Zatlačila jsem do těžkých dveří a vstoupila jsem do vstupní haly kliniky plastické chirurgie. Má kamarádka Marie tu dnes byla na liposukci a dnešní noc se tu bude ještě zotavovat po zákroku, tak ji jdu navštívit. Já sice se svou trochu chlapeckou postavou moc nechápu, proč zrovna Marie si nechala dělat liposukci, protože mi nijak zvláště tlustá nepřipadala, snad možná jen to bříško, ale nebylo zas tak nějak hrozný.
Navíc tenhle typ postavy se hodně chlapům líbí.
I mému manželovi se to dost líbí, což občas nelibě nesu.
Marie je muži dost obletována. Taky si pořád ztěžuje, že ji chlapi oslovují i v tramvajích a na zastávkách. A teď, když si nechá odstranit bříško a srovnat boky a stehna tak, aby byly úměrný jejímu poprsí, bude mít chlapů možná ještě dvakrát tolik.
Dost paradox.
Takže až si zase bude stěžovat, tak ji pěkně řeknu, že má to, co chtěla.
Vlastně, ne, určitě ji zase polituji a budu ji tajně závidět.
Oči mi padly na plakát inzerující služby plastické chirurgie.
„Revoluční metoda formování postavy,“ zněl nadpis a pod tím bylo připsáno: „Už žádný silikon, jen přírodní látky.“
Celkem mě ten plakát zaujal, protože na něm bylo vyobrazeno několik žen před zákrokem a po zákroku. Všechny měly po zákroku pěkně zformovány postavy do symetrických přesýpacích hodin v poměru 3:2:3, který je známkou ženského zdraví a plodnosti a který je považován z hlediska estetiky za nejpřitažlivější. Začetla jsem se do textu, ale když jsem v článku narazila na to, že je používán lidský tuk, z odporem jsem se odvrátila. Asi proto, že živočišný tuk si dokáži představit jen jako vypečené vepřové sádlo, představila jsem si kelímek s nápisem „Lidské sádlo“, jak je lžičkou nabírán a cpán do pytlíku vytvářející prsní implantát. Fuj!
Otočila jsem se k recepci a raději se rovnou zeptala, jestli mohu navštívit Marii.
„Ano, paní Marie leží na čtrnáctce. Budete si ale muset vzít na sebe nemocniční oblek. Je to sterilní prostředí, aby se do pooperačních prostor nezanesla žádná infekce. Počkejte si támhle na chodbě, za chvilku přijde sestřička a bude se Vám věnovat,“ usmála se mile na mě recepční.
Odešla jsem tedy do vedlejší chodby a usedla jsem na lavici pro čekající. Znovu mě padl zrak na plakát o revoluční metodě formování postavy.
O plastice jsem už několikrát uvažovala. Jak jsem řekla, nejsem zrovna od přírody nějak obdařená, a tak trpím jako skoro každá žena komplexy, když vidím, jak se muži točí kolem žen jako je Marie a mě berou jen jako její doprovod, který se má postarat o jejich méně úspěšné kamarády. Ale představa rozřezaného těla a pooperačních problémů a toho všeho nebezpečí, o kterém jsem vždy tolik slyšela, mě dost děsí.
A navíc ta finanční stránka.
I když je pravda, že to, co dám za permanentky do fitness a posiloven, už by dávno zaplatilo dvě takové operace.
Fuj!
Prý dokonalé využití odsátého tuku po liposukci! Mé oči padly na slova na tom plakátu. Tak oni to sádlo, co s Marie odsají, vrazí do prsou nějaký ženský. Počkej až ji o tom povím. Zasmála jsem se pro sebe a pohlédla na druhý plakát.
„Regenerační bahenní zábaly a koupele“
To už zní lépe. To bych si nechala líbit. Už
je to dost dlouho, co jsem byla v lázních a ten pobyt nebyl vůbec špatný.
Se zájmem jsem se začetla do plakátu.
„Jste tu sama?“ ozvala se za mnou sestra a vytrhla mě ze čtení.
Pohlédla jsem na ni a přikývla.
Sestra vypadala jako z reklamy na dokonalý výrobek plastické chirurgii. Buď při nástupu do zaměstnání musela splňovat přísné vzhledové pravidla, nebo možná sama byla produktem jejich estetické chirurgie. V každém případě měla souměrnou tvář jako modelka a velmi atraktivní postavu. Navíc její sesterská uniforma se jakoby leskla a připadala mi jako z latexu, ale ve světle chodby jsem se mohla mýlit.
