Název: Unesen Amazonkou

Autor: KarelF

Varování:Fantasy Fetish, Body Transformation, Gender Transformation

Byl jsem majitel malé hospůdky v zapadlé části země. Zřejmě by to tak zůstalo napořád, nebýt jedné obchodní cesty. Když mi krátce před letním slunovratem došly zásoby vína, zapřáhl jsem koně a naložil vůz obilím, medem a kožešinami od místních lovců, protože o to byl v Terlonu, kam jsem měl namířeno, vždy zájem a vyrazil. Váček s penězi jsem si vzal spíš pro jistotu.

Terlon bylo nepříliš rozlehlé, avšak značně lidnaté městečko na křižovatce několika důležitých obchodních cest. Bylo pověstné tím, že se zde dalo koupit, či prodat, prakticky cokoli. Několik místních krčem neustále praskalo ve švech a obchodníci i dobrodruzi z celé země si zde dávali dostaveníčka.

Po třech dnech cesty jsem byl konečně na místě. Prodat náklad nebyl problém a tak jsem se značně ztučnělým měšcem vyrazil hledat Sedrika, obchodníka s nejlepším vínem ve městě. Po snad nekonečném pátrání jsem ho konečně nalezl v jedné z místních hospod. Ihned mě poznal a po chvilce marného přesvědčování, abych s ním poseděl, se zvedl a vyrazil se mnou do svého obchodu. Vůz jsem nechal před krčmou, kde jsem byl ubytovaný a hospodský se mi postaral i o koně.

Procházeli jsme uličkami a míjeli lidi z celé země. Ulice byly plné obchodníků, zemědělců z okolí i dobrodruhů a všelijakých individuí.

Náhle jsem v davu přede mnou spatřil něco, co mě přinutilo zastavit. Byla to žena. Ale jaká! Vysoká asi tak jako já, a svalnatá. Na sobě měla pouze krátkou sukýnku do poloviny stehen a pruh látky okolo hrudníku, tak tak jí zakrývající ňadra. Díky tomuto oblečení byly již zdálky vidět její svaly na nohou i na rukou. Pevné a vyrýsované, takže jen málokterý z mužů by se s ní mohl rovnat. I přes tento pro ženu značně neobvyklý zjev byla velice hezká v obličeji a ženskost jí dodávaly i dlouhé plavé vlasy. Okolo pasu měla široký zdobený opasek, za kterým byl zastrčen krátký zahnutý meč a široký nůž. Přes rameno měla žena pověšen cestovní vak. Rukou jsem zarazil Sedrika a nenápadně na ni ukázal.

„Kdo to je?“ Můj průvodce ji přejel pohledem a mírně se usmál.

„Amazonka. Tys o nich ještě neslyšel?“

„Slyšel. Ale myslel jsem, že žijí osamoceně a mezi ostatní lidi nechodí.“

„No, v podstatě máš pravdu. Žijí stranou od lidí, ale i ony potřebují čas od času nakoupit věci, které si samy vyrobit nedokáží. No a my jako obchodní centrum, kde se schází všelijací lidé a dobrodruzi, jsme asi jediné místo, kde můžeš Amazonku občas potkat.“ vysvětlil mi.

Náhle se žena otočila a naše oči se střetly. Prohlížel jsem si její svalnatou vytrénovanou postavu a ona zase mě. Bez hnutí jsme se na sebe dívali a já se nemohl zbavit dojmu, že se v jejích očích náhle objevil jakýsi záblesk. Pak se najednou otočila a zmizela v davu. Podíval jsem se na svého společníka, a viděl, že se na mě překvapeně dívá. Otevřel ústa, jakoby chtěl něco říct, ale pak jen zatřásl hlavou a mlčel.

„Takže myslíš, že tu obchoduje?“ vyzvídal jsem dál a nemohl vypudit ženu z hlavy.

