Název: Dopisy spolužačce - ukázka
Autor: Simona
Varování: Fantasy Fetish, Corset Fetish
Pátek, 15. září
Milovaná Markéto,
brzy uplynou tři měsíce od chvíle rozloučení s naší milou školičkou a taky od posledního mejdanu, kde jsme se viděly naposledy. Prohlížením fotek si připomínám chvíle, strávené s Tebou. Stýská se mi, ale zároveň mne mrazí v zádech a šimrá v podbřišku, kdykoliv si vzpomenu, co všechno jsme spolu vyváděly. Škoda, že teď bydlíš tak daleko a nemůžeme se vidět častěji. Tak Ti alespoň píšu dopis. Je tady spousta novinek, o které se s Tebou musím podělit.
Táta se koncem prázdnin konečně odstěhoval k té své nové ženské a doma je teď blažený klid. Máma zpočátku rozchod těžce nesla, ale nakonec jsme ji s Katkou přesvědčily, že to tak bude lepší. Stejně se spolu jen hádali, táta se chodil domů akorát najíst, vyprat prádlo a občas vyspat u televize. Teď máme doma totální babinec.
K devatenáctým narozeninám mi máma se ségrou koupily psa. Roztomilého retrívra Michaela – můj dávný sen. Je to takové odrostlejší štěně, hravé a divoké jako já. Večer spolu chodíváme na procházky k řece a vyvádíme jak diví. Někdy se k nám přidá i máma se sestrou a já si potom připadám jako malá holka. Večer Michaela vždycky vykoupu a pak se spolu mazlíme v posteli, dokud mi máma nepřijde vynadat a nevyžene Mika do jeho pelechu v kuchyni.
Ale teď k tomu nejdůležitějšímu: sehnala jsem si práci! A úplně sama bez cizí pomoci. Otevřeli tady teď zastoupení jedné zahraniční firmy a dělali mohutný nábor. Firma se jmenuje S.H.C. - je to anglická zkratka a já ani pořádně nevím, co přesně znamená. Zabývají se prý prodejem zdravotních potřeb, ale i šitím nějakého textilu a podobných věcí. Sešla se nás tam snad stovka. Uchazečky nejrůznějšího věku, takže jsem si se svým prospěchem ze školy a žádnou praxí nedělala velké naděje. Ale nakonec mne vzali. Ani nechtěli vidět vysvědčení.
Zdálo se mi, že je spíš zajímá, jak vypadám, jestli mám nějakou vážnou známost a takové ty nepracovní věci. Dokonce chtěli vědět, kolik měřím a vážím a jaké mám ty tradiční ženské míry. Jako bych měla dělat modelku… Potom byly nějaké psychotesty s barvami a soubory nesouvislých slov – vždyť to znáš. A to bylo všechno.
Mluvila se mnou jejich personální šéfka. Blondýna v „nejlepších létech“ s obrovským poprsím, upnutá až ke krku do jedovatě fialových lesklých šatů, jako by se chystala někam na ples. Hranatý, skoro mužský obličej s tlustou vrstvou mejkapu, ověšená zlatými šperky, zkrátka maškara.
Seděla toporně za obrovským psacím stolem, oslovovala mne „drahoušku“ a příšerně se potila. V té budově ještě nefunguje klimatizace, v kanceláři měla děsné vedro a vydýchaný vzduch, prosycený vůní nějakého těžkého parfému. Když mi podávala ruku na rozloučenou, sotva se jí podařilo vstát od stolu. Až jsem měla strach, že sebou praští. Vůbec jsem nechápala, proč chodí v tomhle vedru takhle upnutá.
Takže budu dělat tolik nenáviděné účetnictví a ještě nějakou jinou práci, na kterou nás prý dodatečně zaškolí. V kanceláři nás je osm. Samé mladé holky, jen o málo starší než já. Už mám odpracované první tři dny, ale zatím není moc práce a tak se vesele bavíme a lelkujeme po budově. Ještě není celá dodělaná, ale už teď vypadá impozantně. Široké chodby, většina dveří opatřená polstrováním z bílé lakové kůže a na chodbách křesílka jak v čekárně u doktora. Jenže kožená s chromovou kostrou a u nich stolky s deskou z kouřového skla. Muselo to stát spoustu peněz…
Teď všechny kolegyně vyrazily na oběd a protože zrovna nemám velký hlad, využívám čas na psaní dopisu Tobě. Moc se těším, že přijedeš a budeme se spolu zase nádherně mazlit. Při tom pomyšlení mi jezdí mráz po zádech a vlhne… Však víš co.
Líbá Tě Tvá Petra
Drahá Markéto,
protože se mi po Tobě o víkendu hrozně stýskalo, rozhodla jsem se, že Ti o každé polední přestávce napíšu dopis a budu Ti ho posílat E-mailem k Tobě domů, aby na Tebe po příchodu z práce už čekal.
Dneska si musím dávat pozor, protože už nás není v kanceláři osm, ale devět. Přibyla nová kolegyně, která prý absolvovala stáž v centrále firmy až kdesi v Anglii a je úplně jiná, než my ostatní. Teď tu sedí u počítače a vůbec nevypadá, že by chtěla odejít na oběd, takže pro jistotu dávám pozor, aby nepoznala, čím se tu zabývám.
Okamžitě dostala přezdívku „Profesorka“, ale představila se jako Gabriela. Nosí veliké brýle, slámově žluté vlasy má na temeni pevně stažené do uzlu, unylý přísný výraz a perfektní pleť. Je vysoká, hubená, vzpřímená jak prkno a tváří se nepřístupně.
Chodí v bílé naškrobené halence, ozdobené krajkami, s vysokým stojatým límečkem až pod bradu a zapínáním na spoustu malinkatých perleťových knoflíčků na předním díle i na manžetách rukávů. Se zdobenou blůzičkou kontrastuje hladká šedá sukně, sahající až ke kotníkům, přepásaná širokým lesklým páskem okolo neskutečně štíhlého pasu.
Připadá mi, že sem vůbec nepatří. Spíš by mohla učit matematiku někde na gymnáziu. Na to by se určitě hodila líp.
Ráno nám ji představila personální šéfka. Měla na sobě zase ty děsné fialové šaty, hlubokým hlasem nás oslovovala „milánkové“ a „drahouškové“, ale už se nepotila, protože dělníci přes víkend zprovoznili klimatizaci a v celé budově je teď pro změnu neskutečné chladno. Ta personalistka je doopravdy divná. Chodí toporně, jako by spolkla pravítko, pohybuje se malými kolébavými kroky s nohama od sebe a navíc to její oblečení… Je pro tohle roční období a především do práce dost neobvyklé.
