Název: Zakázaná kniha

Autor: KarelF

Varování:Fantasy Fetish, Body Transformation, Gender Transformation

„Jane!“ ozvalo se náhle nad pracujícím mladíkem. Oslovený upěchoval zem kolem růže, kterou právě sázel a vzhlédl ke známému hlasu. Byl to Josef, novic jako on a již od jeho vstupu do řádu dobrý kamarád. Teď stál nad ním a tvářil se náramně tajemně.

„Co je?“ zeptal se Jan trochu netrpělivě, protože mu opat nařídil spoustu práce a Josef ho bude jistě jenom zdržovat. Ten se teď opatrně rozhlédl a pak si přidřepl vedle kamaráda. Ještě jednou se podíval kolem sebe a potichu mu pošeptal:

„Něco jsem objevil.“ Jan se otočil zpátky ke květinám a s úšklebkem prohodil:

„Opravdu? Tváříš se jako bys našel poklad.“ Josef se k němu ještě víc naklonil.

„Taky že jo.“řekl zcela vážně. Přítel odložil lopatku a otočil se k němu.

„Neblázni, kde by se tady v klášteře vzal poklad. Vždyť jsme chudý řád.“ řekl pochybovačně. Josef se jenom usmál.

„Já samozřejmě nemám na mysli zlato, nebo stříbro,“ ujasnil, „ale vím, jak se dostat do zakázané části knihovny.“ Podíval se na kamaráda a chvilku se odmlčel, aby dodal svým slovům náležitého účinku. A ten se také dostavil! Jan na něj zůstal strnule zírat, neschopen slova.

Přestože byli členy řádu, který bral obzvlášť vážně slib chudoby, každý vzdělaný člověk věděl, že v rozsáhlé klášterní knihovně jsou naprosté skvosty literatury a lidského vědění. Několik desítek tisíc originálních svazků z celého starověkého a středověkého světa bylo k dispozici výhradně členům řádu a výjimečně i některému ze světských badatelů. Oba mladíci tam trávívali podstatnou část svého volna a znovu a znovu byli ohromováni tím, co nalézali. Jenže málokdo už věděl, že vedle této, existuje ještě jedna, tzv. Zakázaná knihovna. Co skrývala, nikdo netušil, ale mezi řádovými bratry se šuškalo, že tam jsou i knihy obsahující černou magii a jiné nebezpečné znalosti. Nikdo nevěděl, kde leží a přístup do ní měli pouze knihovník a opat. Jestli tedy Josef skutečně zjistil, jak se do ní mohou dostat, bylo to skutečně víc než všechno zlato a drahé kameny celého světa.

Konečně se Jan probral ze svého překvapení. „Jak jsi to zjistil? A kde je?“ chrlil ze sebe nedočkavě. Ale Josef se jen usmíval.

„Neboj se, ještě dneska ti to ukážu. Asi tak za hodinu bude polední pauza a všichni budou v jídelně. Pak budeme mít čas a klid. Počkej na mě ve dvanáct před knihovnou.“ Ještě se tajemně usmál a chvátal pryč.

Z rozdělané práce už nic nebylo. Mladíkova bujná fantazie pracovala na plné obrátky a tak se nedokázal soustředit ani na tak jednoduchou činnost, jako je sázení květin. Představoval si, jaké knihy asi v Zakázané knihovně naleznou.

Konečně začalo odbíjet poledne. Rychle posbíral nářadí a chvátal do hlavní budovy. Cestou potkával řádové bratry, chvátající na oběd. Nenápadně vklouzl do chodby vedoucí ke knihovně a za okamžik už byl u dveří. Stoupl si do výklenku naproti a čekal.

Po chvíli uslyšel tiché kroky. Blížily se k němu. Ještě víc se přimáčkl ke stěně a zadoufal, že je to Josef. Nedělal sice nic nedovoleného, ale přesto by působilo dost divně, kdyby ho někdo přistihl, jak tu schovaný číhá v době oběda.

„Jane!“ ozvalo se potichu. Byl to Josef! Mladík vystoupil z výklenku a tentokrát vylekal zase on kamaráda. „Rychle, pojď!“ pokynul mu Josef a zamířil do rozlehlé knihovny. Téměř v poklusu došel k zadní stěně, k regálu stojícímu úplně v koutě, a i teď v poledne, téměř v šeru.