„No buď obchoduje, nebo hledá manžela.“

„Cože?“

„Amazonky nežijí samy, jak si většina lidí myslí. Mají rodiny, jako každý jiný. Jenom s tím rozdílem, že ony vládnou a muži je musí na slovo poslouchat a vykonávat ženské domácí práce. Navíc Amazonkám se z jakéhosi důvodu rodí pouze dívky. Proto, když některá z nich dospěje a přijde na ni touha po rodině, nějakého muže si unese.“

„Unese?“

„Ano. Jsou silné, takže když narazí na muže, který se jim líbí, prostě si ho násilím odvedou k sobě do vesnice. Navíc si většinou vybírají spíš drobnější muže, které snadno přemohou. A i kdyby byl sebesilnější, Amazonka ho hned po únosu donutí vypít Dech Amazonky a po něm každý muž ztratí sílu a schopnost bojovat. Alespoň tak jsem to slyšel. I když jak je to doopravdy, kdo ví…“

Chtěl jsem se ještě na něco zeptat, ale to už jsme stáli před Sedrikovým domem. Převedli jsme tedy hovor na náš budoucí obchod a došli až do obchodníkova sklepa. Tam mi ukázal zásoby vína, které měl připraveny k prodeji a hned jsme také ochutnali. Bylo vynikající a já nepochyboval, že udělám skvělý obchod.

Nakonec jsme se domluvili tak, že já ještě ten den přijedu k Sedrikovi, naložím a zaplatím víno, o které mám zájem a vůz i koně nechám u něj. Měl prostornou stodolu, takže to nebude žádný problém. Ráno budu alespoň moci vyrazit brzy, ještě než na ulicích začne obvyklý ruch. Jak jsme se domluvili, tak jsme také udělali. Večer jsme náš úspěšný obchod řádně zapili a já šel spát. Jediný volný pokoj byl v přízemí za kuchyní, ale to mi nevadilo. Zul jsem si boty a po chvilce převalování usnul.

Náhle jsem ucítil, jak mi někdo tiskne ruku na ústa, abych nemohl křičet. To mě okamžitě vzbudilo a začal jsem se bránit. Kolem mě byla naprostá tma, takže jsem na útočníka neviděl, ale napadlo mě, že někdo dostal zálusk na mé peníze. No bez boje je rozhodně nedostane. Ale přestože jsem se snažil rvát ze všech sil, velice brzy jsem poznal, že ten člověk má mnohem větší sílu než já. Během malé chvilky jsem měl v ústech roubík a ruce pevně svázané za zády. Byl jsem bezmocný.

„Mlč!“ ozval se těsně nade mnou potichu ženský hlas. „Jestli nás prozradíš, zabiju tě. Sice nerada, ale udělám to.“

A v tu chvíli jsem vše pochopil. Amazonka! Proto si mě tak prohlížela. Ten záblesk v jejích očích byl obyčejný chtíč! Horečnatě jsem přemýšlel, co dál. Jenže než jsem stačil cokoli vymyslet, obula mi boty, přehodila si mě přes záda jako pytel, a potichu vylezla oknem do tmavé uličky. Městečko nemělo žádné hradby, takže jsme byli během malé chvíle v lukách, rozprostírajících se hned za posledními domky. Tam mě má únoskyně postavila na zem.

„Teď hezky poběžíš se mnou. Jestli se budeš bránit, budeš bit. A kdybys chtěl schválně zdržovat, tak věř, že ti to stejně nepomůže, protože do rána je daleko a tak než někdo zjistí, že jsi pryč, budeme už hluboko v lesích.“ řekla mi tvrdě. Pak mi na okamžik rozvázala ruce a zase je spoutala vepředu. Konec provazu pevně sevřela v dlani a rozběhla ke vzdálenému lesu. Trhlo to mnou, až jsem zavrávoral. Křičet a tak na nás upozornit jsem kvůli roubíku stejně nemohl, tak jsem ji byl nucen chtě nechtě následovat.

Když jsme přeběhli louky a ocitli se v lese, zastavila. Sundala mi roubík a nechala mě chvilku vydýchat. Pak pomalejším tempem pokračovala směrem do hloubi lesa. Zřejmě se rozhodla mě tolik nehlídat, protože už tak netahala za provaz, na kterém jsem byl uvázaný, ani se tak často neotáčela. Na mém postavení to však nic neměnilo.

Po dalších asi dvou hodinách ostré chůze jsem se svalil do mechu. Zastavila se a zlostně škubla provazem kolem mých rukou.

