Název: Podzimní pohádka

Autor: KarelF

Ilustrace: Neznámy

Varování:Fantasy Fetish, Body Transformation, Gender Transformation

Stařičký školní autobus zastavil na konečné zastávce. Vesnice, ze které byli jeho dva poslední pasažéři, byla uprostřed lesa a dál na sever už se rozkládala jen rozlehlá rašeliniště. Oba cestující, chlapec a dívka vystoupili a ještě chvíli sledovali, jak se autobus na prostranství před zastávkou otáčí a pomalu mizí za zákrutem cesty.

Bylo sychravé říjnové odpoledne a okolní stromy a keře hrály všemi barvami. Jindy zelené listí teď bylo žluté a červené a dodávalo krajině typický podzimní vzhled. Na téměř opadaném keři šípku vedle sloupu s názvem zastávky se ještě kymácelo několik plodů.

Ale jak patnáctiletá Annie, tak třináctiletý Tom neměli čas, ani chuť rozhlížet se po přírodě. Domů je čekala ještě asi půlhodinová cesta lesem a protože teď na podzim se stmívalo již brzy, nesměli dlouho otálet, aby přišli alespoň za šera. A tak se jen zachumlali do teplých kabátů a zamířili mezi stromy, na cestu vedoucí do vesnice, kde žili u tety.

Oba sourozenci ale netušili, že právě začal svátek Samhainu, kdy se náš svět a svět nadpřirozena a magie na krátkou dobu spojují.

A tak šli známým lesem po cestě, kterou šli snad už tisíckrát, ale přesto něco bylo jinak. Jako by to byl a zároveň nebyl les, kterým vždy chodili. Oba cítili zvláštní, nevysvětlitelný pocit, jaký ještě nikdy v životě nezažili. Byla to magie, které zde bylo všude plno, což ani jeden z nich nevěděl.

Pomalu a jistě kráčeli mezi staletými stromy. Stezka však náhle zmizela a oběma bylo jasné, že se ztratili. Něco takového se jim ještě nikdy nestalo. Vždyť zdejší kraj znali jako své boty, a ani sejití ze známé cesty je nemohlo nijak zmást. Jistě bude trvat jen chvilku, než se opět zorientují. Annie tedy navrhla, aby šli stále rovně, že dříve, či později musí narazit na něco, podle čeho poznají, kde jsou. Tom souhlasil a tak pokračovali v cestě. Čím hlouběji do lesa se ale nořili, tím jasnější jim bylo, že jsou v místech, která ještě nikdy předtím neviděli. Les byl čím dál hustší a tajemnější. Pokroucené kořeny stromů vytvářely bizarní ornamenty, a rostliny a keře, jaké ani jeden ze sourozenců ještě nikdy neviděl, jim místy sahaly až do pasu, takže často ani neviděli, kam šlapou.

„Počkej! Tady žádnou cestu nenajdeme.“ zastavil Tom sestru. Ta se zarazila a otočila se na něj.

„To přece není možné. Vždyť to tu všude okolo známe. A nějak daleko jsme zase nemohli ujít.“

„No jo, ale co budeme dělat? Teta bude vyvádět.“ podotkl Tom s jistými obavami v hlase. Annie jen mávla rukou.

„Tak ať. Teď spíš přemýšlej, kam dál.“ Tom se zamyslel.

„Já bych šel támhle. Zdá se, jako by tam bylo trochu světleji. Třeba tam les končí.“ Sestra se zadívala směrem, kterým ukazoval a také se jí zdálo, že je tam les o něco řidší. A tak souhlasila.

Po dalších dlouhých minutách klopýtání přes plazící se kořeny stromů a padlé kmeny uviděli v dálce malé světýlko. Radostně se na sebe podívali a na tvářích se jim objevil úsměv. Světlo znamená lidi! A lidi ze zdejšího kraje by je přes noc venku nenechali! Přidali do kroku a za chvíli stáli před tím, co světlo vydávalo.