„A teď mrkej.“ zašeptal sebevědomě a sáhl do nepatrné škvíry mezi regálem a zdí. Chvilku tam šátral, když tu se ozvalo tiché cvaknutí, jak povolilo skryté pero. Odsunout regál už bylo dílem okamžiku. Před nimi se objevila malá, důkladně kovaná dvířka. Jan zkusil vzít za kliku. Nic! Bylo zamčeno!

Podíval se zklamaně na přítele, ale ten se jenom usmál. Poodešel několik kroků a nadzvedl jednu z kamenných dlaždic na podlaze. Pod ní se skrýval klíč.

„Jak jsi tohle zjistil?“ podivil se Jan. „Vždyť tohle je asi největší tajemství našeho kláštera.“

„Máš pravdu. Kdykoli chce knihovník, nebo opat vstoupit do Zakázané knihovny všechny čtenáře vyžene a knihovnu zamkne. Já jsem tohle všechno zjistil úplnou náhodou, když mě bratr Herbert nařídil vyčistit okapy. Jak jsem stál nahoře na žebříku u okna sem, všechno jsem viděl. I když najít správnou dlaždici v podlaze mi trvalo téměř týden.“

Po těchto slovech vsunul klíč do dveří a opatrně jím otočil. Ozvalo se hlasité klapnutí. Oba vetřelci se rychle rozhlédli kolem a poslouchali, jestli na sebe někoho neupozornili. Zřejmě ne, neboť všude bylo ticho a klid. Josef tedy pomalu zmáčkl kliku a otevřel dveře.

Chvíli váhali, než se odvážili vstoupit. Krátkým pohledem si dodali odvahu a rychle zmizeli za dveřmi. Zavřeli za sebou a rozhlédli se kolem.

Stáli v nevelké, špatně osvětlené místnosti, odshora až dolů plné regálů s knihami. Bylo vidět, že velikost místnosti množství knih, které zde byly uloženy, nestačila, protože starodávné svazky a různá lejstra ležely vyskládány i na stole a několika židlích. Všude byla vrstva prachu, pouze na zemi byla vyšlapána cestička k jednomu z regálů, jak tudy někdo před nedávnem šel.

„Páni!“ vydechl v úžasu Josef. „Koukni na to.“ dodal a sfoukl prach z nejbližší hromady. Vzal do ruky několik knih. Jak zabíjet démony, Magické rostliny a kde je najít II. díl, Artefakty dobra a zla, to byly tituly jen některých z nich. Skutečně zde tedy byly knihy obsahující magii a kouzla. Oba už naprosto chápali, proč je tato místnost tak utajená.

Jan byl stejně nadšený, a po počátečních rozpacích si začal prohlížet regály. Některé knihy byly psány v neznámých jazycích, ale dobré dvě třetiny by se svojí znalostí jazyků přečíst dokázal. Většina z nich byla tak zajímavá, že nevěděl, kterou otevřít dříve. Až po chvíli našel něco, co ho ohromilo. Byla to tlustá kniha vázaná v hrubé kůži a s jakýmsi složitým kovovým ornamentem na deskách. Byla zasunutá úplně vzadu a když ji vytahoval, z množství prachu, které mu vlétlo do obličeje se rozkašlal. Kamarád ho mlčky napomenul.

„Pojď se podívat na tohle,“ potichu na něho zvolal Jan, „To tě bude také zajímat!“ Josef k němu přišel a přítel mu knihu ukázal.

„Lexikon proměn těla lidského a jeho částí.“ četl potichu ozdobné písmo. „No to je bezva. Víš, co se s tímhle dá dělat?“ rozzářil se nadšením. Pak se ale náhle vzpamatoval a téměř vykřikl: „Už musíme jít! Oběd už určitě skončil a někdo sem může přijít!“ Jana jako by někdo polil studenou vodou. No jistě! Byli tak zabráni do těchto skvostů, že úplně přestali vnímat čas! Popadl knihu do rukou a chvátal ke dveřím. Na tázavý pohled Josefa jen pokrčil rameny a řekl:

„V klidu ji prostudujeme a pak ji sem vrátíme. Přece ji tu nenecháme!“ Odpovědí mu bylo souhlasné pokývnutí hlavou.

V knihovně ještě nikdo nebyl a tak cesta ven proběhla naštěstí bez problému. Janovi se podařilo pronést knihu až do své cely. Tam ji zabalil do hadru a zasunul do škvír za trámem, kde ji nemohl nikdo najít. S Josefem se domluvili, že počkají do zítřka a pak se do ní podívají.