Představ si, že měla teď v létě na nohou neskutečně vysoké lakové kozačky(!) s tlustou podešví a vysokánským podpatkem, které zřejmě sahaly až Bůh ví kam nad kolena. Všimla jsem si toho, když při odchodu vstávala. Šaty se jí na okamžik zachytily za opěrátko židle, sukně zůstala zčásti vyhrnutá a horní lem těch vysokých bot vůbec nebyl vidět! Jen její mohutné koleno, těsně obepnuté černou lakovou kůží.
A ty její šaty! Připomínají počátek století. Bohatě nařasená sukně, nabírané rukávy a vysoký límec, obepínající krk až pod bradu. Jsou ušité z nějakého silného hedvábí nebo taftu. Při každém pohybu hlasitě šustí a mně z toho svištění až přejíždí mráz po zádech.
Vrcholem všeho je vypasovaný živůtek s látkou napjatou k prasknutí. Šaty ale nemají vzadu zip, jak bys očekávala. Jen spoustu poutek s malými perleťovými knoflíčky, přišitými těsně jeden vedle druhého. Nežli ji z těch šatů někdo vysvobodí, musí uběhnout celá věčnost. To není oblečení, ale mučící nástroj. Je v nich tak upnutá, že se dovnitř určitě nedostane žádný vzduch a tělo vůbec nemůže dýchat. Má ho po celou dobu uvězněné ve vlhké a teplé temnotě, ze které není úniku. Proto asi používá ten těžký parfém…
Na druhou stranu musím uznat, že si na svůj věk udržela postavu, kterou by jí mnohá žena záviděla. Tak útlý pas bez jediného faldíku, ploché břicho a pevná ňadra jsem u zralé padesátnice snad ještě neviděla.
Jinak nic nového. Ráda bych se s tebou viděla, stýská se mi po Tobě a večer snívám, že se otevřou dveře, objevíš se v nich Ty a ještě vlhká ze sprchy vlezeš ke mně do postele, přitulíme se k sobě a budeme se jedna druhé celou noc něžně dotýkat. Je to k nevydržení. Přijeď už, prosím Tě, nebo se tu sama zblázním.
Tvá Petra
Markéto!
Dnes Ti popíšu zážitek, kterému nebudeš věřit! Už začínám pochybovat, jestli jsem normální, když zůstávám ve svém novém zaměstnání a chci pro tuhle podivnou instituci pracovat.
Jedna z mých nových spolupracovnic někde našla inzerát firmy, která nabízí všem „zklamaným ženám“ „zcela neobyčejné zážitky“, „nepoznané a ničím nezkalené blaho“, „úplně nový život“ a spoustu dalších nesmyslů. Asi tušíš, jak se ten podnik jmenuje. Je to naše milá S.H.C.!
Protože tam bylo všechno popsané dost zamlženě a nedalo se rozpoznat, co konkrétního vlastně nabízejí, hledaly jsme ve slovníku, co přesně ten název S.H.C. alias „Special Health Centre“ znamená. Vyšlo nám něco jako „Centrum speciálního zdraví“ nebo možná „speciálního blaha“, takže stejně nevíme, co si o tom všem myslet. Akorát vidíme, že to vůbec není normální…
Jen si představ: Hala v přízemí začíná připomínat svým zařízením obchodní dům, i když tam zatím žádné zboží není. Do kanceláří (nebo spíš ordinací?) v patře stěhují nějaké zdravotnické vybavení a jak jsem Ti už minule psala, vypadá to celé napůl jako úřad, napůl jako exkluzívní klinika nebo taky možná exkluzívní bordel – není to jedno ani druhé a to nás docela znervózňuje. Marně se pokoušíme zjistit, o co se tady vlastně jedná. Všichni zaměstnanci se jen usmívají, na naše přímé otázky odpovídají vyhýbavě, asi v tom smyslu, že se všechno včas dozvíme.
Další šok přišel před polednem. Do kanceláře vplula starší žena v uniformě řádové sestry (nebo jeptišky?) – já to neumím rozlišit, ale to není podstatné. Představila se jako vrchní sestra Angelika, dlouho si nás všechny prohlížela a bez dalšího vysvětlení zamířila k sedící „Profesorce“, která upřeně hleděla na obrazovku počítače, klepala do klávesnice a dělala, jako by si té nové příchozí vůbec nevšimla.
Vrchní sestra nesla v jedné ruce velkou tašku s logem naší firmy, druhou tiskla k tělu plastikový pytel s něčím poskládaným uvnitř, přistoupila ke Gabrielině stolu a s mateřským úsměvem jí oznámila:
„Tak, Gábi, máš v ordinaci svou první zákaznici. Teď se hezky převlékneš do sestřič-kovského a půjdeš asistovat doktorce Hedvábné, ano?“
Gabriela přikývla, poslušně vstala od stolu a zamířila ke dveřím.
„Ale počkej, zlatíčko… Říkala jsem přece, že se převlékneš do ses-třič-kov-ské-ho! Takhle do ordinace nemůžeš. To by se paní doktorka zlobila…“
Zaražená Gabriela přelétla pohledem po našich zvědavých tvářích, otočila se k vrchní sestře a s neskrývaným údivem se zeptala:
„A to se mám jako převlékat… tady…v kanceláři? Před nimi?!“
„A kde jinde, dušinko? Přece by ses nestyděla. Vždyť jsou to tvoje kolegyňky. Před nimi nemáš co skrývat. Jen si klidně odlož a já ti zatím připravím ten tvůj úbor. Bude Ti slušet, uvidíš…
A pospěš si! Ať paní doktorka nemusí čekat.“
Gabriela se vrátila ke stolu, na který vrchní sestra právě odkládala donesené věci. Přešlapovala na místě, bylo vidět, že se jí do žádného převlékání před tolika páry zvědavých očí vůbec nechce, že se chystá vymlouvat a celou tu náhle vzniklou nepříjemnou situaci nějak zaonačit, že horečně přemýšlí, jak na to.
„No tak, Gábi! Dej tu sukni dolů! Blůzičku rozepnout … Dělej, ať to odsejpá“, zarazila ji sestra Angelika. „Necháš ty tvoje kolegyňky přece alespoň nahlédnout do tajů jejich budoucnosti, ne? Šup, šup, šup!“
Se sklopenou hlavou, s tváří znachovělou ruměncem Gabriela po chvíli váhání uvolnila široký pásek, rozepjala zip na boku sukně a nechala ji sklouznout na zem. Pod ní nosila bílou spodničku se širokou krajkou na spodním okraji. Na tom ještě nebylo nic divného. Spodnička, nebo možná dokonce staromódní kombiné nás u „Profesorky“ nemohlo překvapit.
Co nás udivilo, byly Gábiny nohy. To, co jsme uviděly teď, jsme dřív pod dlouhou, ke kotníkům splývající sukní rozhodně nemohly spatřit. Ty dlouhé štíhlé nohy vězely celé ve vysokých černých botách, ne nepodobných těm, které nosila personální ředitelka. Vysoký podpatek, napjatá laková kůže okolo lýtek i stehen… Navíc po celé přední straně bot odzdola nahoru klikatě stoupala pevně utažená tkanice, provlečená nespočetným množstvím kovových oček. Bylo vidět, jak se šněrovadlo na stehnech zařezává do jejího těla a potom tajemně mizí pod krajkovým lemem spodničky.