Byla to na pařezu položená veliká dýně s vydlabaným vnitřkem a vyřezaným obličejem! Zevnitř vycházela mihotavá záře matně osvětlující okolí a v opuštěném lese působila dost hrůzostrašně. Oba sourozenci se před ní zastavili a nevěřícně se rozhlíželi kolem sebe. Kdo mohl zde, uprostřed opuštěného lesa položit a rozsvítit tuto dýni? Vždyť široko daleko nikdo nebyl. Jen v dálce poblikávalo další maličké světélko. Třeba tam bude odpověď!

Tom si dřepl na bobek a začal si dýni zblízka prohlížet. Takhle velkou ještě nikdy neviděl.

„Co na mě tak zíráš?“ zeptala se ho náhle mrzutým hlasem a jedním ze šlahounů, které se od ní táhly, se poškrábala na čele. Tom vyjekl a odskočil.

„To…to…to není mož…né!“ vykoktal ze sebe zděšeně. I Annie se otočila a ohromeně koukala na stvoření před nimi.

„Co by to nebylo možné, kluku. To jsi ještě nikdy neviděl mluvící dýni?“ rozzlobila se rostlina.

„Ne, to jsme tedy ještě neviděli!“ odpověděla místo Tomyho ráznější Annie.

„Hihihi.“ rozesmála se dýně a pobídla je: „No tak jděte pořád dál tímhle směrem a uvidíte i jiné věci, které jste ještě neviděli. A už mě přestaňte otravovat.“ dodala nerudně.

Sourozenci ji uposlechli. Pokračovali ukázaným směrem a cestou zahlédli ještě několik dalších. Některé docela blízko, z jiných bylo vidět jen vzdálené světélko. Náhle se v dálce před nimi objevila osvícená mýtina plná pohybujících se postav. Tom se zastavil.

„Co myslíš Annie, můžeme tam jít?“ Sestra se na něj otočila a chtěla něco říct, když nedaleko nich vykřiklo několik tenoučkých hlásků:

„Pozor! Pozor! Vetřelci!“ Oba se vyděšeně rozhlíželi kolem, ale nikoho neviděli. A to už hlásky znovu křičely:

„Jsou tu nějaké děti! Chyťte je!“ Už už se chtěli dát na útěk, když se zpoza okolních stromů vynořilo několik postav. Byly to dívky asi v Anniiným věku, s nataženými luky a šípy mířícími přímo na ně.

Těžko říci, jestli to tak jen vypadalo tou všudypřítomnou zelení, nebo to bylo doopravdy, ale dívky měly světle zelenou kůži a dlouhé, většinou rozcuchané, tmavě zelené vlasy. Byly štíhlé a oblečené velice spoře. Některé měly pouze lehké krátké šatečky, jiné dokonce jen pruh látky přes ňadra a sukýnku kolem pasu. Obličej a holé paže měly pomalované všelijakými ornamenty. O většině z nich by se dalo říci, že jsou velice hezké, teď se ale všechny tvářily značně nepřátelsky. Nejstarší z nich, zřejmě jejich velitelka, sklonila luk a popošla blíže ke zbloudilým sourozencům.

„Kdo jste a co tu děláte?“ zeptala se přísně.

„Já jsem Annie a tohle je můj mladší bratr Tom. Jsme z Pineberghu a při cestě domů jsme se zřejmě ztratili. A při hledání cesty jsme došli až sem.“ odpověděla jí Annie srdnatě, přestože v ní byla malinká dušička.

Dívka si je důkladně prohlédla a pak pokynula ostatním, aby sklonily zbraně.

„A my jsme dryády, ochránkyně tohoto lesa.“ vysvětlila zajatcům. „Vy jste narušili klid tohoto lesa a dokonce při magickém svátku Samhainu. Budeme muset rozhodnout, jak vás potrestáme. Pojďte!“

Skupina dívek je odvedla na prostranství, ke kterému měli namířeno. To, co tam oba uviděli, jim přímo vyrazilo dech.

Uprostřed rozlehlého palouku hořel veliký oheň, osvětlující celé prostranství až k okolnímu lesu. Po okrajích louky se pak, osvětlené dalšími dýněmi zavěšenými na nejbližších stromech, vznášely ve vzduchu ohromné mísy s jídlem. Bylo jich tolik, že to vypadalo, jako by kolem dokola stála řada stolů. Pohled na ně oběma sourozencům připomněl, jaký mají hlad.

