Název:Kouzlo
Autor: DoVaN
Varování: Body Transformation, Latex fetish
Stále mi v uších zněl její smích a zvonivý hlas. Zněl tak šťastně. Dnes večer mi zavolala a říkala, že to dokázala.
Nechápal jsem co.
Mluvila o tom, že dnes je ta noc.
Rozluštila prý tu starou formulu a vyslovila zaříkadlo.
„Jaké zaříkadlo?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Neptej se a jen přijeď,“ smála se do telefonu.
„Mamka ti otevře, jestli ještě bude moct,“ stále se smála.
„Proč mi neotevřeš ty? A proč by mamka už nemohla?“ nechápal jsem o čem to stále mluví.
„Myslela jsem na všechny. Ach Petře, chtěla bych, abys byl tady. Budeš tak šťastný. Já se tak těším,“ říkala to tak nadšeným hlasem.
„Na co se těšíš? Co jsi provedla?“ naléhal jsem.
„Myslím, že už to začíná,“ najednou její hlas zvážněl, „cítím podivné chvění a mrazení na celém těle.“
„Ach Petře, má ruka!!!“ uslyšel jsem ještě a pak jen ránu, jak upustila sluchátko telefonu na zem.
„Co se děje? Mirko! Jsi tam?!“ už mi ale neodpovídala.
Slyšel jsem jak hlasitě vzdychá a jak říká, že někdo je živí, nic víc. Pouze ze sluchátka jakoby z dálky asi z jejího magnetofonu se linula pomalá podivná hudba.
Ihned jsem se sebral a běžel jsem k ní.
„Petře, co tu děláš? Myslela jsem, že spolu s Mirkou telefonujete,“ hleděla na mě její maminka udiveně, když mi otevřela dveře.
Ohlédla se a podívala se na modrý telefon v hale.
Ve spodním rohu blikala kontrolka, že stále někdo na lince hovoří.
„Ach ta Mirka, zase klábosí s nějakýma kamarádkami,“ usmála se a zavolala nahoru, „Mirko, přišel Petr!“
Z vrchu se ale nic neozývalo.
„Určitě je do toho hovoru tak zabraná, že nic nevnímá,“ znovu se usmála, „pojď, zavedu tě k ní.“
Vyšli jsme nahoru po schodech před její dveře.
Stále jsem měl stísněnější pocit.
Vzpomínal jsem si, jak jsme si s Mirkou kdysi povídali o kouzlech a magii.
Mirka říkala, že našla na půdě nějaké staré knihy.
Některému textu prý nerozumí.
Ale něco prý už dokázala přeložit.
Prý se tam píše, že lze proměnit určité místo po určitou noc na místo zázraků.
Ta noc a to místo prý dokáže potom plnit nejhlubší přání toho, kdo to kouzlo vyslovil.
Děsil jsem se, co uvidím za těmi dveřmi.
Mirka byla posedlá svými hračkami. Milovala různé plyšáky, panenky, Barbieny a všechno co se lesklo a třpytilo.
Představil jsem si, co by si asi ze všeho nejvíce na světě přála.
Její maminka zaklepala na dveře.
„Mirko, Petr je tady,“ zavolala, ale ze vnitř se neozvala žádná odpověď.
„To je divný, nějakou hudbu ale slyším,“ znovu, tentokrát hlasitěji zaklepala a pak vzala za kliku.
Dveře byly odemčený.
Její maminka vstoupila do Mirčina pokoje, ale já jsem se na prahu zastavil.
„To je nepořádek,“ kroutila nevěřícně hlavou a sebrala upuštěný telefon a postavila ho na poličku.
„Kam ta holka mohla tak rychle odběhnout? A co ty hračky tady na zemi. Jé, tuhle velikou jsem tu nikdy neviděla,“ její maminka si prohlížela obrovskou růžovou hadrovou pannu posetou od hlavy k patě rudými sklíčky vypadajícími jako drahokamy.
Když ji zvedla, uviděl jsem, že je fakt obrovská.
Měla skoro lidské rozměry.
Měla určitě lidské rozměry!
Byla velká přesně jako Mirka.
Nechápavě jsem hleděl na tu bezvládnou hadrovou pannu.
Vybavovaly se mi Mirčiny slova:
„Víš, když jsem byla malá, přála jsem si, abych byla krásnou panenkou na hraní a mohla si hrát s mými kamarády.“ A ukazovala přitom na ty svoje plyšáky.
„A co si přeješ teď?“ zeptal jsem se.