Sestra si mě také prohlížela a pak udiveně pravila: „To Vám neřekli, že si máte vzít na sebe něco volného nebo elastického? Nebo aspoň věci na převlečení,“ rozhlížela se, jako kdyby hledala nějakou kabelu s věcmi, ale když viděla, že mám jen svou kabelku, nevěřícně zavrtěla hlavou.
Už jsem byla několikrát v nemocnici na návštěvě, ale s takovým požadavkem jsem se ještě nesetkala. A Marie mi taky nic neřekla.
„To pak nějak vyřešíme. Pojďte se mnou,“ mávla na mě, abych ji následovala.
Na prahu místnosti, do které vešla, jsem se ale zarazila.
Muselo se jednat o ty bahenní koupele.
V místnosti byl menší bazének a vedle něho stálo něco jako masážní křeslo. U dalšího stolu seděla druhá sestra.
„Pojďte dál, musím Vás změřit, abych Vám mohla dát správný oblek,“ vyzvala mě ta první sestra a já se zase uklidnila, protože recepční říkala, že dostanu jejich nemocniční oblek.
Když jsem vešla do místnosti, uvědomila jsem si, že je příjemně vytopený a také jsem si všimla, že obě sestry skutečně nemají normální sesterské uniformy, ale jakoby umyvatelné, možná z latexu. Chuděry, být v latexu v takovém vedru. Ale pokud se jedná skutečně o bahenní lázně, tak být čistá a stále dokonalá, jak vyžadují soukromé kliniky, není žádná legrace. Ta sestra jakoby četla mé myšlenky, pravila: „To víte, samy se musíme chránit, abychom s tím nepřišli do styku.“
„Támhle se svlékněte a odložte si,“ ukázala na zástěnu.
Poslušně jsem odcupitala za zástěnu a svlékla si rifle a halenku.
„Úplně!“ přikázala mi ta sestra, když jsem vyšla ven.
Dost mě to udivilo. Ještě jsme se nesetkala s nemocnicí, kde návštěvníci pod nemocniční oblek si nenechávají vlastní prádlo. Přesto jsem poslušně sundala všechno své prádlo.
Sestra mě čekala s pásmem pro měření měr. Kupodivu začala od krku a druhé sestře, která je vkládala do počítače, hlásila skoro každou míru, které se dá na mém těle naměřit: krk 32, paže 26, prsa 92, pas 72 boky 92, stehna 48, lýtka 32. Na svůj poměr boky:prsa jsem patřičně hrdá. To jsou míry, které mají miss na volbách královen krásy. Bohužel, abych mohla mít v pase 60, jako mívají ony, mám příliš široký hrudní koš. Snad proto občas uvažuji o té plastice. Zvětšení prsou, aby se horní poměr partií přiblížil k ideálnímu 2:3 by dodal mé postavě na atraktivnosti, ale jak již jsem řekla, představa chirurgického zákroku mě děsí.
„Pojďte sem,“ sestra mi ukázala na váhu.
„56 kilogramů, 168 centimetrů,“ přiklepla mi na hlavu výškovou míru a nahlásila údaje druhé sestře.
„BMI 19,8 v normálu, 13 litrů, 34, 28, 111,74,111, 75, 34, BMI 24,4 v normálu,“ nahlásila jí nějaké údaje ta druhá sestra. Pochopila jsem, že to první číslo je můj tělesný váhový index, ale co znamenají ty další čísla jsem vůbec nerozuměla.
„Moment, hned donesu Váš oblek,“ přerušila mě ta sestra, zrovna když jsem se jí chtěla zeptat, co to všechno znamená.
Otočila jsem se na tu sestru u počítače, ale ta už zase zadávala nějaké další údaje.
„Tady to máte. Oblečte si tohle!“ podávala mi sestra hromadu podivného černo-červeného asi latexového obleku.
„Tohle?“ udiveně jsem na to pohlédla.
„Ano, prvně si oblečte tohle,“ podala mi sestra něco jako bílé latexové body.
„Prosím?“ nechápavě jsem se zeptala.
„Tak já Vám s tím pomůžu, vím že to není lehké oblékat,“ než jsem se nadála, už mi to přetahovala přes hlavu.