Gabriela lehounkým kopnutím osvobodila jednu a poté i druhou nohu z rozprostřené sukně. Ustoupila stranou, opřela se rukou o stůl, zadržela dech a v namáhavém předklonu zkusila své oblečení zvednout ze země. Ohýbání jí činilo neskutečné obtíže, takže látku zachytila až na druhý pokus. Rudá námahou se s vydechnutím narovnala a opatrně sukni odložila na opěradlo židle. Kombiné se jí při tom zákroku vyhrnulo vzhůru a já na okamžik spatřila horní okraj jejích kozaček. To byl, Markéto, pohled!
Zahlédla jsem, že kozačky jsou nahoře k něčemu pevně fixovány několika mohutnými podvazky se strašlivě napnutými širokými černými gumami. K čemu jsou ty gumy nahoře ukotvené pochopitelně nebylo vidět, ale podle síly, kterou napínaly horní okraj bot, bys usoudila na velice, převelice pevný podvazkový pas. Viděla jsem ten kus prádla kdysi spočívat na bocích mé tety – byla dost staromódní a nosila punčochy, ale nikdy bych nevěřila, že jde s jeho pomocí takhle upevnit a našponovat i boty.
Obrátila jsem se k holkám s němou otázkou, co tomu říkají, ale z jejich napjatých výrazů bylo jasné, že jsou neobvyklou podívanou zaskočeny stejně jako já. Zdálo se, že nás čeká velmi neobvyklý, bizarní striptýz. Zvědavé, co odhalí následující vteřiny, pozorovaly jsme dál Gabrielu, která už zpola rozepjala svou naškrobenou blůzičku. Šlo jí to kupodivu rychle. Asi už měla v rozepínání té dlouhé řady knoflíčků praxi.
Rozepjala poslední… A nestalo se nic. Blůzka dál vytrvale bránila pohledu na její tělo, pečlivě zahalovala velká ňadra a mladá žena nerušeně rozepínala manžety na rukávech. To trvalo o poznání déle, ale nakonec se jí obě útlá zápěstí podařilo z naškrobeného sevření osvobodit. Zvedla ruce ke krku, něco tam uchopila a rázně zatáhla směrem dolů.
Svist rozepínaného zipu prozradil, proč se blůzička nerozevřela dřív. Teprve teď vznikla mezi předními díly mezera, ve které jsme konečně spatřily krajkami obklopená ňadra a hladké hedvábí na břiše. Gabriela rozpojila dolní uzávěr zipu, uchopila z obou stran rozevřený přední díl halenky a stáhla ji z ramen dozadu. Otevřel se úchvatný pohled na krajkami zdobené poprsí a ramena.
„Nádherný kousek prádla“, pomyslela jsem si v duchu, „ten bych možná i chtěla“.
Gabriela osvobodila z rukávů obě ruce, pečlivě uložila svlečenou halenku na opěradlo vedle sukně, lehce se předklonila, uchopila spodní okraj kombiné a s otázkou v očích znovu pohlédla na vrchní sestru, myslí-li to s tímhle veřejným předváděním doopravdy vážně?
„Nestyď se, vždyť tě neukousnou,“ povzbudila ji představená. „Uvidíš, jak budou koukat, až tě uvidí rozbalenou.“
Sama si při těch slovech Gabrielu zálibně prohlížela, takže mi připadlo, že ten veřejný rituál se koná víc pro její potěšení než pro naše poznání.
Ale tentokrát měla pravdu. Jakmile Gabriela povytáhla spodní okraj kombiné po stehnech nahoru, naskytl se nám pohled, který určitě žádná z nás nečekala. Kousek nad koleny odhalila nejprve řadu koníků, připnutých k hornímu okraji našponované kůže kozaček. Za nimi následovaly k prasknutí napnuté černé gumy a nad nimi široký pás z nějaké lesklé umělé hmoty, oble vytvarovaný a těsně přiléhající k vyvinutým bokům. Gumy byly k pásu přichyceny ozdobnými přezkami.
Uprostřed byl ke spodnímu okraji podvazkového pásu upevněn užší plastový popruh, přitisknutý na podbřišek a procházející mezi Gabrielinými stehny dozadu, kde byl pravděpodobně znovu pevně přichycen ke spodnímu okraji toho bizarního upevňovacího zařízení. Bylo vidět, jak se při každém pohybu napíná a zařezává do rozkroku. Pod tímhle monstrem měla Gabriela navlečeny staromódní nadýchané „bombarďáky“ s volány na koncích nohaviček.
„Potěš tě Pán Bůh,“ pomyslela jsem si. „To si ty tvé boky a rozkrok asi pěkně užívají, když máš v tomhle postroji strávit v práci celý den…“
Nestihla jsem tu myšlenku ani dokončit a nad horním okrajem pasu už se objevilo další překvapení. Očekávala jsem, že tam uvidím jen holou kůži břicha nebo možná horní okraj těch bílých kalhotek, ale namísto toho Gabriela odhalovala další a další pevně napjatou, tentokrát ovšem nějakými výztuhami a hustým štepováním zpevněnou lesklou béžovou látku, ve které vězelo její vyklenuté břicho, která obepínala a nemilosrdně tísnila útlounký pas.
Zatímco se s namáhavým vzdycháním a kroucením celého těla pokoušela přetáhnout kombiné přes hlavu, v čemž jí bránila mimořádně vyvinutá prsa, vykřikla jedna z mých kolegyň:
„Teda holky, to je fakt bomba! Ta kráva nosí dokonce korzet jak z minulýho století. Podívejte se, jak je sešněrovaná…“ Byla to pravda, ale vrchní sestra ji za ta slova sjela tak přísným pohledem, že rozpustilá Jana zmlkla uprostřed věty.
Gabriela se konečně osvobodila z kombinačky a stála před námi tak, jak Bůh stvořil a člověk dotvořil její tělo k obrazu svému. Rozpačitě se na nás dívala s tvářema rudýma námahou, stydlivě a zároveň vzdorovitě vystavovala na odiv své bezmocně sešněrované a korzetem vyztužené tělo. Stála tam v té béžové a černé šněrovací nádheře s napjatými podvazky, stála docela nepohnutě a připomínala nejvíc ze všeho malou zlobivou holčičku, přistiženou při něčem nepovoleném, která čeká, kdy dostane výprask.
Ten pohled stál doopravdy za to! Vysoké podpatky bot ji nutily stát vyšponovanou na špičkách jak baletku, stehna měla trochu roztažená do stran - asi kvůli té plastové výztuze v rozkroku, korzet tísnil břicho, zařezával se do těla a vytvářel v podpaždí jasně viditelné faldy. Teprve teď jsem si všimla, že má na krku širokou černou sametku s nějakým matným medailonem, od něhož vedla do záňadří lesklá tkanice. Nebo snad stuha? Kdo ví, nač je zase tohle, pomyslela jsem si.
