně proměněného Charlieho. Ten byl svým novým životem naprosto nadšený a ani za nic by se nechtěl vrátit do chlapeckého těla. Naštěstí kouzlo bylo trvalé a neměnné a on tak mohl celý zbytek života prožít jako dívka, později žena.