Bylo to sice nečekané, ale oba to vydrželi a nepokusili se ji otevřít dříve. Druhý den odpoledne, když bylo volno a tudíž všude klid, odebrali se s knihou do zadního křídla kláštera, které čekalo na opravu a tak bylo opuštěné. Zavřeli se do malé místnosti a knihu položili na provizorní stůl vzniklý naskládáním několika beden na sebe.

První v ní začal listovat Josef. Namátkou našel jedno kouzlo a otočil se na Jana.

„Mám to zkusit?“ zeptal se ho. Ten přikývl. Přítel se tedy sehnul ke knize a potichu přečetl vybledlý text. Okamžik se nic nedělo, náhle však začal pociťovat divné brnění v celém těle. Ne bolestivé, spíše mírně nepříjemné. Když viděl, že ho Jan ohromeně pozoruje, podíval se na své tělo. Jen vyvalil oči! Z kutny, která mu ještě před chvílí byla akorát, mu teď vyčnívaly nohy i ruce a každým okamžikem se víc a víc natahovaly. Už byl nejméně o hlavu větší než kamarád a stále rostl. Zastavil se na dobrých dvou metrech. Jan vedle něj vypadal jako malé dítě.

„To je síla!“ pronesl uznale. „Ono to fakt funguje.“ Udělal několik roků a pak vyskočil do výšky. „Teď jsem jako hráč basketbalu.“ vyprskl smíchy. Ještě se párkrát prošel sem a tam, pak našel v knize zmenšovací kouzlo a zase se vrátil do původní podoby.

„A teď já!“ vrhl se hned ke knize jeho kamarád. Chvíli v ní listoval, až nalezl zaklínadlo, které hledal. Přečetl ho a poodstoupil. Tak jako předtím se několik vteřin nic nedělo, pak se drobný chlapec začal náhle zvětšovat. Ne však do délky, ale jakoby rostl do všech stran. Kutna na něm brzy na několika místech praskla a spadla na zem. Teď zase užasle zíral Josef. Před ním stál chlap jako hora, jen podle obličeje poznával Jana. Ten byl sice menší, než on předtím, ale zato s rameny jako lavice a svaly, kterými by mohl krotit býky. „Páni.“ povzdechl vazoun nadšeně a zkusil několik kulturistických póz. Pak vzal jednou rukou Josefa za kutnu a bez námahy ho párkrát zvedl do výšky. „Prima. Takhle bych mohl i na olympiádu.“

Chvíli si tímto způsobem hráli a zkoušeli různá kouzla. A protože je to náramně bavilo, další dny pokračovali. Zestárnutí, omlazení, změna obličeje a podobné legrácky jim ale brzy přestaly stačit a oni hledali, co dalšího kniha umožňuje. Brzy zjistili, že stačí jediný vlas konkrétní osoby, aby se mohli proměnit v kohokoli budou chtít a získali tak novou inspiraci.

Opatřit si je hned od několika řádových bratrů nebyl žádný problém a tak mohli začít. Nejprve to zkusil Jan. Za malou chvilku se jeho tělo začalo zmenšovat a kroutit, až se před Josefem objevila ohnutá hubená postava opata. Ten v hrůze vyjekl a po slovech: „Copak to tady děláš, chlapečku?“ měl chuť vzít nohy na ramena. Až když stařec zaskřehotal: „Počkej ty strašpytle, to jsem já, Jan.“ trochu se uklidnil. S nedůvěrou si prohlížel kamaráda, jak se belhá chodbou ven.

„Počkej! Kam jdeš? Chceš, aby nás někdo viděl?“

„No právě, víš, jaká to bude legrace? Každý si bude myslet, že jsem opat.“ Odpověděl mu se smíchem Jan.

„A co když potkáš pravého? Na to jsi nepomyslel?“ nedal se Josef.

„Neboj se, každý ví, že si opat po odpoledních modlitbách chodí schrupnout.“ Odbyl ho přítel. „Ale když se bojíš, tak tu klidně zůstaň.“ Poté pokračoval v cestě.