Největším překvapením ale byli účastníci této neobvyklé slavnosti. Kromě dívek, které je zajaly (a skutečně měly zelenou pleť a vlasy), zde byly téměř průsvitné víly, několik elfek se špičatýma ušima, ale nejvíce zde bylo čarodějek. Většinou byly mladé, či ve středním věku, oblečené do dlouhých černých hábitů a se špičatými klobouky na hlavách. Mezi nimi pobíhali jacísi malincí človíčkové s ušima dlouhýma jako králíci. Jak se později Tom s Annií dozvěděli, byli to lesní trpaslíci, ti, kteří je prozradili. Celá společnost se zřejmě chystala na zahájení nějaké slavnosti. Teď ale všichni zmlkli a otočili se k příchozím.

Dryády dovedly sourozence až k ohni a vystrčily je před sebe.

„Narušili naši slavnost! Měli bychom je potrestat!“ řekla náčelnice dryád. „A tohle je navíc muž!“ ukázala na Toma. Až teď si oba sourozenci uvědomili, že všichni účastníci slavnosti jsou ženy. Mezi nimi se teď rozproudila vášnivá debata, co by s nimi měly udělat. Některé je chtěly nechat jít, jiné, zvláště dryády, volaly po přísném potrestání. Po chvíli, která se zdála nekonečná, to začínalo vypadat špatně zvláště pro Toma. Annie ho pevně chytla za ruku. „Neboj se, já tě nedám.“ pošeptala mu.

Náhle všichni zmlkli a rozestoupili se. Vytvořenou uličkou k zajatcům majestátně kráčel tvor, kterého znali jen z pohádek. Jednorožec! Od hlavy až k poslední žíni na ocase byl bílý jako padlý sníh a z čela mu čněl dlouhý špičatý roh. Celý jakoby zářil do dálky a již na první pohled bylo vidět, že je zde nejvyšší autoritou.

„Počkejte s ukvapenými soudy.“ promluvil a jeho měkký příjemný hlas jakoby všechny uklidnil. Dokonce ani Annie s Tomem již nepociťovali takové obavy, jako ještě před chvílí. Jednorožec se otočil k sourozencům a přátelsky jim řekl:

„Musíte je omluvit, že jsou tak rozčilené. Již mnoho desetiletí se nestalo, že by náš svátek někdo narušil. A teď nám řekněte, kdo jste a jak jste se sem dostali.“

A tak Annie vyprávěla jednorožci i celému shromáždění, že jsou sirotci, bydlící u tety, která je nemá příliš v lásce a o tom, jak se dnes ztratili a po dlouhém bloudění v lese je mluvící dýně poslala sem.

Mezitím se setmělo. Když Annie skončila, jednorožec jen pokýval moudře hlavou:

„Ano, myslil jsem si, že to bude takhle nějak. Vzhledem k tomu, že jste sem zabloudili náhodou a bez zlého úmyslu, žádný trest vás nečeká.“ řekl tak, aby ho všichni slyšeli. „Ale slavnosti se nesmí zúčastnit nikdo cizí A zvlášť ne žádný chlapec.“ dořekl a podíval se na Toma.

„Proto vám nabízím dvě možnosti. Buď teď vypijete lektvar, po kterém zapomenete, co jste zde viděli a já vás vrátím zpátky do vašeho světa, nebo se nebudete chtít vrátit a nikdo vás k tomu nebude nutit. V tom případě musíte ovšem splnit jednu podmínku! Protože do tohoto lesa nesmí žádní muži, znamená to, že nechcete-li se navždy rozdělit, bude muset být tvůj bratr proměněn v dívku. Rozhodněte se sami. Ale to co si vyberete, je nevratné!“

Tom se vylekaně ohlédl na sestru. Ta ho něžně přejela pohledem a pošeptala mu:

„Teď je to jen na tobě. Já se ti podřídím. Jestli se chceš vrátit k tetě, půjdu také. Jestli ne, jako sestru tě budu mít ještě radši, než jako bratra.“ Bylo vidět, že se Tom bolestně rozhoduje.