To musí být fakt nějaký omyl, pomyslela jsem si, když jsem se nasoukala do toho body. Takhle určitě nevypadá na nemocniční hygienický oblek ani na biohazard kombinézu. Ale to spíš bude oblek na nějaké ty bahenní zábaly nebo masáže. To body mělo k tomu dost podivný střih. Pokrývalo ruce a paže, celé tělo až ke krku, ale mělo otvory pro prsa. Spodní část byla řešena jako string body, takže se mi po zapnutí spodního zapínání mezi půlky zařízl latexový pásek.
Nevěděla jsem, jestli těm sestrám mám říct, že se jedná o omyl, nebo jestli mám využít jejich služeb a pak se jim dodatečně přiznat a zaplatit.
„Pořádně si to upravte, ať Vám sedí co nejlépe,“ ukázala ta sestra na mé prsa a protože jsem nevěděla, co tím myslí, sama mi je srovnala a prostrčila mé kozičky otvory tak, aby nebyly v tom latexovém body nijak skřípnuty a byly celé venku.
„A teď si vlezte sem,“ vzala ten hlavní oblek a rozepnula jakoby vodotěsný zip a nastavila otvor tak, abych do něho mohla vklouznout. Ten latexový oblek byl na rozdíl od toho body, které mi sedlo úplně přesně, o dost větší. Pohodlně jsem se do něho dostala a ta sestřička mi zapnula na zádech ten vodotěsný zip a připevnila ho k hornímu zapínání body, takže teď ten oblek tvořil spolu i s tím body jeden neprodyšný celek na mém těle.
„Posaďte se sem a uvolněte se,“ ukázala mi sestra na křeslo a nyní jsem měla jistotu, že se jedná o omyl. Místo, aby mě ty sestry zavedly k Marii, tak si mě tu s někým spletly a připojují mě k nějakému asi masážnímu zařízení.
Ten oblek určitě nebyl nemocniční, protože nyní k němu ta sestra připojila nějaké hadičky a já pocítila, jak nějaká horká tekutina mi teče po mých stehnech.
„HORKÝ,“ zaúpěla jsem.
„Jen klid, má to teplotu lidského těla, jen Vaše receptory jsou trochu zmatené, ale po chvilce to bude příjemné, VELMI PŘÍJEMNÉ,“ usmála se na mě ta sestra.
Trochu jsem se uklidnila a sledovala, jak se ten gumový oblek plní tou kapalinou, a cítila, jak stoupá ta hladina vzhůru, odkud je přebytečný vzduch odsáván druhou hadičkou.
„Pět litrů,“ zahlásila sestra, když hladina vystoupala až úplně nahoru a vzduch byl plně vytlačen.
„Můžete se postavit a trochu si zacvičit?“ zeptala se mě sestřička, co obsluhovala to zařízení a zvedla ty hadičky tak, aby mi nepřekážely v pohybu.
Vstala jsem a nechápavě jsem se na ni podívala, co tím myslí - trochu si zacvičit.
„Udělejte třeba dřep a zakružte rukama,“ napověděla mi sestra.
Uposlechla jsem ji.
Byl to dost nezvyklý pocit. Jednak váha té kapaliny v tom oděvu, jednak jsem si uvědomovala to podivné rozložení té kapaliny v tom oděvu. Oděv byl nyní tou kapalinou vyplněn hlavně na stehnech a bocích a pak na prsou. Když jsem stiskla ten oblek na bocích, ucítila jsem jak ta kapalina proudí po mých stehnech a rozlévá se do dalších míst. Dost zvláštní pocit a navíc ten pocit té kapaliny na mé holé pokožce, což byly právě nohy, zadek a prsa začínal být nějak zvláštní a dalo by se říct, že skutečně příjemný.
„V pořádku, můžete bez problému udělat dřep?“ zeptala se znovu sestra a já jsem tedy znovu zopakovala dřep a nechápavě přikývla.
„Budeme pokračovat, můžete si znovu sednout,“ znovu mě vybídla, abych si sedla zpět do toho křesla a sepnula vypínač.
Kapalina znovu začala proudit do toho oděvu, tentokrát oběma hadičkami. Objem v klidovém stavu toho oděvu byl již plně zaplněn, tak jsem pocítila a uviděla, jak další litry té kapaliny ten oblek rozpínají a nafukují, a opět hlavně na zmíněných již zmíněných mých ženských partiích.