Zvláštní komentář zasluhují Gabrielina obrovská prsa. Určitě nejmíň šestky. Čněla z té sešněrované hrudi jak dva naducané balóny. Jako dva balkóny, podepřené zespoda pevnou kostrou korzetu a nahoře pro jistotu zavěšené na širokých důkladných ramínkách, která se navzdory své šířce viditelně zařezávala do kůže na ramenou.
Košíčky podprsenky, už na první pohled pevné a pečlivě vyztužené, nepodepíraly poprsí zespoda, jak bývá zvykem, ale svíraly ho a zpevňovaly ze všech stran. Tiskly, formovaly a věznily prsa v těsném objetí. Právě díky těm báječně vyztuženým pouzdrům trčelo Gabrielino poprsí nad sešněrovaným břichem vyzývavě dopředu jako mohutný nárazník.
Pod korzetem měla Gabriela bílou košilku, ze které byla vidět jen nepatrná část. Její existenci prozrazoval volán, halící ženinu hruď nad horním okrajem šněrovačky a proužky bílé látky pod napjatými ramínky korzetu.
Nebudeš mi to, Markétko, věřit, ale nemohla jsem z té vyztužené dámy odtrhnout oči. Sice jsem jí tak trochu opovrhovala kvůli tomu podivnému spodnímu prádlu, ale zároveň mne něčím neznámým přitahovala. Strašlivě se mi najednou chtělo vstát, přitisknout svá ňadra k jejímu zpevněnému poprsí, přitlačit své bříško na její sešněrované tělo, obejmout ten útlý pas a dlouze, předlouze líbat a laskat její rty, oči, vlasy, paže i štíhlou šíji. Zkrátka všechna ta neuvězněná místa, kde by mohla můj dotyk ucítit na vlastním těle…
Náhlá a nečekaná změna, že? Z nepříjemné „profesorky“ se mávnutím kouzelného proutku stal objekt vzrušení, kterému jsem neuměla odolat. Vůbec si to neumím vysvětlit.
Nemůžeš se proto divit, že na výzvu sestry Angeliky, aby některá z nás pomohla Gabriele sundat boty, jsem se celá rozdychtěná rychle zvedla, aby mne některá z ostatních dívek nepředběhla. Cítila jsem, že se stydím, že mé tváře začínají rudnout vzrušením, ale nemohla jsem té přitažlivé síle odolat.
Poklekla jsem před mým sešněrovaným idolem a chystala se rozvázat kličky šněrovadel…
„Nejdřív ty podvazky,“ zašeptala Gabriela.
Poslechla jsem velice rychle a začala uvolňovat kovové koníky. Odskakovaly jeden za druhým s hlasitým plesknutím, protože ty široké černé gumy byly doopravdy hrozitánsky napnuté. První, druhý…, čtvrtý, šestý. Odskákaly nahoru a splihle teď visely na spodním okraji podvazkového pasu. Pozvedla jsem hlavu a pohledem se tázala, je-li to tak správně.
„Ještě jsou dva vzadu,“ upozornila mne Gabriela.
S nemravnou myšlenkou, že konečně uvidím také šněrování na zádech, jsem se rychle zvedla a stojící ženu obešla. K mému překvapení se tam ale žádné šněrování nekonalo. Linii napjaté lesklé látky na zádech protínal uprostřed jen mohutný zip a horní okraj korzetu byl zajištěn příčným látkovým popruhem s patentním uzávěrem, jaký se používá u školních brašen.
Plesk, plesk. Rozepjala jsem sedmý a osmý koník, uvolněný okraj kozaček sklouzl po stehnech dolů a já se mohla konečně věnovat rozvazování šněrovadel. Osvobozovala jsem pomalu a možná i trochu nešikovně Gabrieliny nohy z toho nalakovaného sevření, ona trpělivě čekala, jen několikrát přešlápla, aby uvolnila napjaté svaly.
„Musíš to šněrování uvolnit víc, jinak z těch bot její nožičky nedostanem. Sedí velice těsně. Velice dobře jí padnou,“ upozornila mne sestra Angelika, která potichu přistoupila blíž a s mateřským úsměvem sledovala moje počínání.
Ještě jednou jsem tedy uvolnila tu dlouhatánskou tkanici, Gabriela se opřela svým plastikem obklopeným zadkem o stůl, rukama sevřela okraj desky a nadzvedla nohu, abych jí mohla botu konečně stáhnout. Šlo to ztuha. Nárt a pata se vzpříčily v ohybu mezi šlapkou a holenní částí a já musela vynaložit veškerou sílu, abych ten odpor překonala…
Konečně. Bota povolila a sklouzla z Gabrieliny nohy. Tření silonové podšívky o punčochu doprovodil táhlý svist, při kterém mi přejel mráz po zádech. Uchopila jsem botu za horní okraj a rozhlížela se, kam ji odložit. Z temného vnitřku na mne dýchl závan vlhkého voňavého tepla a mé srdce se rozbušilo při pomyšlení, kdyby se v takové důkladné péči mohly ocitnout moje drahé dolní končetiny. Jaký to může být pocit? Je to nepohodlné? Nebo je to příjemné? Vzrušující...?
Z bádání a snění mne vytrhla druhá Gabrielina noha, žádající o totéž osvobození jako její družka. Opřela jsem zutou kozačku o židli, prozíravě tentokrát více uvolnila tkanici v dolní části druhé boty a lesklá kůže vcelku s minimálním odporem sklouzla po stehně i oblém lýtku dolů. Gabriela teď stála u stolu bosá, její nohy v lesklých punčochách byly najednou kratší a nějak baculatější než dříve, s úsměvem se na mne dívala a už vůbec nebyla tou protivnou profesorkou, jak jsem ji znala dřív.
„Pomůžeš mi sundat taky ten kozačkový pas?“ zeptala se a rozepínala při tom druky na jeho předním díle.
„Docela ráda,“ přiznala jsem se sklopeným zrakem. „Je to docela…,“ hledala jsem honem to správné slovo.
„Docela… vzrušující, že?“ doplnila jemně Gabriela a mně nezbývalo než přikývnout.