„Tady to bude určitě lepší, než doma, ale být napořád holkou?“ Tu se k nim přitočila jedna z čarodějek. Byla to ta, která se jich před chvílí nejvíce zastávala, a teď jim pošeptala:

„Když tu zůstanete, vezmu si vás k sobě a naučím vás našemu umění. Už dlouho hledám dvě šikovné učednice.“ To na Toma zapůsobilo. Jestliže si měl vybrat mezi tím, učit se čarovat, nebo pracovat na statku u pana Edwardsona, kam ho hned po škole chtěla poslat teta, dlouho neváhal. A klidně obětoval i své teprve se objevující mužství.

„No tak dobře.“ pokýval hlavou a zdálo se, že je přesvědčen. Jednorožec jen souhlasně pokýval hlavou:

„Vybral sis dobře. Zde u nás je žena velice vážená a stát se dívkou není nic ponižujícího, ale právě naopak. To, že ti nabízíme možnost se jí stát, ber prosím jako velikou čest a něco zcela mimořádného. Navíc jsem přesvědčen, že toho nikdy nebudeš litovat.“

Annie se k Tomovi naklonila a dala mu pusu.

„Jsem ráda, že jsi se tak rozhodl. Ani nevíš, jak nerada bych se vracela zpátky. Tady to bude mnohem zajímavější. A naučíme se čarovat. To bude prima.“ zajásala potichu.

Toma se mezitím chopila jedna z víl a čarodějka, která je chtěla vzít do učení, a odváděly ho někam do tmy. Vyplašeně se otáčel za sestrou, ale čarodějka mu pošeptala, aby se nebál. „Na tu velikou změnu tě musíme převléknout. Tak pojď.“ řekla mu a jemně ho vedla pryč od ohně. Když míjeli osvětlené mísy, jen mávla kouzelnou hůlkou, kterou odněkud vytáhla, a jedna z dýní se za hlasitého remcání odpoutala od větve a matně jim svítila na cestu.

Po malé chvíli se před nimi objevily jakési dřevěné schody, vedoucí někam vzhůru, do koruny stromu. Ve svitu dýně vystoupali nahoru a před Tomem se objevila celá vesnička s mnoha obydlími, postavená mistrně ve větvích. Obě ženy zavedly chlapce do jedné z chaloupek. Tam čarodějka hůlkou nakreslila do vzduchu nějaký obrazec a před Tomem se objevily složené šaty. Pochopitelně dívčí.

„Teď se hezky svlékni a vezmi si na sebe šaty, které jsem ti připravila.“ nařídila mu přátelsky. Chlapec se na ni zděšeně podíval. Přece se nebude svlékat před dvěma cizími ženami? Ale to už ho pobídla víla:

„Ale no tak. Před námi se nemusíš stydět. Nezapomínej, že už za pár chvil budeš jedna z nás.“ Přitom ho pohladila po vlasech. „Jestli chceš, pomůžu ti.“ nabídla se. Ale Tom jen zavrtěl hlavou. Svlékl se tedy a po jistém zaváhání u spodního prádla stál před oběma ženami tak, jak byl stvořen.

„Dobře.“ usmála se na něj čarodějka. „A teď se ještě obléknout.“ Nato mu podala staromódní dámské kalhotky s nohavičkami do půlky stehen, jemnou spodní košilku s krajkami a dlouhé bílé šaty s malým výstřihem a dlouhými rukávy. Když si je oblékl, byly mu trochu malé. Upozornil na to obě ženy, ale dostalo se mu odpovědi, ať si z toho nic nedělá, že už za chvilku mu budou akorát.

Konečně se mohli vrátit k ostatním. Tentokrát šli o něco pomaleji, protože Tom byl bos a kamínky a větvičky píchající ho do chodidel mu chůzi ztěžovaly. Kupodivu zem zde nebyla studená, jak by se v tuto roční dobu mohlo zdát. Netrvalo dlouho a byli opět na palouku.

Oheň, zřejmě vlivem nějakého kouzla, jen slabounce doutnal, a celý palouk byl ponořen do tmy rušené pouze měsíčním svitem. Všechny ženy stály ve velkém půlkruhu, v jehož středu, několik kroků před ním, stála mladá čarodějka a v ruce před sebou držela malou misku s kouzelným nápojem. Z nádobky vycházela nazelenalá záře, takže to vypadalo, jakoby její obsah hořel. Podala ji Tomovi.