„Teď bych si přála, abych si mohla hrát pořád jen s tebou,“ smála se a začala mě lechtat.
Začínalo mě to docházet.
Ten telefon upuštěný u hlavy té obrovské panny.
Ten medvídek objímající její nohy.
To není panna – to je Mirka.
Z hrůzou jsem couvl a pohleděl na její maminku.
„Petře? Děje se něco?“ uviděla moji hrůzu v mých očích.
„To, to je Mirka,“ ukázal jsem na pannu v jejích rukách.
„Blázníš, to je nějaká hadrová panna. Neváží ani tři kila. I když musím uznat, že se postavou trochu Mirce podobá,“ při těchto slovech ji více narovnala a postavila, aby ji mohla s Mirkou porovnat.
„Skutečně, je úplně stejně vysoká jako Mirka,“ smála se na mě a pak jí její úsměv jakoby zamrznul.
Ta panna otevřela oči!
Maminka Mirky vykřikla a odskočila od té panny.
Panna se ale nezhroutila na zem, jak by se dalo od takové panny očekávat.
Zůstala stát tak, jak byla postavena a pozorovala těma svýma modrýma očima Mirčinu maminku.
Pak maminka znovu vykřikla.
Z hrůzou jsem se podíval, co se jí stalo.
Dívala se na svou ruku.
Její ruka vypadala, jako kdyby ji položila do nějaké husté oranžové barvy.
Pak oči Mirčiny maminky na chvilku sklouzly ke mně a jakoby mě žádaly o pomoc.
Nevěděl jsem co mám dělat.
Maminka se znovu s hrůzou podívala hadrovou panenku stojící před ní pozorující ji svými bleděmodrýma očima - na svou dceru.
Jejích oči se setkaly.
Pak její maminka prudce zavzdychala.
Oranžová barva se rychle šířila všude po jejím těle. Její oblečení při styku s tou barvou jakoby tálo. Během půl minuty tam stále Mirčina maminka jakoby nahá jen oblečená od té vrstvy husté barvy.
Vypadala božsky.
Uvědomil jsem si, že Mirka je krásná po své matce.
Oproti Mirčině dívčí postavě je ale její maminka dobře vyvinutá zralá žena.
Navíc ta oranžová barva začínala trochu blednout a dostávala čím dál tím více tělový odstín.
Přede mnou stála jakoby ženská socha z umělé hmoty s dokonalými proporcemi.
Ty proporce mi někoho připomínaly.
Uvědomoval jsem si, že její pas je čím dál tím užší.
Začínala se podobat panence Barbie!
Skutečně!
Najednou byly vidět i spoje v jejich pažích a nohou.
Těch neskutečně dlouhých nohou, jaké panenky Barbie mívají.
Nakonec z její hlavy vyrašili krátké blond chloupky, které během chvilenky se proměnily na dokonalou krásnou hřívu dlouhých vlasů.
Přede mnou stála obrovská panenka Barbie, která se začala zmenšovat a zmenšovat.
Když byla nakonec veliká jako normálně Bárbíny bývají, znovu ožila.
Vykřikla, snažila se schovat svou nahotu a utíkala do skříně.
Stále jsem stál jako ochromený.
Nevěřil jsem vlastním očím a nevěděl jsem co mám dělat.
Zněla mi v uších Mirčina slova: „Myslela jsem na všechny. Ach, Petře, chtěla bych abys byl tady, budeš tak šťastný,“
Tolikrát jsem přemýšlel, co je to štěstí.
Nemít starosti? Nemuset nic dělat? Jen si hrát?
Nebo cíl a smysl života?
Nevím.
S Mirkou jsem byl šťastný.
Skutečně šťastný.
Říkal jsem si, že bych ji chtěl dělat taky šťastnou.
Nevím co mě to napadlo, ale vkročil jsem do té místnosti.
Krásná růžová panenka s modrýma očima se ke mně otočila a naše oči se setkali.
„Ahoj Petře, vítám tě ve svém království,“ usmála se na mě.
„Ahoj Petře,“ najednou ožily všechny hračky v jejím pokoji.
Pocítil jsem podivný pocit na ruce.
Když jsem se na ni podíval, uviděl jsem, že je pokryta hustou modrou barvou.
Copak si Mirka asi pro mě připravila? Proběhlo mi hlavou. Ale vlastně mě to ani tak nezajímalo.
Zavřel jsem oči a vychutnával si ten zvláštní pocit.
Pocit, který mě odnese z našeho normálního světě do světa hraček.
Do světa zázraků.