„Dělej! Musíme jít dál!“ vyštěkla na mě.

„Už nemůžu. Nejsem zvyklý na takové tempo. Klidně mě zabij, ale už opravdu nemůžu.“ řekl jsem vyčerpaně a zůstal sedět. Chvilku mě pozorovala a asi usoudila, že mluvím pravdu, protože si přidřepla vedle mě a vzala mě na záda. Pak pokračovala v cestě. Přes oděv jsem cítil její pevné pohybující se svaly a dlouhé blond vlasy mě šimraly v nose. Zvláštním způsobem voněla. Příjemně. Hlavně jsem musel obdivovat její fyzičku, protože i se mnou na zádech šla jakoby nic nenesla.

Asi po hodině začalo svítat a má únoskyně zastavila.

„Tady zůstaneme několik hodin a prospíme se a odpočineme si. Odpoledne vyrazíme.“ Sundala z ramene cestovní pytel a vyndala z něj nějakou lahvičku, plnou zářivě zelené tekutiny. Hned jsem se dovtípil, co to je. Dech Amazonky! Otevřela lahvičku a přistoupila ke mně.

„Pij!“ poručila mi tvrdě. Sevřel jsem rty, co nejsilněji jsem dokázal a odvrátil hlavu. Ale žena si lehce poradila. Povalila mě na zem, sedla mi na hruď a nohama sevřela ruce, abych se nemohl bránit. Pak mi jednou rukou pevně ucpala nos a čekala, až jsem se začal dusit a tak musel otevřít ústa. V tu chvíli mi lahvičku přitiskla ke rtům a celý obsah mi vlila do úst. Pevně mi je zacpala dlaní, dokud jsem všechno nespolkl. Teprve pak mě pustila. Dokonce mi rozvázala ruce a nechala mě chvilku o samotě, abych se mohl u potoka umýt. Věděla, že jsem tak vyčerpaný, že se o útěk ani nepokusím.

Pak z vaku vytáhla kus pečeného masa a obilnou placku. Od obojího ulomila kus a podala mi ho. Ale má hrdost mi nedovolila si od ní cokoli vzít. Navíc jsem jedl večer a tak mě hlad ještě netrápil. Ani žízeň, protože jsem se napil z potoka, když jsem se myl. Jen pokrčila rameny a můj díl jídla opět uschovala.

Našla vhodný úkryt mezi hustými keři, kde jsme mohli přenocovat. Ještě předtím mi ovšem nezapomněla opět pevně spoutat ruce za zády. Nevím, jak ona, ale já jsem usnul jako zabitý.

Když mě vzbudila, slunce už bylo za polednem. Přestože jsem byl docela vyspaný, cítil jsem se divně. Nedokázal jsem ten pocit popsat, ale rozhodně se se mnou něco dělo. A brzy jsem zjistil co. Když mi Amazonka rozvázala ruce a já se postavil, ihned jsem si všiml, že jsem menší než ona. Ještě včera jsem se jí díval z očí do očí, nyní jsem musel nepatrně zaklánět hlavu. A nejen to, celý jsem byl drobnější. Také jsem nabyl dojmu, jako by se mi nepatrně zvětšila prsa. Ale to se mi možná jenom zdálo.

Teď jsem mlčky seděl vedle ní a čekal co bude dál.

„Chceš jíst?“ zeptala se mnohem laskavějším hlasem, než včera. Mlčky jsem zavrtěl hlavou a snažil se ji ignorovat.

„No, jak myslíš. Až budeš mít hlad, ještě rád o jídlo poprosíš.“ odvětila a dál už mi nevěnovala pozornost.

„Bude mě hledat Sedrik.“ řekl jsem znenadání s nadějí v hlase. Jen se na mě překvapeně podívala. „Nebude. Váš obchod už proběhl a jemu stačilo nabídnout, že si může nechat víno, peníze i tvé koně, a zapomněl, že tě kdy viděl. A hospodský si zase bude myslet, že jsi utekl bez placení.“ usmála se vítězoslavně.