Bylo to vzrušující. Až moc! Bylo to tak vzrušující, že jsem cítila, jak rychle mi tvrdnou bradavky a v rozkroku začínám parádně vlhnout. Nikdy by mne nenapadlo, že na mne takhle dokáže zapůsobit obyčejné, vlastně neobyčejné dámské prádlo. Prohlížela jsem si ten sešněrovaný pas a velká prsa, žaludek se mi chladivě svíral a srdce bušilo až v krku. Bože, to byla nádhera…
„Tak mi, prosím, rozepni ten pásek v rozkroku,“ požádala Gabriela. „Já se tam v téhle situaci samozřejmě nedostanu. Je to tam… no, tam úplně vespod… Však víš kde. Někde asi tak…no, mezi tou zadní a přední dírkou přibližně.“
No, tos' mi dala úkol, pomyslela jsem si a vklouzla rukou do nadýchané látky spodních kalhotek v Gabrielině rozkroku. Snažila jsem se nahmatat ten zajišťovací pásek a povolit nějaký uzávěr, kterým měl být v rozkroku zajištěn. Copak to asi bude za mechanis-mus? Poradím si s ním vůbec? Ten plastový popruh byl příšerně napjatý a já přemýšlela, jak musí svou uživatelku tlačit a tísnit právě v těch nejintimnějších partiích. Právě na její…
Ale vždyť ona tam nic takového nemá! Žádnou čičinku jsem nenahmatala. Ten její rozkrok je takový široký… takový dost tuhý… Ale hlavně: úplně rovný a hladký. Ona tam v těch kalhotkách má nějakou podložku… nebo vložku… Nebo… horečně jsem přemýšlela, kde jsem už tenhle pocit v rozkroku na omak zažila. No ano, samozřejmě! Děvčátko mé kamarádky! Kojenec, který ještě nosí plínky…!
Bože, ona má ten rozkrok úplně stejný! Nenosí jen to bizarní spodní prádlo. Má v těch kalhotkách ještě mohutnou tuhou vrstvu plen. Gabriela nosí plínky!
„Tak už to máš, Petruško? Co tam tak dlouho slídíš?“
Ani jsem si neuvědomila, že jsem při tom vzrušujícím průzkumu pronikla hlavou mezi Gabrielina rozkročená stehna a snažím se pohledem odhalit, jak je to tam dole vlastně zařízeno a k čemu to všechno slouží. Podívala jsem se nahoru, odkud na mne mezi těmi obrovskými ňadry shlížela náhle vyzývavá tvář, která s pobavenými plaménky v očích pozorovala mé ohromení a zvědavý úžas.
„Už to bude, kočičko,“ odvětila jsem jízlivě a uvolnila kovovou přezku s mohutnou pružinou, která spojovala a zároveň napínala přední a zadní díl zajišťovacího popruhu. Oba díly se od sebe oddělily, uvolnily sevření, poklesly a pod nimi zůstala jen tenká látka kalhotek, zaříznutá do plenami vyvložkovaného rozkroku.
No, vždyť je to vlastně normální, pomyslela jsem si. Jak by mohla v téhle výztuži chodit na záchod? Než by se z ní osvobodila, dávno by se po... Takhle je to pro ni pohodlnější a vlastně nezbytné. Má jistotu, že někde na veřejnosti...
Gabriela zavrtěla boky, několikrát se podbřiškem otřela o mou ruku a požádala, ať jí rozepnu také přezky nahoře. Přední díl „kozačkového pasu“ držela rozevřený, takže jsem si teď mohla pořádně prohlédnout pod ním ukrytý upínací mechanismus, díky kterému byly její boky a břicho sevřené jako ve svěráku.
Na okrajích rozevřené mezery měla svisle připevněny dva silné ocelové pásky, do kterých byly ukotveny stejné napínací přezky jako ta v rozkroku. Tentokrát jich bylo pět - napnuté pružiny samozřejmě nemilosrdně zaříznuté do Gabrielina břicha. Když jsem jednu po druhé uvolňovala, bylo jasně vidět, jak mohutně se její sevřené boky uvolňují a nabývají na objemu. Skoro to vypadalo, jako když nafukuješ balón.
„To tě doopravdy baví, být takhle sevřená?“ neubránila jsem se otázce.
„Baví, baví… Víš, holčičko, ono to není o bavení, ale o účelu. Když chceš mít pořádně našponované boty, musíš je k něčemu zafixovat. A když nechceš, aby ti to něco pořád klouzalo po bocích dolů a musela ses neustále chodit upravovat, musí to na tvém těle pořádně držet. Takže je lepší ten kozačkový pas utáhnout víc než míň. Dá se na to docela zvyknout.“
„No, dobře. Ale co ty pružiny, zaříznuté do břicha?“ ukázala jsem na hluboké rýhy v místech, kde ještě před chvílí spočívaly napjaté uzávěry.
Gabriela se usmála, rozevřela kozačkový pas do stran a postavila ho na stůl. Bylo vidět, že je na vnitřní straně celý vyztužený vodorovnými a svislými kovovými pásky, vytvářejícími uvnitř pevnou klec. Když Gabriela opět uzavřela přezky na břiše, naaranžovala svlečený kozačkový pas tak, že se tyčil nad stolem jako majestátní lesklá černá věž. Spokojeně si prohlédla své dílo, obrátila se zpátky ke mně, uchopila mou ruku do své dlaně a přitiskla ji na břicho. Bylo na omak úplně stejné jako její rozkrok. Vypadalo to, že je pod tím korzetem celá něčím vycpaná, že tím měkoučkým polstrováním spolehlivě chrání své tělo před mučícím vlivem těch utažených postrojů, které měla na sobě…
„Zlatíčko, mně se do břicha vůbec nic nezařezává. Mezi tímhle vnějším povrchem a mým tělem je ještě spousta překážek, které mne ochrání. Sevřená jsem pořádně, ale nic se mi do těla nezařezává. Má se tam uvnitř jako v pokojíčku. Vyvložkované, zabezpečené, utěsněné a vyztužené… Že mám pravdu, sestro Angeliko?“
„Jistěže,“ přitakala jeptiška, „jsem moc ráda, že tu svou situaci takhle básnicky hodnotíš, Gabrielo. Ale nechte už povídání a pospěš si s tím oblékáním. Doktorka Hedvábná…“
„Ano, jistě, samozřejmě... Ty kalhotky si už mám nechat?“
„Ne, ne. Kalhotky dolů. Tyhle k sestřičkovskému úboru nepatří, musíš mít igelitové. Tady...“
Angelika zalovila v donesené tašce a skutečně z ní vytáhla bílé igelitové „bombarďáky“, opatřené v pase i na koncích nohaviček širokou gumou a nadýchaným silonovým volánem.
„No tak, garderobiérko, nač čekáš?“ oslovila mne sestra Angelika. „Když jsi tak dobře zvládla tu předchozí složitou operaci, můžeš přece směle pokračovat, ne?“
V tom měla samozřejmě pravdu. Výměna kalhotek byl doopravdy jednoduchý úkol. Sestra Angelika ale nemohla vědět, jak se mnou cloumá už samotná představa, že budu dlaněmi přejíždět po těch sešněrovaných křivkách Gabrielina těla. Cítila jsem slaďoučké trnutí až v prstech u nohou, začínala jsem se celá chvět a potlačovala svou touhu jen s největším vypětím.