Byla to skutečně legrace pozorovat, jak se mniši tváří, když se u nich z ničeho nic objeví jejich nadřízený v době, kdy ho nečekali. Oba mladíci si to vyzkoušeli v následujících dnech ještě mnohokrát a nezůstali jenom u opata. Někteří řádoví bratři se během příštího týdne nestačili divit a pár se jich domnívalo, že musí mít výpadky paměti. Byli vídáni na místech a v době, které si nepamatovali a dělali věci, o kterých neměli tušení.

Ale zkoumání knihy pokračovalo dále. Byl to už asi druhý měsíc od doby, kdy ji objevili, když Josef našel další možnost, kterou umožňovala. Slíbil Janovi, že mu ukáže něco, co ještě neviděl, a odříkal zaklínadlo.

Tentokrát se mladík začal zmenšovat a v kutně, kterou měl na sobě, jakoby pozvolna mizel. Pomalu se mu úžila ramena a pokožka na obličeji i rukou se stávala mladší a bez chloupků. Také Josefova chlapecká tvář se zjemňovala a stávala se dívčí. Získala výrazné rty, malý nosík a veliké zelené oči. Kraťoučké rusé vlasy se začaly jako uvolněná řeka prodlužovat a brzy mu sahaly až do pasu. Změny probíhaly zřejmě i pod kutnou, protože náhle si Josef zajel rukama na hruď a překvapením se mu rozšířily oči.

„Jé!“ vypískl nezvykle vysoký hlasem.

Jan jenom mlčky stál a zíral před sebe. Byl to zvláštní pohled. V mnišské kutně tu před ním stála drobná, velice půvabná rusovláska, která byla ještě před chvílí jeho kamarádem. Oběma rukama si přidržovala volný mnišský hábit, aby jí nesklouzl po úzkých ramenech na zem.

Chvíli se na Jana dívala a pak se zvonivě rozesmála.

„To koukáš, co? Líbím se ti?“ Kamarád jen přikývl.

„Jo, líbíš. A to jsi holka všude? I tam dole?“ Následoval opět smích.

„No samozřejmě. Co sis myslel?“

Jan zaprosil: „Prosím tě sundej si to, chtěl bych vidět, jak vypadáš nahý…nahá…no bez šatů.“ zakoktal se. Ale Josef jen zakroutil hlavou.

„Když chceš vidět nahou holku, tak se také proměň. Pak se můžeš prohlížet jak dlouho budeš chtít.“ poradil mu. Jan zaváhal jen na okamžik.

„Tak jo, půjč mi to.“ Přistoupil ke knize. Našel příslušné zaklínadlo a pak už jen netrpělivě a trochu zvědavě čekal.

Konečně ucítil, jak jeho tělem probíhají změny. Nejprve ho zachvátil silný třes a křeče v celém těle. Oboje naštěstí brzy pominulo a on mohl sledovat, jak se zmenšuje, jeho tělo dostává nové tvary a z něj se stává rozkošná blondýnka. Poslední nepříjemné pocity dozněly a přeměna byla hotova.

Novopečená dívka se ihned začala se zájmem prohlížet. Každý kousek jejího těla pro ni byl nový, protože Jan před vstupem do kláštera ještě nikdy žádnou dívku neměl. Osahával se, zkoušel si různé pohyby a gesta a když zjistil, že i chůze je jiná než u muže, zkoušel se procházet sem a tam.

„Chtělo by to zrcadlo,“ napadlo ho, „abychom se mohli pořádně prohlédnout.“

„To jo.“ přitakal mu Josef. Pak ho něco napadlo. „Ale vždyť tady v patře je přece to staré rozbité zrcadlo, co nám bratr Herbert nařídil vyhodit, ale my jsme ho místo toho strčili sem.“

„No jasně!“ rozzářil se Jan a za okamžik už obě slečny chvátaly do patra, podívat se, jak vlastně vypadají. Zrcadlo tam skutečně bylo. Dívky si před popraskané sklo stouply a začaly se prohlížet. Pro bývalé chlapce to byl zvláštní pohled. Každý nich koukal do tváře hezkého děvčete a jen pozvolna si uvědomoval, že je to vlastně on. Zkoušeli různě pitvořit a šklebit, aby se přesvědčili, že se nemýlí. A protože dívky dělaly navlas stejné grimasy, bylo jasné, že staré zrcadlo nelže.

Když se už dostatečně seznámily se svojí novou podobou, chtěly se vrátit zpět. Ale sotva seběhly ze schodů, zaslechly blížící se hlasy. Jen tak tak se stačily vtisknout do temného výklenku, když se před nimi objevili dva muži.