„On mě prodal?“ vybuchl jsem rozzuřeně. „Ten hajzl! Jestli se mi někdy dostane do rukou…!“

„Nedostane.“ zchladila mě. „Nemyslím, že by ses ještě někdy vrátil mezi lidi. A teď už pojď! Máme před sebou dlouhou cestu.“

Sbalila své věci a pokynula mi, abych šel za ní. Dokonce mi už ani nesvázala ruce. A pak jsme opět pokračovali v cestě. Klopýtal jsem za svou únoskyní a divný pocit z mého těla se stále zvětšoval. Každým krokem jsem si připadal drobnější a slabší. Když jsme zastavili k odpočinku, první co jsem si uvědomil bylo, že má prsa jsou skutečně větší. Teď už bylo jasné, že se mi to ráno nezdálo. Vlastně prsa, boky a zadek byly jediné, co se mi nezmenšovalo, spíš naopak. A penis. Když jsem ho při močení vzal do ruky, zdál se mi větší, než dřív. Vše ostatní, jakoby bylo menší a menší, a na Amazonku už jsem skutečně hleděl zespodu. Také šaty mi byly velké a já musel nohavice i rukávy během cesty několikrát zakládat. Ale nejhorší bylo, že se pomaličku vytrácela i má touha utéci.

I tentokrát jsem odmítl jídlo, přestože už mi kručelo v žaludku, že to muselo být slyšet. Ale má hrdost ještě stále vzdorovala tomu, podřídit se ženě. Následovala další namáhavá túra. Tentokrát jsem ji měl ztíženou tím, že jsem nebyl zvyklý na překážející pohyb teď již zcela viditelných ňader a na to, že mi při každém kroku padaly vlasy do obličeje. Šel jsem za svou únoskyní a obdivně sledoval její svalnaté urostlé tělo. Bylo vzrušující a já se musel ovládat, abych se udržel v klidu.

Byla už tma, když jsme znovu zastavili. Podala mi křesadlo a poručila mi, abych rozdělal oheň a počkal na ni. „A o nic se nepokoušej! Nemáš nejmenší šanci mi utéct. Zbytečně by sis vysloužil bití a znovu svázání.“ dodala ještě pro jistotu a odešla. Nasbíral jsem tedy větve různých velikostí, a díky trsu suché trávy se brzy objevily plamínky.

Netrvalo dlouho a Amazonka byla zpátky. Položila na zem vedle mě několik ulovených pstruhů a poručila mi, abych je připravil a upekl. Dokonce mi půjčila nůž. Sama si sedla a jen mě sledovala. Váhal jsem, protože jsem ihned pochopil, že je to pro mě příprava na manželství s ní, ale uvědomil jsem si, že mi nic jiného nezbývá. Když mi pak ze svého vaku podala i sůl a nějaké koření, podařilo se mi ryby celkem úspěšně připravit k opečení. Nechala mě, abych obstaral i prut a celou večeři pro ni udělal sám.

Poslušně jsem jí podal hotové jídlo, ona si k němu vyndala obilnou placku a začala jíst. Tentokrát mi už nenabídla, ale všiml jsem si, že mě nenápadně pozoruje a čeká, jak se zachovám. Stále ještě jsem se nechtěl ponížit, ale jednak už jsem měl skutečně hrozný hlad a navíc mě její polonahá vytrénovaná postava tak přitahovala, že jsem veškerou hrdost hodil za hlavu.

„Prosím, dala bys mi kousek?“ požádal jsem ji potichu, rudý studem. Mlčky se na mě podívala a mile se usmála.

„Jistě.“ řekla a podala mi jednu rybu a velký kus placky. Nevím, jestli to bylo hladem, nebo se mi ryba opravdu povedla, ale pochutnal jsem si. Pak jsem vzal prázdný kožený váček na vodu a došel ho k blízké tůni naplnit. Ani nevím proč, ale jako první jsem nabídl své společnici. Znovu se nepatrně usmála a napila se.