Ten vzal misku s lektvarem do ruky a trochu nedůvěřivě se na ni podíval. Pak se ještě rozhlédl a jeho pohled padl na sestru. Povzbudivě se na něj usmála a naznačovala, aby se napil. Přiložil tedy nádobku k ústům a několika mohutnými doušky do sebe vyprázdnil celý její obsah. Ucítil zvláštní nasládlou chuť a po spolknutí poslední kapky se mu v útrobách rozlilo příjemné teplo, které se z žaludku šířilo až do konečků prstů. Vrátil prázdnou misku čarodějce a otočil se k ostatním. V tu chvíli oheň opět vzplanul.

Tom ucítil první změny. Jakoby mu něco tlačilo na ruce, nohy a celé tělo. Čarodějka před ním z ničeho nic povyrostla a šaty, které ještě před okamžikem byly krátké, mu teď padly jako ulité. Zmenšil se! Nejméně o hlavu! Zároveň ucítil podivné lechtání na zadku a na hrudi. Stačil jediný dotyk aby zjistil, že se mu zvětšila pánev a zakulatily a rozšířily hýždě a boky, tak, aby odpovídaly dospívající dívce. Také hrudník se mu začal rozpínat a místo ploché chlapecké hrudi měl nyní dvojici ještě malých, ale již pevných a pěkně tvarovaných ňadérek.

Jak se ohmatával, všiml si svých rukou. Byly hladké a jemné, s dlouhými útlými prstíky, zakončenými hezky upravenými nehty. Bosá chodidla vykukující z pod sukně byla malá a jemně vytvarovaná. Jeho vždy krátce ostříhané vlasy se začaly prodlužovat, až dosáhly beder, kde se zastavily. Pak postupně všechny změny ustaly a zdálo se, že proměna je dokonalá. Ale náhle celým jeho tělem prošel jakýsi silný třes, až to s ním škublo. Prakticky okamžitě se dovtípil, co se stalo. Trochu si nazvedl sukni a rukou si sáhl mezi nohy. Bylo tam prázdno! Právě se stal dívkou!

Shromáždění kolem zajásalo. Jedna z čarodějek k němu, vlastně k ní, přistoupila a připjala jí kolem pasu ozdobný ženský pás, jehož volná přední část jí visela až pod kolena. Podobný měla i většina čarodějek a elfek. Pak nahlas pronesla:

„Od této chvíle jste ty, i tvá sestra, jedněmi z nás. Tímto ti také dávám jméno Caitir.“ Než se nová dívka stačila vzpamatovat, všechny ženy jí hned přiběhly gratulovat a uvítat do svých řad. Mezi prvními byla pochopitelně Annie a Dragora, jak se jmenovala jejich nová přítelkyně a budoucí učitelka.

„Myslím, že jsi se ještě neviděla v zrcadle.“ potutelně se usmála Dragora a odněkud vyčarovala malé zrcátko. Caitir se do něho podívala a užasla. Z rámečku se na ní dívala hezounká dívenka s lehce vyšpulenými rty, vysoce umístěnými lícními kostmi a jemnou světlou pletí. Velké tmavé oči s dlouhými řasami teď překvapeně mrkaly při pohledu na svou tvář, do které stále padaly dlouhé neposlušné vlasy. Nemohla si nevšimnout, že je také hodně podobná Annie, jen o něco mladší a hezčí.

„Tak a nyní může konečně započít naše každoroční slavnost.“ ozval se do všeobecného ruchu příjemný, ale silný hlas jednorožce.

V tu chvíli začala odněkud hrát nádherná hudba. Byly slyšet flétny, dudy a temné dunění bubnů. Začala všeobecná veselice. Mísy s jídlem a pitím proplouvaly mezi hosty a některé ženy se začaly dávat do divokého tance. Dragora vzala obě děvčata za ruce a vtáhla je do davu.

„Tak pojďte Caitir a Annie! Čeká vás první čarodějnická oslava ve vašem životě!“

© 2009