Chodbou přímo k nim kráčel opat s prošedivělým dělníkem v montérkách. Opat ukazoval kolem sebe a něco muži vykládal. Ten souhlasně přikyvoval.

„…můžete navážet materiál a další týden budete moci začít. S tím, že tu bude rachot, počítáme. Souček říkal, že na ty podlahy budete muset použít sbíječky.“ zaslechli ještě oba hoši opata. Náhle zmlkl a zastavil se, protože si všiml velkého lexikonu položeného na provizorním stole.

„No, co to je? Jak se to sem dostalo?“ téměř vykřikl, až se muž vedle něho lekl. Rychle se vrhl po knize a za okamžik ji už držel v ruce. Sotva si přečetl její název, zbledl a skryl ji pod kutnou. Ještě chvilku se s dělníkem o něčem domlouvali, pak pomalu odešli pryč. Za pár minut ztichly jejich hlasy v dálce.

Oba chlapci, vlastně děvčata, vylezly ze své skrýše.

„Tak a máme problém. Jak se proměníme zpátky?“ otočil se k rusovlásce Jan. „Já nechci být dívkou do konce života.“

„Nemysli si, já taky ne. No co můžeme dělat. Prostě půjdeme za opatem a přiznáme se. Hlavu nám neutrhne.“ rozhodl Josef. Blondýnka pokývala souhlasně hlavou.

Přitáhly si hábity k tělu a už kráčely chodbou směrem, kde před chvílí zmizeli oba muži. Ale sotva vstoupily do podloubí ústící v zahradách, ozval se za nimi sípavý hlas:

„Hříšné ženy! A v mnišském oblečení! Jaká hanba!“ Zároveň je dvojice silných paží pevně chytila za hábity. Dívky se otočily. Za nimi stál bratr Augustin a tvářil se velice rozzlobeně.

„Kde jste se tu vzaly? Mluvte!“ spustil na ně přísně, nepřestávaje s nimi cloumat.

„Musíme nutně mluvit s vaším opatem!“ nedal se Josef. Ale mnich jakoby neslyšel. „Ne, ne. Tu nemůžou být. Ven s nimi!“ huhlal si pro sebe a vlekl obě nebohá děvčata k východu z kláštera. Bránily se, ale jejich síla na mnichovu zdaleka nestačila.

„Chceme mluvit s opatem. Je to nutné. Slyšíš!“ zaječel už tentokrát Josef vysokým hlásem. Mnich se na okamžik zastavil a pak se zasmál.

„Co to tu na mě zkoušíš, ty poběhlice. Jistě dobře víš, že opat před chvílí odjel na tři dny pryč, a teď mě chceš nějak podvést.“ Dívky zbledly. Nikdo kromě opata jim totiž nikdy neuvěří, že jsou ve skutečnosti chlapci. Ale to už bratr Augustin otevřel bránu a obě polonahé slečny vystrčil ven.

„A už se nevracejte!“zasípal na ně.

„Co teď budeme dělat?“ zeptala se zděšeně blondýnka, sotva se za nimi s hlasitým bouchnutím zavřely dveře kláštera. Rusovláska mlčela.

„Nejdříve si musíme sehnat nějaké oblečení a jídlo.“ řekla po chvíli potichu.

„Ale kde?“

„To ještě nevím. Prostě půjdeme do nejbližší vesnice a pak uvidíme.“ vrátila se zrzce-Josefovi rozvaha.

Vyrazily. Byla to zvláštní podívaná. Dvě drobné dívky, blondýnka a rusovláska, oblečené jen v nepadnoucích mnišských kutnách cupitaly v o několik čísel větších sandálech po rozbité silnici. Oběma děvčatům začalo být za chvíli v teplých hábitech horko a byly uondané. Nebylo divu, vždyť byl teplý červenec a klášter byl vzdálen od Hůrek, což byla nejbližší osada, dobrých deset kilometrů.

„Já už nemůžu.“ vzdychl konečně Jan a sedl si na mez.

„Já také ne, ale takhle tu vážně chodit nemůžeme.“

„Túú, túút.“ Ozvalo se najednou zatroubení auta. Na silnici stála otlučená škodovka a z ní si je prohlížel asi dvacetiletý, nakrátko ostříhaný kluk.