„Jmenuju se Armida.“ řekla znenadání. „A tebe jsem si vybrala za svého manžela. My Amazonky jsme sice obávané válečnice, ale ke svým „partnerům“ se chováme dobře. I když je to podmíněné tím, že tvé tělo projde určitou změnou. Takovou, abys splňoval mé požadavky. Ale to už asi zjišťuješ sám, že?“ Měla pravdu, něčeho takového si nešlo nevšimnout, jen jsem stále netušil, jaká bude konečná podoba. V každém případě bylo dost zneklidňující slyšet to takhle přímo.

„Budeš se poslušně starat o mou domácnost, vařit, prát a vychovávat naše děti. Já tě za to hmotně zajistím a budu tě chránit a milovat. A také bys měl předem vědět, že za nevěru, nebo pokus o útěk je u nás trest smrti. A protože jsem v tobě našla opravdové zalíbení, nerada bych o tebe přišla. Tak prosím nedělej žádné hlouposti.“ Jen jsem mlčky kývnul na souhlas.

„A teď už spi.“ řekla něžně a přikryla mě teplou pokrývkou, aniž by mě svazovala. Zřejmě už si byla jistá, že jí neuteču. Sama si lehla jen tak. Před usnutím jsem na ni musel myslet. Její blízkost mě přímo rozpalovala a já měl neustále před očima její tvář i její tělo. Konečně jsem usnul.

Když jsem se ráno vzbudil, byla už Armida vzhůru. Seděla vedle a dívala se na mě. Přímo jsem cítil, jak mě propaluje zamilovaným pohledem. Sotva jsem otevřel oči, stočila ale zrak jinam a dělala jakoby nic. Shrnul jsem si opět o mnoho delší vlasy z obličeje a šel k tůni. Tam jsem utrpěl šok! Z vody se na mě nedívala tvář muže, ale hezké tmavovlásky. Můj obličej byl již zcela feminní a přestože jsem si byl stále hodně podobný, z muže v mé tváři nezůstalo vůbec nic. Velké tmavé oči tvaru mandlí, malý nosík a lehce vyšpulené rudé rty. Rozcuchané tmavé vlasy mi padaly do obličeje, což nebylo nic divného, protože vzadu sahaly až na bedra. Svlékl jsem se a s úžasem si prohlížel své tělo. Stal jsem drobnou dívkou s úzkým pasem, a s boky a zadkem tak akorát. Prsa byla na mou výšku trochu větší, ale zřejmě se to Armidě líbí. Jedné, co nemělo se ženou nic společného, byl mohutný penis, houpající se mi mezi nohama. Přestože jsem na tom v tomhle ohledu nikdy nebyl špatně, takovéhoto macka by mi mohl závidět každý muž. Ale koneckonců, vždyť má budoucí žena také nebyla žádný chudáček.

Oblékl jsem se a vrátil se k ohništi. Armida už na mě čekala.

„Jsi nádherná.“ oslovila mě poprvé v ženském rodě a jemně mě políbila na tvář. Zrudl jsem a nevěděl, co mám dělat. Na jednu stranu jsem pocítil ohromnou, celou dobu potlačovanou, touhu ji obejmout, zároveň mě ale ovlivňovala má nově získaná ženskost, která mě nabádala k ostýchavosti. A tak jsem nakonec jenom sklopil hlavu a tiše pípl:

„Děkuji. Ty také.“

„Dneska už konečně dorazíme do naší vesnice, kde tě představím ostatním.“ oznámila mi Armida ještě předtím, než jsme sbalily věci a vyrazily.

Protože jako shemale jsem měla mnohem menší výdrž než předtím, šly jsme pomaleji a po cestě mi má budoucí žena mnohem více pomáhala. Přes vodu, nebo velké kmeny mě dokonce přenášela. Musela jsem uznat, že to byl pro mě nový a velice příjemný pocit, být takhle ochraňována. Nevím, jestli ta submisivní část mé osobnosti ve mně už byla, nebo ji vytvořil až Dech Amazonky, ale do nové role jsem se vžila poměrně rychle a Armidu začala uznávat jako vůdčí osobnost.

Po několika dalších hodinách chůze se před námi objevila rozlehlá mýtina, na které stála vesnice Amazonek. Na první pohled vypadala stejně jako jakákoliv jiná. Dřevěné domky a stáje, malá políčka okolo a uprostřed velký, zpola kamenný dům, zřejmě sídlo náčelnice. Vesnice byla plná žen různého věku, od starých, až po malá, hrající si děvčátka, pouze muži zde nikde vidět nebyli. Proč, už jsem věděla.