Přistoupila jsem těsně ke Gabriele a neustále si při tom opakovala: „Nesmíš se k ní přitisknout! Nesmíš ji hladit! Dívá se na tebe moc lidí. Musíš se přece udržet!“
Ovládla jsem se. Jediným ústupkem mé probuzené touze bylo, že jsem uchopila Gabrielin trup vysoko nad horním lemem kalhotek, skoro až ve výši ňader a pomalu kopírovala dlaněmi lesklou vyztuženou látku přes pevně sešněrovaný pas k ještě pevněji utaženým bokům. Ukazováčky jsem zachytila horní okraj kalhotek a opět co nejpomaleji je stahovala dolů. Odhalila jsem pevnou, štepováním a nějakými výztuhami zpevněnou partii, která držela na uzdě Gabrielino břicho. Objevil se spodní lem korzetu s upevněnými gumami podvazků a samozřejmě opět širokým, dobře vyztuženým pruhem látky, zabíhajícím do vyvložkovaného rozkroku a na něm…
A na něm další brašnové uzávěry, tentokrát fixující jezdce jiných dvou zipů, probíha-jících po vnitřní straně stehen.
A Gabrielina stehna! Už na první pohled sešněrovaná stejným způsobem jako její trup. Na stehnech měla koníky upevněný lem krajkových punčoch, ale bylo vidět, že ty utažené nohavičky pod nimi pokračují až dolů ke kolenům.
Z překvapení jsem zapomněla své ruce na tuhých vypolstrovaných stehnech. Ale to už Gabriela zdvihala nohu, abych jí mohla kalhotky přetáhnout dole přes chodidlo. Jedna noha, druhá noha. Kalhotky sklouzly na zem a já překvapeně zírala.
Celá ta šněrovací nádhera tedy nekončila v úrovni rozkroku, jak bylo lze očekávat, ale zcela rovnocenným, pečlivě vyztuženým a ultimativně napjatým způsobem pevně svírala tělo své šťastné uživatelky prakticky od úrovně kolen až nahoru ke hrudi. Když jsem si přidala před chvílí svlečené vysoké šněrovací boty, bylo jasné, že Gabriela vlastně chodí do práce sešněrovaná od hlavy až k patě.
„Pěkné, viď?“ Gabriela se pousmála, elegantně zvedla ruce a otočila se přede mnou kolem dokola jako manekýna. Vzadu jsem na spodním okraji korzetu uviděla opět ty brašnové uzávěry. Dva větší po stranách fixovaly k zadnímu dílu napjatý pruh látky, co jí procházel v rozkroku, jiný v protisměru zajišťoval jezdce zipu na zádech a celé to bylo částečně překryto dalším vodorovným popruhem s patentním uzávěrem, který dole spojoval zadní díly korzetu stejně jako ten na horní straně.
Samé tyhle cvak cvaky, bez jediného pružného prvku, bez jediné tkanice, všude jen zipy, štepování a vystupující proužky látky s pevnou výztuhou uvnitř. Celé tělo bylo dokonale zpevněno, obklopeno tou lesklou béžovou látkou bez jediného faldíku, bez jediné chyby. Dokonalost sama. Přemýšlela jsem, jak je vůbec možné jen s pomocí zipů tu látku takhle napnout. Očekávala bych, že je to možné jen s pomocí šněrování.
Asi téhle mučící technologii oblékání moc nerozumím, pomyslela jsem si.
Vysvětlení přišlo brzy. Sestra Angelika odvedla Gabrielu kousek od stolu do volnějšího prostoru a začala přednášku:
„Tak, milé dívenky. Tady vidíte v plné kráse nejdůležitější prvek správného dámského oblečení. Plně zabezpečený kalhotkový šněrovací korzet, ve kterém by počestná žena měla ve vlastním zájmu trávit nejen celý den, ale s patřičnými doplňky také celou noc. Není rozumné ho na delší dobu odkládat. Je nutné tělo neustále trénovat, aby si na tuhle překrásnou formu a pevnou výztuž rychleji a natrvalo zvyklo.
Každý takovýhle překrásný kousek je malým uměleckým dílkem. Je šitý přesně na míru, musí zohlednit všechny tělesné křivky budoucí šťastné uživatelky a také všechny ty vycpávky a jiná zařízení, která bude nosit uvnitř. Slouží samozřejmě k tomu, aby postavu formoval podle představ o ideálních proporcích sešněrované ženy, ale zároveň se v něm jeho uživatelka musí cítit spokojená a bezpečná, hezká, okouzlující, musí vyhovovat její přirozené marnivosti a... Prosím, copak chceš, Kateřino?“
Černovlasá zvědavá Kateřina byla zřejmě stejně zaskočena stejně jako já, protože se neubránila otázce:
„Prosím, říkala jste, že ten korzet je šněrovací, ale žádné šněrování tam není...“
„Ale kdepak. To šněrování tam samozřejmě je, ale pečlivě ukryto. Je takové… no…, řekla bych málo elegantní. Takže je schováno pod těmi zipy na zádech a na stehnech. Je to tak nejen hezčí, ale i praktičtější a bezpečnější. Když tkanici postupně utahujete, popojíždíte za ní plynule s jezdcem zipu, takže se Vám už utažené místo neuvolňuje. A když je příslušná partie úplně sešněrovaná, zatáhnete zip celý, schováte pod ním kličky zavázaného šněrovadla a jezdce zajistíte na konci tímhle uzávěrem…“
Otočila Gabrielu a ukázala na přezku, zajišťující jezdce zipu na zádech.
„Když máte všechny ty přezky zapnuté, pěkně je váš partner nebo dozorčí sestra pozamyká. Zaručí se tím dodržování stahovacího režimu, nejste vystavená pokušení se potajmu uvolňovat a zároveň jste v té výztuži pěkně zabezpečená. Nikdo Vás z ní bez klíčů nedostane ven. Je to bezpečnější než pás cudnosti. Leda že by korzet rozpáral. Ale to by mu dalo hodně práce… Je pevně ušitý, uvnitř vyztužený ocelovými pásky, které jsou navzájem pospojované… Vlastně by to ani nešlo.
Proto musí ta výztuž tak dobře padnout. Nejde ji utáhnout jednou víc a jednou méně podle toho, jak se Vám zlíbí. Musí to být pokaždé naprosto přesné. Tkanice utáhnout až nadoraz. Jinak vám korzet pořádně nepadne a ty zipy nejdou zapnout.
Je to náš vynález! Bezpečné..., a hlavně elegantní. Šněrování samo o sobě samozřejmě nevypadá špatně, ale co si má žena počít se zavázanými kličkami a hlavně těmi nekonečnými metry tkanic, které zůstanou po utažení výztuže? Nechat smyčky volně viset? Nebo omotat volnou tkanici kolem těla? Jedno i druhé vypadá HROZNĚ! Tohle řešení řeší všechny problémy naráz.