„Co tady děláte holky? Chcete někam svézt?“ zeptal se jich. Josef se otočil na Jana a pošeptal mu:

„To se nám hodí, třeba nám pomůže sehnat nějaké oblečení. Nech to na mě a pojď.“ Pak na mladíka zamával a zavolal, že ano, že budou rády, když je sveze. Zrzka si sedla vedle řidiče, její kamarádka dozadu. Auto se rozjelo.

„Já jsem Jarda.“ představil se kluk.

„Jitka.“ vymyslel si rychle nějaké jméno Josef.

„Jana.“ měl to jednodušší Jan.

„Co to máte na sobě za hrozné hábity, holky? To jste utekly z kláštera?“ zeptal se mladík na to, co mu zřejmě již od první chvíle leželo v hlavě. Teď nastal čas pro Josefa-Jitku.

„To ne, ale někdo nás okradl. Jsme tady na vandru a když jsme se šly koupat, někdo nám vzal úplně všechny věci i doklady. Naštěstí pro nás byl nedaleko nějaký klášter a tak nám mniši věnovali alespoň tyhle hábity. Nebýt jich, běhaly jsme tu teď nahé.“

„To je hrozné.“ zděsil se Jarda. „Tak víte co? Pojeďte se mnou. Táboříme tady kousek ještě s pár kamarády a kamarádkami a tak pro vás nějaké oblečení určitě najdeme.“

„Tak jo, díky moc.“ souhlasila Jitka a vítězoslavně mrkla na Janu. Asi po deseti minutách jízdy zabočilo auto na polní cestu a za okamžik se před nimi vyloupl krásný rybníček s kempem na jeho břehu.

Jarda zastavil na kraji a své nové známé odvedl ke dvěma vedle sebe stojícím stanům. Tam teď seděla pouze jedna holka, asi v jejich věku, a četla si nějaký časopis. Překvapeně k nim vzhlédla. Když si důkladně prohlédla Jardův doprovod, odložila časopis a tázavě se na něj podívala. Jitka jí převyprávěla příběh s okradením a Jarda ji poprosil o nějaké starší, nebo náhradní oblečení pro obě děvčata. Než se Monika, jak se Jardova kamarádka jmenovala, probrala svými věcmi a mohla něco vyndat, už k nim přiběhli i ostatní. Dva kluci, Míra a Tomáš, a druhá dívka, Radka. Všichni zvědaví, co se děje. Následovalo představení a potřetí vyprávěná historka o okradení. Radka byla ochotnější a hned vlezla za Monikou do stanu, pro nějaké oblečení.

Jitka dostala od holek kalhotky, podprsenku a tričko s kraťasy a Jana jednodílné plavky, minisukni a také tričko. Brzy se všichni spřátelili a oběma děvčatům bylo navrženo, aby s ostatními zůstaly.

Večer byl táborák s opékáním vuřtů a dívky se konečně poprvé za celý den pořádně najedly. Pak Jarda vytál kytaru, Míra láhev alkoholu a hezký večer pokračoval. Zpívali trampské písničky, popíjeli (a nezůstalo jen u jedné láhve) a pomalu se začali párovat. Jak noc postupovala, Míra se začal tulit k Radce a Tomáš si zase přisedl nápadně blízko Jitky. Té by to ještě ráno bylo nepříjemné, protože ji kluci nepřitahovali, ale ženské hormony v mladém těle zběsile pracovaly a alkohol a příjemná nálada také udělaly své. Posezení u táboráku nakonec skončilo tak, že v každém stanu zůstal jeden pár a pod širákem u ohně, zachumlaní ve spacácích, zůstali Jarda a Monika s Janou.

Obě bezprizorní krásky zůstaly v kempu ještě další dva dny. Zatímco Jitka se neustále tiskla k Tomášovi, své první životní lásce, Jana si užívala nečekané dovolené. Ráchala se ve vodě, opalovala se a když bylo třeba, pomáhala Monice s vařením.

Po dvou dnech ale idylka skončila. Jarda s přáteli museli odjet a zase se vrátit ke svým povinnostem a obě dívky čekala zpáteční cesta ke klášteru a důležitý, i když jistě nepříjemný rozhovor s opatem. Jitku nejvíce mrzelo, že se s ní Tomáš ani nerozloučil. Přičítala to tomu, že chvátal, ale asi by byla hodně zklamaná, kdyby věděla, že je to proto, že už ho přestala zajímat a on se bál, že bude chtít nějaký kontakt na něho.