„Tak jdeme. Drž se za mnou a o nic se nestarej!“ poručila mi Armida a vešla mezi první domky. Následovala jsem ji, srdce až v krku nervozitou. Již po pár krocích si nás obyvatelky vesnice všimly a kdo mohl, seběhl se k nám. Brzy se kolem vytvořil celý houf čumilek. Byly zde jak Amazonky, tak jejich ženy a hlavně mladá děvčata, pro které byla nová obyvatelka senzací. Všechny šly za námi až k domu náčelnice, kde zůstaly stát.

„Počkej tady!“ rozkázala mi potichu má paní a po schodech vešla do domu. Tato chvíle byla asi nejtrapnější, protože si mě všechny okolostojící začaly zcela bezostyšně prohlížet. Před Armidou se přece jen trochu styděly, nebo bály, teď rozhodně ne.

„Odkud jsi? Jak se jmenuješ? Kolik je ti let?“ takovými a podobnými otázkami mě zasypávaly celou dobu. Raději jsem mlčela a snažila se své okolí nevnímat, i když to bylo dost těžké. Konečně se objevila Armida. Přišla ke mně a vzala mě za ruku.

„Pojď. Představím tě naší náčelnici.“řekla mi měkce a dodala: „Až před ni přijdeš, nezapomeň jí vzdát úctu tím, že poklekneš a celou dobu budeš mít sklopenou hlavu.“ Za okamžik už jsme stály v jakési hale, které vévodilo velké, bohatě zdobené křeslo, jako trůn v pohádkách. Na něm seděla asi čtyřicetiletá, statná žena s černými krátkými vlasy. Na rozdíl od střídmě oblékaných a ničím nezdobených Amazonek na sobě měla nádherné šaty a množství zlatých šperků. Na její hlavě jsem si všimla velké zářící čelenky se zeleným drahokamem uprostřed.

Jakmile jsme byli před ní, poklekla jsem, jak mi poradila Armida. Oči jsem měla sice sklopené, ale nenápadně jsem mohutnou ženu přede mnou pozorovala. Mlčky si mě prohlížela.

„Dobře.“ řekla po chvíli. „Už jsi jí vybrala nové jméno?“ zeptala se mé společnice. Ta se jen usmála.

„Ano. Líbí se mi jméno Kira.“ Náčelnice pokývala hlavou na znamení souhlasu a pak oslovila mě:

„Vstaň!“ uposlechla jsem a ona pokračovala: „Od této chvíle se jmenuješ Kira a stáváš se součástí našeho společenství jako Armidina družka. Nevím, co všechno již o nás víš, proto ti to raději řeknu znovu. V této vesnici vládnou a o všem rozhodují pouze Amazonky, ženy s penisem, jako jsi ty, do veřejných věcí mluvit nesmí. Zrovna tak i v domácnosti je Amazonka paní a ty ji musíš ve všem poslouchat a starat se o to, aby měla příjemný a hezký domov. To ale neznamená, že nemáš žádná práva. Amazonka, ke které patříš, je povinna se o tebe starat, živit a šatit tě a chránit tě před čímkoliv, co by ti hrozilo. Bez vážného důvodu tě nesmí ani bít, či jinak trestat. A i ty, stejně jako jakákoliv jiná žena máš právo přijít ke mě a přednést mi svou stížnost, nebo prosbu a já se jí budu zabývat. A ještě tři věci, které nikdy nesmíš udělat, pod trestem smrti. Být své Amazonce nevěrná, uprchnout jí, a vzít do ruky zbraň. Ty smí používat pouze Amazonky. Rozumělas?“

„Ano. Rozuměla.“ pípla jsem poslušně.

„Dobře. Svatba bude pozítří.“ dodala ještě náčelnice a milostivě nás propustila. Armida mě zavedla do svého příbytku. Byl to hezký domek na okraji vesnice. Měl několik místností, a vybaven byl stejně jako jakýkoliv jiný dům, který jsem měla možnost někdy navštívit. Byla jsem jím provedena a tak se mohla zároveň seznámit se svými novými povinnostmi.