Možná to je nějaká procedura proti celulitidě, napadlo mě, protože právě zadek a stehna jsou nejvíce problematické partie většiny žen co se týče celulitidy. Ale proč prsa? Přeci jen to bude regenerační bahenní zábal, hádala jsem a představovala jsem si, jakou kapalinou je vyplněn ten zvláštní oblek. V každém případě to byl vynikající nápad. Pohled na bahno mi připadá stejně odporný jako pohled na pavouky. Udělat takové zařízení, které pacientkám umožní bahenní koupel a přitom je nevystavovat tomu odpornému pohledu je vynikající marketingový nápad.
„Třináct litrů,“ ohlásila sestra a vypnula zařízení.
„Můžete se opět postavit a trochu zacvičit si?“ požádala mě sestřička a znovu mi odtáhla hadičky tak, aby mi nepřekážely.
Opět jsem bez problémů vstala a udělala několik dřepů a trochu se protáhla. Ta kapalina byla skutečně na mém těle neskutečně příjemná. Začala jsem se cítit i trochu omámená a po dalším dřepu se mi i trochu zatočila hlava, že mě sestra musela chytnout a podržet.
„Opatrně, napomenula mě, určitě už začínají působit lokální anestetika, která jsou přidávána do směsi. Ať si neublížíte.“ Cítila jsem se opravdu dost omámená a marně jsem v paměti pátrala, na co se můžou v lázních používat lokální anestetika. Dokonce jsem si uvědomovala, že i to slovo mi nic neříká. Cítila jsem se úplně vygumovaná.
„Katko, mám tady poznámku, že paní Nováková chce maximální možnost,“ zavolala ta sestra na její kolegyni, která mě podpírala.
„Opravdu Vám nedělá tato hmotnost žádné problémy? Pojďte se podívat do zrcadla, jestli budete chtít tedy pokračovat,“ pomohla mi k zrcadlu, které stálo vedle těch všech strojů.
Pohlédla jsem do zrcadla.
Nechápala jsem, na co se mám dívat a ani kdo je paní Nováková. Vypadala jsem celkem dost dobře. Ten nafouknutý latexový oblek se na mě leskl a vytvářel dokonalou ženskou postavu, o které by snilo hodně žen. Poprsí vytvořené tím oblekem vypadalo opravdu atraktivně.
Proč mi to ty ženský sakra ukazujou?
Má to být snad nějaký způsob, jak lákat zákaznice na tu jejich plastickou operaci. Ale bylo to celkem příjemný hledět na sebe v takovém obleku.
Tak trochu jsem se cítila dokonale.
Marie má samozřejmě asi ještě větší zadek, ale prsa teď máme tak stejný. Jak bych asi vypadala ještě s trochu větším zadkem a prsy? Tedy jak by asi ten oblek vypadal?
„Přejete si tedy ještě trochu přidat?“ zeptala se mě ta sestra, co mě podpírala.
„Ano, jestli můžete,“ omámeně jsem se na ni usmála.
„A chcete jít skutečně do maxima?“ zeptala se podezíravě.
„Ano, proč ne?“ odebrala jsem se k tomu křeslu, protože jsem stále cítila, jak se mi točí hlava.
„Jak chcete,“ povytáhla sestra obočí a ta druhá už něco datlovala do počítače.
„21 litrů celkem, 36, 30, 120,80,120, 80, 36, BMI 27,3 slabá nadváha, bez zdravotních problémů,“ po chvilce nahlásila.
Pořád jsem nechápala ty čísla a řeči kolem, ale vlastně mi to bylo jedno. Sestra opět zapnula ten stroj a já jsem znovu pocítila, jak tlak tekutiny v tom obleku se zvyšuje a viděla, jak se znovu více a více nafukují partie stehen, boků a prsou. Už teď to vypadalo dost impozantně!
„Dvacet jedna litrů,“ ohlásila sestra a vypnula zařízení.
Nyní jsem vstávala již trochu s obtížemi. Přeci jen té kapaliny v tom obleku bylo již dost a celkem jsem pociťovala její hmotnost při každém svém pohybu. Naštěstí hlava se mi již netočila a léta strávená v posilovně se v takových situacích vyplácejí a tak i s touto zátěží dřep nebyl takový problém jak jsem si zprvu myslela. Jen jsem si musela dávat pozor na změněné těžiště mého těla.
Nyní jsem se v tom obleku podobala opravdu hodně vyvinuté sexbombě.
Poprsí obleku nafouknuté tou kapalinou trčelo impozantně přede mnou a zadek tomu patřičně odpovídal.
„Pojďte se podívat do zrcadla,“ vyzvala mě
sestra, když viděla jak se obdivně prohlížím a ukázala opět na to velké zrcadlo
vedle toho přístroje.