Následovala opět desetikilometrová túra ke známému klášteru. V letním oblečení se jim ale šlo mnohem lépe a tak byly za necelé dvě hodiny u cíle.

Jitka vzala do ruky klepadlo a zabušila na dveře. Po dobrých deseti minutách se otevřelo okénko ve dveřích a v něm hlava jednoho z řádových bratří. Nedůvěřivě si je prohlédl a pak se jich ne právě přívětivým hlasem zeptal, co chtějí.

„Nutně potřebujeme mluvit s vaším opatem!“ sdělila mu rázně dívka.

„Nemyslím, že by on s vámi chtěl mluvit.“

„O tom ale nebudete rozhodovat vy, že ne?“ otázala se ho zrzka výbojně. Odpovědí jí bylo zaklapnutí okénka. Jitka se rozzuřila. Znovu pevně uchopila klepadlo a začala s ním bušit do dveří, až se rány rozléhaly do okolí. Tentokrát nemusely čekat tak dlouho. Tvář mnicha v okénku byla rudá vzteky.

„Co si to dovolu…“začal chraplavě, ale byl neuctivě přerušen.

„Řekněte prosím vašemu opatovi, že máme velice důležité zprávy od vašich ztracených bratrů Jana a Josefa.“ To zapůsobilo! Mnich na ně vyvalil oči a pak zabručel, aby tedy chvíli počkaly a hlavně už přestaly s tím bušením.

Za necelou čtvrthodinku se v otvoru objevila známá opatova tvář. Jejich představený se na ně zadíval a mlčky se usmál.

„Vy mi nepřinášíte žádné zprávy, ale přímo oba neposlušné bratry, je to tak?“ zeptal se jich rovnou. Děvčata sklopily hlavy a přitakaly.

„O trestu rozhodnu později, ale nejdříve je třeba napravit, co způsobily vaše hloupé hlavy.“ Nato otevřel bránu a podal jim hábity.

„Tohle si oblečte, ať nebudíte pozornost.“ nařídil jim a vedl je do své pracovny. Dvůr byl naštěstí prázdný, takže prošli, aniž si jich někdo všiml. U opata už na ně čekal knihovník. Když spatřil obě dívky, zatvářil se kysele.

„Měli bychom je takhle nechat už napořád. Alespoň by je přešly choutky na krádeže a experimentování s kouzly.“ huboval. Ale opat jen zavrtěl hlavou.

„Víš dobře bratře, že to nejde.“ Pak se otočil na obě dívky. „Jak jste se do Zakázané knihovny vlastně dostaly? Myslel jsem, že o ní nikdo kromě nás dvou neví.“ Zrzka tedy vysvětlila mnichům, jak zjistila, kde je vchod a kde klíč. Knihovník jen pokýval hlavou. „Ještě dnes se postarám o to, aby se něco podobného už nikdy neopakovalo.“zamumlal pro sebe.

„Nu a teď konečně napravíme škody, které jste na sobě napáchali, nezvední bratři. Nebo bych měl spíš říci sestry?“ řekl opat vážně a ze šuplíku svého velkého stolu vytáhl oběma dívkám známou knihu. Otevřel ji a nalistoval stránku, kde bylo potřebné kouzlo. Pak pokynul blondýnce-Janovi, aby před něho předstoupil. Třemi prsty na něho ukázal a potichu četl zaklínadlo.

Dívka začala pomaličku mohutnět a zvyšovat se. Po chvilce ucítila, jak na ní praskají plavky a také minisukně a tričko začaly být malé. Rychle se tedy pod hábitem svlékla. Dívčí ňadra se zmenšovala, až úplně zmizela a také tělo dostávalo hranatý mužský tvar. Obličej zhrubl a po chvíli přestal být tváří mladého děvčete. Dlouhé blonďaté vlasy se zkracovaly a zkracovaly, až získaly původní délku. Naopak na bradě se objevily rašící vousy. Ještě několik nepříjemných záškubů v rozkroku a Jan byl opět mladým mužem. Všude.

„Děkuju.“řekl tiše. Uvědomil si, že má opět svůj hlas.

„Tak a teď druhý.“ pokračoval opat. Ukázal na zrzku a opět zaznělo zaklínadlo.

Chvíle napjatého čekání a…nic! Vůbec nic se nestalo! Na Josefa z nějakého důvodu zpětné kouzlo nepůsobilo. Všichni byli překvapeni, nejvíce proměněný hoch.