Akorát když chcete, například pod večerními šaty, mít štíhlejší pas než přes den, nejde korzet jenom víc utáhnout. Musíte si vzít jiný. Ale to byste měly ostatně udělat v každém případě. Výztuž má být přesná a vždycky úplně utažená. Jinak vám pořádně nepadne, budete se cítit nejistě, vlastně až nepohodlně...
Kolik máš teď v pase, Gabi?“
„Padesát dva,“ odpověděla Gabriela.
„Vidíte? A večerní šaty mají podle našich střihů v pase nanejvýš čtyřicet osm centimetrů. Takže v téhle výztuži by se do nich Gabriela nevešla. Když půjde večer třeba do divadla, sundá si tenhle denní korzet a nechá se sešněrovat do večerní výztuže, že ano? Odhaduji velikost čtyřicet šest. Neboli osmnáct palců. Je to tak, Gábi?“
Gabriela přikývla.
„No, a po příchodu domů si na noc zase vezme ten volnější. Nebo vydržíš spát v tom večerním?“
„To ani ne. Ne, nezkoušela jsem to. Ten už je takový… doopravdy dost těsný. Nechávám se vždycky utáhnout zpátky do toho volnějšího. Je to pro mě vždycky velká úleva,“ přiznala se Gabriela.
„No, budiž. Čtyři centimetry navíc je pro bříško velký rozdíl. Ale jestlipak víš, že správně máš být na noc sešněrovaná víc než ve dne? Když si lehneš, tvoje vnitřní orgány se samy od sebe snaží tlačit nahoru a napomáhají tak těsnějšímu vyztužení, v klidu na lůžku nepotřebuješ tolik vzduchu. Měla by ses nad tím zamyslet...“
„Když já bych potom nemohla... dělat... nebo nechat se... užívat si toho...“ hledala Gabriela slova a její tvář znovu znachověla studem.
„Aha, nemohla bys skotačit s tím vybavením uvnitř, viď? Nójó... Ještě mladá a nenasytná,“ smála se řádová sestra. „Neuvědomila jsem si, že nedržíš celibát jako já. No, nebudeme to teď tady rozebírat.“
Tak si představ, Markéto: Být takhle pořád utažená. Ve dne i v noci… A dokonce pozamykaná! Úplně bez šance dostat se z té výztuže sama ven bez svolení toho, kdo má od Tebe klíče. Ještě teď mi při pomyšlení na tu bezmocnost přejíždí mráz po zádech. Ale… není to úplně nepříjemný mráz... Ta naprostá vynucená poslušnost… Hu! Až mě to šimrá v podbřišku.
Jenže… Jak se v tom může normálně pohybovat? Co když chce třeba doma vytřít podlahu? To se takhle plahočí po zemi? Vždyť se ani nedokáže ohnout.
A jak vlastně chodí na záchod?! To se při každém čůrání nechává vysvobodit a žádá o svolení toho svého vládce? Vždyť... vlastně kvůli tomu asi nosí ty pleny. Ale co na velkou? To taky...? A kdy a jak se potom přebaluje?
Spousta nevyjasněných otázek, že? Takový život v korzetu se od toho normálního asi dost liší…
Sestra Angelika ukončila přednášku a vyndávala z té velké tašky další věci. Otevírala právě nějakou menší krabici s nápisem „Silent Neck Corseryt“ nebo tak nějak podobně a už z obrázku na obalu bylo jasné, že se tady jedná o další etapu šněrování, která bude pokračovat od hrudi až, jen si to představ, až nahoru k nosu. Krk, brada, ústa… To všechno bylo na tom obrázku schované v další bílé výztuži.
Angelika trhala igelitový sáček, ve kterém bylo tohle nové zařízení uloženo a komentovala své počínání slovy:
„Jak víš, Gabrielo, sestřičky u doktorky Hedvábné jen mlčky plní rozkazy. Aby nebyly v pokušení něco nepatřičně komentovat, vkládá se jim v ordinačních hodinách do úst roubík v podobě velké gumové hrušky. Paní doktorka na tom trvá. Ten je dost nepohodlný, tlačí v ústech, pořád s ním slintáš a po delší práci máš sanici celou vykloubenou.
Tak jsem pro tebe připravila tohle pohodlnější mlčítko, kterým tě ucpeme už tady, takže nevydáš ani hlásek. V pusince budeš mít jen malinkatý polštářek a tvé mlčenlivosti dosáhneme tím, že ten nákrčník se při utahování vzepře mezi tvou hruď, ramena a bradu, takže budeš mít pusu pořád pevně zavřenou a nebudeš nejen zbytečně mluvit, ale ani pořád slintat jako s roubíkem. Souhlasíš s tím?“
„To tedy docela určitě,“ odpověděla Gabriela. „Znám roubíky z tréninku ve škole a rozhodně není oč stát. Tenhle postup je určitě lepší. Nákrčník mi nevadí. Naopak. K šatům se stojatým límcem ho docela ráda nosím.“
„Tak, výborně. To jsem si oddechla. Jen si musíme pospíšit,“ pochvalovala si Angelika a podávala mi vyztužený nákrčník s omyvatelným bílým povrchem, vzadu s kovovými očky a nezbytným zipem.
Uvnitř byla ta věc vypolstrovaná nějakou měkkou hmotou s igelitovým potahem. Nebyl to molitan, ale něco podobného, nějaká na omak příjemná guma nebo možná silikon. V místě úst plandal igelitový polštářek s měkoučkou vycpávkou, zúženou v místě upevnění k nákrčníku tak, že ho bylo možné pevně stisknout mezi zuby. Akorát že se mi nezdál až tak malý. Gabriela s ním bude mít celá ústa docela důkladně vyplněná. Ale asi je na to zvyklá. Postavila se poslušně zády ke mně a rukama nadzvedla uzel svých slámově žlutých vlasů, aby nepřekážely upevňování nákrčníku. Pootevřela ústa a mně bylo hned jasné, co mám udělat.
Přiložila jsem nákrčník ke Gabrielině hrudi, polštářek ladně zasunula do jejích pootevřených úst a přitiskla nákrčník zepředu k jejímu hrdlu. Sestra Angelika už vzadu přitahovala k sobě oba díly a hbitě provlékala kovovými očky tkanici. Postupovala odshora dolů, ale zatím ji neutahovala…
„Jejda. Málem jsme zapomněly na ovládání.“ Angelika vsunula prsty mezi povolené tkanice a uvolnila sametku na Gabrielině krku. Vpředu ji vytáhla i s medailonkem a nechala ji volně viset na tenkém kablíku (nebyla to stuha, jak jsem se domnívala), mizícím v Gábině záňadří.
„Tohle je senzor dálkového ovládání vnitřních procesů v Gabrielině oblečení,“ vysvětlovala. „Je to úplně stejné jako s televizí, jen funkce jsou trochu jiné, viď, Gábi? Hraješ si ráda s někým na televizi? Nebo máš raději automatické programy? “ chichotala se potichu Angelika a pokračovala v úpravě šněrování.