Po chvíli se ozvalo nesmělé zaťukání a do domu vešla jakási neznámá žena. Byla to švadlena a kromě toho, že mi přinesla několikeré ženské oblečení, vzala mi míry na svatební šaty. Když jsem ze sebe svlékla ty hrozné mužské šaty, jak nazvala můj starý oděv, musela jsem si obléknout dlouhou sukni sahající až ke kotníkům, dále jakousi šněrovačku přes prsa a přes to šaty ze silné látky s dlouhými rukávy a sukní ne kratší než byla spodnička. Obout jsem si mohla jemné kožené mokasíny, jaké nosily i Amazonky.

Druhý den mi celé dopoledne Armida ukazovala co a jak budu v domácnosti dělat, zatímco odpoledne jsme strávily prohlídkou vesnice a seznámením se sousedkami. Večer přinesla švadlena mé svatební šaty a já si znovu uvědomila, co se chystá.

Konečně ten den nastal! Hned ráno přišla švadlena a ještě dvě další ženy. Ihned ohřály vodu a připravily teplou koupel, do které nasypaly nějaké voňavé byliny.

„Tak honem!“ zavolaly na mě, sotva mě zahlédly. Než jsem se vzpamatovala, už jsem byl nahá a seděla v příjemně teplé vodě. Trochu jsem se před oběma ženami styděla, ale jedna z nich se ke mně sklonila a přátelsky mi řekla:

„Ale no tak. Před námi se nemusíš stydět zlatíčko. Všechny jsme bývaly muži a máme nahoře i dole to, co ty. Dneska máš velký den, tak musíš být krásná.“ Poté ke mně přistoupila i druhá žena a začaly mě důkladně umývat. Nevynechaly jedinou část mého těla, včetně přirození. Ještě ve vaně, než jsem se vzpamatovala, mi propíchly ušní lalůčky.

Po důkladné koupeli jsem se mohla najíst. Pak mi vyčistily zuby a ústa, upravily nehty a celé tělo potřely nějakým voňavým olejíčkem. Všechna ta péče se mi začínala líbit a mé ženské já přímo vrnělo blahem.

Konečně jsem byla připravena k oblékání. Nejprve mi ženy navlékly bílé jemné kalhotky ke kolenům, a přes ně dlouhou spodní sukni. Pak následoval široký korzet od pasu až po prsa, který důkladně utáhly. Trochu mi to ztížilo dýchání, ale zato jsem měla krásně vytvarovanou postavu. Pas štíhlejší než jindy a už tak velká prsa ještě zvýrazněná a zdvižená. Pak přišla konečně na řadu hlavní část oblečení, kterou mezitím švadlena připravila. Opatrně mi navlékly dlouhé bílé šaty se zlatě vyšitými ornamenty. Byly krásné a nečekaně těžké; padly mi jako ulité. Následovaly bílé, také zdobené, boty, a nezbytná úprava vlasů a namalování obličeje. Poté ženy přinesly dřevěnou zdobenou skříňku, ve které byly nádherné náušnice, náhrdelník a několik zlatých náramků a prstenů.

„To je od Armidy pro tebe.“ řekla mi jedna z žen, zatímco mě zdobila. „Hotovo!“ dodala za okamžik. V tu chvíli se zvenku ozvalo:

„Už jste hotovy? Čeká se jen na vás.“ Švadlena pokývala hlavou:

„Právě jsme skončily.“ Pak se otočila na mě a řekla mi: „Ničeho se neboj. Já a Léda půjdeme s tebou.“

Vyšly jsme tedy ven. Každá z žen šla po jedné straně a vedly mě k prostranství uprostřed vesnice. Šly jsme pomalu, protože dlouhé šaty mi nedovolovaly jít rychle a navíc jsem jako nevěsta chtěla působit hezky a důstojně. Po stranách stály Amazonky i jejich ženy a obdivně si mě prohlížely. Přestože jsem byla nervózní, jejich obdiv mě jakoby posiloval. Došly jsme až na náves, kde už byl shluk žen. Sotva nás spatřily, rozestoupily se a já vzadu uviděla Armidu.