Teď jsem v tom obleku opravdu vypadala jako dokonalá sexbomba. Copak zepředu měl ten oblek tvar dokonalých přesýpacích hodin, což jsem očekávala, ale pohled z boku jsem obdivovala ještě víc. Poprsí se tyčilo z mého hrudníku jako dva obrovské kopce a pas vypadal z boku tenčí než stehna. Přesně to, co některý chlapy na ženských tak fascinuje!
Dokonalá sexbomba.
„Spokojená?“ zeptala se mě ta sestra.
„Dokonalé, nešlo by to ještě trochu?“ zeptala jsem se pro jistotu.
„Bohužel ne, na to je předpis,“ zavrtěla hlavou sestra u počítače.
„ Pojďte si teď do tohoto bazénku, ať můžeme zahájit proceduru,“ vyzvala mě sestřička a pomohla mi vylézt na schůdky k bazénku a pak se pomalu ponořit do napuštěné vody.
Při cestě po těch schůdkách jsem si všimla, že při stisku toho obleku jsem již necítila pohyb té tekutiny pod látkou jako před tím. Vysvětlovala jsem si to tím, že ten oblek je již tak napěchován, že se ta kapalina již nemůže uvnitř ani přelévat.
„Úplně se uvolněte a toto si dejte pod hlavu,“ vyzvala mě sestřička Katka a podávala mi plovací polštářek
Když jsem se uvolnila, jak řekla, uvědomila jsem si, že oblek mě v té vodě nadnáší! Ta kapalina musela být lehčí než voda. Povolila jsem všechny svaly a volně jsem v té vodě splývala, zatímco sestra Katka mi podala do úst nějakou hadičku.
„Asi budete mít žízeň. Vaše tělo bude po chvilce trochu dehydrované. Klidně pijte podle Vaší potřeby,“ vysvětlila mi.
Moc jsem nechápala, z čeho by mělo být mé tělo dehydrované, když jsem byla uzavřená v obleku z nějakou kapalinou, ale poslušně jsem nasála příjemně ochucenou vodu hadičkou.
„Teď se nelekněte. Bude to trochu brnět. Zapnu masážní zařízení,“ upozornila mě sestra a já jsem uviděla, jak hladinu se v bazénu zčeřily vibrace masážního stroje a pocítila brnění po celém těle.
„Tak a za hodinu to bude hotové,“ usmála se sestřička Katka a usedla ke kraji bazénu a kontrolovala teplotu vody a hlídala mě, aby se mi nepotopila hlava.
…
„Radko, můžeš zatím zavolat do butiku, aby přinesly paní Novákové nějaké vhodné šaty?“ ozvala se po nějaké době sestřička Katka a vytrhla mě z mého dřímání. Uvědomila jsem si, že mám teď opravdu velkou žízeň a zhluboka jsem se napila.
„Jistě,“ odpověděla sestřička Radka a slyšela jsem jak vytáčí číslo na telefonu.
„To je Butik Magda? Tady klinická plastická chirurgie. To jsi ty Magdi? To jsem já Radka. Mohla bys mi přinést pro paní Novákovou nějaké oblečení na dámskou velikost 52? Ano, normální délka. Že nevedete? A co tam máte? Jen elastické lesklé kalhoty a elastickou halenku, do které by se mohla vydat? Dobrá. Lepší než nic. Můžeš si s tím pospíšit? Ano, deset minut bude stačit. Díky Magdi. Ahoj,“ rozloučila se a zavěsila telefon.
Přemýšlela jsem o které to paní Novákové pořád mluví.
Otočila jsem hlavu trochu ke stěně a uviděla opět ten plakát na revoluční postavu formování postavy. Přeci jen by to nebylo špatný, trošičku si postavu poopravit. Ne moc, jen trochu - přiměřeně.
Začetla jsem se do toho plakátu tentokrát pozorněji. Dočetla jsem se, že jejich metoda využívá odsátého dárcovského tuku po liposukci, který je dokonale vyčištěn a upraven. Jeho výhoda spočívá v tom, že ho každé lidské tělo může dokonale přijmout a je pro každý typ krve universální a bez jakýchkoliv imunitních nebo vedlejších účinků. Lidská kůže se skládá z několika vrstev. Nejspodnější vrstva je prý vždy tvořena tukovými buňkami, které jsou schopné pojmout obrovské množství tělesného tuku. A že se jedná o první metodu, kdy k formování těla skutečně není potřeba skalpel ani složitá operace! Prý se ty tukové buňky plní tukem přímo skrz pokožku na těch místech, kde to ta žena požaduje.