Konce tkanic dole zavázala na uzel, uchopila doposud volnou tkanici asi uprostřed výšky nákrčníku a rázně zatáhla. Gabriela na tohle nebyla připravená, kývla sebou dozadu až málem upadla.
„No tak, drž tu hlavu přece pořádně“, napomenula ji Angelika.
Gábi úslužně sepjala dlaně na temeni a pevně si opřela hlavu o své paže.
Nákrčník se začal stahovat. Byl užší a užší, krk se stále prodlužoval a brada zvedala vzhůru. Nedalo mnoho námahy pochopit, co se tam uvnitř odehrává. Pouzdro se zpředu těsně přitisklo na Gabrieliny tváře a díky pevným výztuhám zároveň vzepřelo mezi hruď a bradu. Tím svou umlčovanou uživatelku bezpochyby donutilo velice pevně zavřít ústa a zkousnout kořen igelitového polštářku mezi zuby. Strnule vztyčená hlava pohlížela před sebe, vykrojený horní okraj nákrčníku byl teď pevně přitisknutý pod Gabrieliným nosem a na tvářích se poněkud zvedal vzhůru k očím.
Dokonalý mechanismus. Kdo ho jen mohl takhle vymyslet? Umlčená žena teď vypadala ještě o poznání bezmocnější…
Angelika naposledy zatáhla, uvázala tkanice na pořádnou smyčku a zapnula zip. Obligátní patentní uzávěr na jezdci zdrhovadla zacvakla do očka na horním okraji korzetu, které tam bylo pro tenhle účel evidentně přichystáno, ale předtím nebylo pod zajištěným příčným popruhem vidět. Donutila tím Gabrielu ještě víc vztyčit a poněkud zaklonit hlavu, takže teď stála rovně našponovaná jako svíce. Nahmatala si na prsou sametku s medailonkem a upevnila ji popaměti zpátky na sešněrovaný krk.
„Tak. Je to v pořádku?“ zeptala se Angelika.
Gabriela na znamení souhlasu jen sklopila dlouhé řasy. Nic víc udělat nemohla.
Sestra Angelika vyndávala z doneseného pytle modré sestřičkovské šaty – samozřejmě že igelitové, zručně je Gabriele přetáhla přes hlavu a vztyčené ruce, několikrát lehce přejela po sešněrovaném trupu, aby je upravila, zapjala knoflíčky, uvázala kolem pasu bílou igelitovou zástěru, zvedla náprsenku přes trčící prsa a vzadu křížem zapnula šle.
Bílé sandály s tlustou podešví byly samozřejmě úkol pro mne. Žádná z obou žen by je dole na zemi nedokázala zapnout. Ještě bílý vyztužený čepeček a igelitová zdravotnická rouška, uvázaná okolo krku a nad kořenem nosu. Při každém nadechnutí se přitiskla ke Gabrielině obličeji, při vydechnutí naopak nadmula jako balónek, což působilo trošku legračně.
Ale jinak byla z Gabriely jen obyčejná „igelitová sestřička“. Nic dalšího zvláštního nebylo na ní pod šaty vidět a být to oblečení z obyčejné látky, docela mohla jít normálně někam do ordinace nebo do nemocnice. Tedy... do té doby, než by se jí někdo na něco zeptal.
Jaká práce ji v ordinaci doktorky Hedvábné asi čeká…?
Sotva obě odešly, strhla se děsná vřava. Před chvílí mlčenlivé holky se teď překřikovaly jedna přes druhou, navzájem si sdělovaly dojmy a komentáře k té nečekané podívané, Kateřina s rozepjatou blůzičkou ukazovala všem kolem svá velká prsa v saténové podprsence a tvrdila, že je má větší než „profesorka“, prostořeká Jana si balila věci a křičela, že už tu nebude ani minutu.
„Chtějí z nás ze všech akorát nadělat kurvy, tak to je! Poďte vypadnout, dokud to jde,“ křičela na ostatní a drala se ke dveřím.
Méně radikální kolegyně se podivovaly, jak může profesorka takhle vyztužená vydržet celý den sedět u stolu a jak to, že jsme si něčeho nevšimly už dřív.
„A tys´ o tom taky nevěděla?“ volala na mě blonďatá Sylva. „Jseš tu přece z nás nejdýl. A že ses tak ochotně nabídla, že budeš asistovat...“
„Jo, jasně,“ přidala se k ní rozepnutá Kateřina. „Vyklop, co o tom všem tady víš!“
Dalo mi dost práce je přesvědčit, že o nic víc než ony. Pořád se jim zdálo, že jsem se při té obsluze sešněrované Gabriely chovala tak sebejistě, jako bych s tímhle vybavením už měla nějakou zkušenost.
Nakonec jsem jim to nějak vysvětlila, ale štěstí, že nebylo vidět, jak mě při té obsluze občas zamrazilo v podbřišku. To by mi určitě nevěřily ani slovo.
Postupně se jedna po druhé uklidňovala, Kateřina si zapnula blůzičku a schovala v ní ty své obrovské kozy, Jana vypadla sama a nakonec jsme se všechny shodly na tom, že na celé té bizarní věci není až zas tak mnoho úžasného, protože dřív ženské týraly svá těla úplně stejným nebo ještě horším způsobem. Akorát že to bylo pro nás dost nečekané v jednadvacátém století.
Byla jsem netrpělivá, aby už konečně vypadly a já Ti mohla dnešní den popsat. Stalo se a já jsem zvědavá, jestli se mi povedlo Ti všechno dost barvitě vylíčit. Snažila jsem se a když jsem to teď po sobě četla, myslím, že se to i podařilo. Ty mé jedničky ze slohu jsou tady vidět, že?
Tak. Už musím rychle končit. „Profesorka“ se zatím nevrátila, tak jsem si po odchodu ostatních pořádně prohlédla (a maličko i vyzkoušela) její opuštěnou garderobu a teď píšu a píšu. Už toho ale musím nechat, protože v osm se zavírá hlavní vchod a jsou dost problémy, když tu někdo ze zaměstnanců zůstane dýl. Nějak jsem se dnes moc rozepsala. Ale musíš, Markéto, uznat, že bylo o čem. Sama si to ještě musím promyslet, protože zážitků a otázek je tolik, že si je ve své hlavičce ani nedokážu srovnat.
Asi bych odsud měla co nejrychleji vypadnout. Ale... Když já jsem tak zvědavá. Co myslíš, mám tady zůstat? Asi zůstanu ještě aspoň pár dní. Vždyť – co se mi tu může stát? Mailni mi, prosím Tě, co si o tom všem myslíš Ty.
Líbám Tě a dobrou noc.
Petra
P.S. To zkoušení Gábiných věcí nestálo za moc. Jednak je větší než já a jednak se dveře kanceláře nedají zamknout, tak jsem měla pořád strach, že někdo vejde a načapá mě při tom. Ve fantaziích jsem si od toho rozhodně slibovala víc.
P.