Byla také slavnostně oblečená a upravená. Polonahá, jako vždy, na sobě jen zářivě modrou sukénku ke kolenům a kraťoučkou vestičku zakrývající jí prsa, v téže barvě. Obojí bylo zdobeno zlatými třásněmi. Vlasy měla sčesané do drdůlku, který byl protkán zlatou sňůrkou. Vypadala kouzelně.

„Teď pomalu dojdi až k Armidě a tam zůstaň stát. Zbytek už ti řekne ona.“ pošeptala mi Léda do ucha a jemně mě postrčila vpřed. Tahle část byla asi nejhorší. Pomalu jsem šla uličkou lidí, kteří na mě mohli oči nechat a srdce mi bušilo jako o závod. Snažila jsem se nevnímat okolí, přesto se těch pár metrů zdálo věčností. Konečně jsem byla u své Amazonky. Ta se na mě otočila a já cítila její hřejivý a obdivný pohled. Zčervenala jsem studem.

Z protější strany před nás přistoupila náčelnice. Nejdříve pohlédla na mě a pak se nahlas zeptala:

„Kiro, budeš Armidu věrně milovat a ctít, budeš ji oddaně poslouchat, starat se o její potřeby a dělat vše, co ti řekne a zůstaneš po jejím boku v dobrém i ve zlém?“

„Ano.“ špitla jsem rozrušeně. Nato se náčelnice obrátila na mou družku.

„Armido, budeš Kiru věrně milovat a ctít, budeš ji chránit a starat se o ni, nebudeš zneužívat svoji sílu a nadřazené postavení a zůstaneš s ní v dobrém i ve zlém?“

„Ano.“ ozvala se odpověď jasným hlasem.

„Dobře, vyměňte si prstýnky na důkaz toho, že k sobě patříte.“ Nato nám podala dva široké zlaté kroužky. Nejdříve jeden navlékla Armida mě a pak já jí. Ozval se potlesk a hlasité volání. Navždy jsme patřily k sobě!

„Přineste stoličku a mísu s vodou!“ zvolala pak náčelnice. Armida si sedla přede mě na stoličku a ponořila chodidla do vody.

„A teď jí Kiro na důkaz svého naprostého podřízení a poslušnosti umyj nohy!“ poručila mi náčelnice. Opatrně jsem si klekla, namočila ruce do teplé vody v míse před sebou a jemně začala Armidě umývat a masírovat nohy. Ta jenom přivřela oči a bylo vidět, že je jí to příjemné. Nevšímala jsem si žen okolo, ale podle polohlasných poznámek jsem usoudila, že mé ženě závidí. Zřejmě jsem se toho chopila lépe, než zde bylo zvykem. Po chvíli má paní nohy vyndala a já jí je utřela. Něžně mě zvedla a zavázala mi oči. Pak mi polohlasem vysvětlila, že takhle musím jít až domů a ona mě musí vést, což symbolizuje, že již vždycky a odkudkoliv najdu cestu k ní domů a že ona je navždy mým průvodcem v životě.

Musím říci, že mě vedla skutečně dobře a já ani jednou nezaškobrtla. Pak jsem uslyšela otevírání dveří a byly jsme doma. Armida mi sundala pásku z očí a láskyplným hlasem řekla:

„Vítej miláčku. Od této chvíle je můj dům i tvým.“ Pak, než jsem se stačila vzpamatovat, objaly mě její silné ruce a naše rty se spojily. Zvedla mě do náruče a odnesla do svého širokého lože. Na hostinu, která začala hned po obřadu a podle zvyku trvala dva dny, jsme přišly až o mnoho později…

* * * * * * *

Od naší svatby uběhlo téměř devět měsíců a mě přibyla další starost. Musím pečovat o Armidu, která bude brzy rodit. Jen mi to trochu ztěžují má prsa, která se stala velice citlivá a začala se nalévat mlékem. Amazonky totiž dítě pouze porodí, kojit ho už ale musíme my, jejich ženy. Ale nevadí mi to, naopak, už se na to, až naši holčičku poprvé přitisknu k ňadru, moc těším. A má milovaná Armida také.

© 2009