„Co se děje? Jak to, že jsem se také neproměnil zpátky?“ vykřikl zmateně. Opat pokynem ruky zjednal klid a začetl se do lexikonu. Po chvilce zvedl hlavu.

„Že ty jsi měl v době, kdy jsi byl dívkou, nepovolený styk s mužem?“otázal se přísně Josefa. Ten zrudl studem a nepatrně pokýval hlavou na souhlas. Jan vytřeštil oči. „Jak jsi mohl?“ zeptal se kamaráda. Josef ale mlčel. Až za chvíli ze sebe potichu vysoukal: „To tělo mě ovlivnilo víc, než jsem myslel.“

„Samozřejmě! Tělo, které přijímáš, ovlivňuje tvou mysl. A čím déle v tom těle jsi, tím víc se stáváš člověkem, v kterého jsi se proměnil! Neměli jste si zahrávat s magií. Je to velice nebezpečné. Proč si

myslíte, že ty knihy tak dobře schováváme?“ spustil na ně vztekle knihovník.

„Ale to není vše. I přesto by ses proměnil zpět. Ale tvůj hřích nezůstal bez následku. Proto musíš zůstat ženou nejméně dalších devět měsíců.“ pokračoval s vážnou tváří opat. Zrzka zůstala stát jako opařená.

„Cože? To chcete říct, že…že…že jsem jiném stavu?“ zeptala se zděšeně. Opat přikývl. Děvče se sesulo na podlahu a tiše rozvzlykalo. Jan jenom přejížděl očima z z opata na zrzku a zpět a nevěděl, co má dělat. Bylo mu jasné, že kamaráda teď vyženou z kláštera a on nebude mít kam jít. V dívčím těle, bez střechy nad hlavou, bez peněz a v jiném stavu, co si asi počne?

Čím déle se na dívku díval, tím silněji se v něm zabydlovalo přesvědčení, že se o ni musí postarat. Koneckonců knihu z knihovny odnesl on.

„Co teď budu dělat?“ rozhlédla se kolem sebe uslzenýma očima rusovláska.

„No jedno je jisté. Jako žena zde zůstat rozhodně nemůžeš!“odpověděl opat přesně tak, jak Jan předpokládal.

„Ale přece ji nemůžete vyhodit na ulici, co tam asi bude bez peněz a střechy nad hlavou dělat?“ zaprotestoval.

„Uznávám, že to není zrovna ideální řešení, ale o žádném jiném opravdu nevím.“ trochu posmutněl opat.

„Já bych jedno měl.“ pronesl Jan nesměle. Všichni se na něj obrátili; mniši nedůvěřivě, Jitka s nadějí. „Mohla by jít k nám domů. Moje matka nebyla příliš nadšená, když její jediný syn odešel do kláštera a kdybych se teď vrátil, vůbec by jí nevadilo, že bych s sebou přivedl děvče v jiném stavu. Spíš naopak. Řekli bychom, že to dítě je moje a máma by se o Jitku i o malé starala jako o vlastní. Ale to byste mě museli nechat odejít z řádu a Jitka se za mě provdat. Ale je to asi jediné řešení.“

„Hmm.“ Opat se zamyslel a jeho pohled se stočil na plačící dívku. „Ano, to by skutečně šlo. A ta malá lež…no.. Ty bys nezůstala v hanbě a tvé dítě by mělo otce a rodinu. Záleží to ale pouze na tobě. Nikdo tě nebude do ničeho nutit.“

Jitka se zadívala na Jana, jakoby přemýšlela, jestli by s ním chtěla žít. Pak se usmála. „Ano, souhlasím.“ špitla.

Opat zařídil okamžité propuštění Jana z řádu a ještě ten den oba mladé lidi oddal. Dále vše probíhalo přesně tak, jak Jan řekl. Jeho matka byla štěstím bez sebe, že se jí syn vrátil a ona se dočká vytouženého vnoučete. Jitku během těhotenství změnilo její nové tělo natolik, že se brzy stala ženou i povahou a myšlením. A tak když za devět měsíců porodila hezkého chlapečka, rozhodla se zůstat v ženské podobě natrvalo. Jak čas ubíhal, mladá rodina se rozrostla ještě o holčičku a druhého chlapce. To už na dobrodružství s magickou knihou mohli pouze vzpomínat.

© 2010