Ze čtení mě vytrhl zvuk otevírajících se dveří a uslyšela jsem, že do místnosti vstoupil nějaký muž.
„Jak dlouho tady tu ženu necháte ještě čekat?“ zeptal se přísně.
„Ale my nikoho nenecháváme čekat, dnes máme dělat jen jednu proceduru, a tu jsme začali přesně. V devět hodin paní Nováková. Vidíte, tak jak je to v rozvrhu,“ uslyšela jsem sestřičku Radku.
„Ale já jsem Nováková,“ uslyšela jsem další ženu, „přišla jsem o půl hodiny pozdě.“
Chtěla jsem se nadzvednout a podívat se přes okraj bazénu, jak ta žena s velikostí 52 vypadá v těch elasťákách, ale neměla jsem dost sil se pohnout.
„Ale kdo je tohle?“ uslyšela jsem hlas sestřičky Katky za sebou.
„Na to bych se měl snad zeptat já vás,“ ozval se ten rozhodný mužský hlas a uslyšela jeho kroky jak přistupuje k bazénu.
„Pane bože, v jakém je stádiu procedury?“ uslyšela jsem tentokrát trochu polekaný jeho hlas.
„Dvě minuty do konce,“ ohlásila trochu nejistě sestřička Radka.
„A tohle je normální?“ zeptala se znovu ta cizí žene, co měla být paní Nováková.
„Hrozně se Vám omlouvám. Můžete počkat venku, musíme tu prvně něco vyřídit,“ uslyšela jsem toho muže a slyšela jak paní Nováková uraženě odchází.
Začala jsem pochybovat o tom, že mi projde bez nepříjemností, že jsem se přeci jenom nepřiznala hned na začátku, že si mě asi z někým spletly.
„Paní, slyšíte mě?“ zeptal se mě ten muž.
„Ano,“ odpověděla jsem tichým hláskem a bála se, že mi začne nadávat.
„Paní, já jsem primář zdejšího oddělení. Prosím Vás, co jste tu proboha dělala?“ zeptal se mě opatrně.
„Přišla jsem navštívit svou kamarádku Marii,“ odpověděla jsem rozpačitě.
„Sakra, proč jste mi to neřekla?“ zakřičela sestra Katka.
„Sestřičko teď ne, na to už je pozdě, teď to musíme vyřešit tak, aby s toho naše klinika vyšla, co nejlépe,“ okřikl ji primář.
„Paní, víte jakou proceduru jste podstoupila?“ zeptal se mě opatrně.
„Bahenní zábal?“ Zeptala jsem se opatrně.
„Bahenní zábal?!“ zasmál se primář a jeho hlas zněl teď zoufale.
„Ona vůbec neví. Radko, prosím Vás, mohla byste zavolat našeho právníka?“ uslyšela jsem primáře.
Oni chtějí volat právníka, blesklo mi hlavou.
Jen ne právníka.
„Já Vám tu proceduru klidně zaplatím,“ vykřikla jsem zoufale a snažila se zvednout.
„Klidně ležte. Žádné peníze po Vás samozřejmě nebudeme chtít. Ničeho se nebojte,“ uklidňoval mě ten primář a držel mě v bazénu.
„Klidně ležte,“ uklidňoval mě dál a já jsem se trochu zklidnila.
„Kde má věci?“ zeptal se.
„U toho stolečku,“ odpověděla jsem a mávla rukou směrem, kde jsme si myslela, že jsou mé věci.
„Sestřičko, přidejte do pití trochu A6, paní má jistě žízeň,“ uslyšela jsem primáře jak stojí a zkoumá mé věci.
„A6?“ zeptala se sestřička.
„Ano A6“ odpověděl primář a já uslyšela opět jeho kroky, jak ke mně přistupuje.
„Napijte se a ničeho se nebojte, zítra s Vámi všechno dořešíme,“ řekl mi chlácholivým hlasem.
Moc jsem nechápala, proč chce všechno řešit až zítra, ale protože jsem měla stále obrovskou žízeň, z chutí jsem se znovu napila.
…
Otevřela jsem oči a koukám na obraz slunečnic v naší ložnici. To už je ráno? Vůbec nic si nepamatuji.
Hrozně mě bolí hlava.
Jako po velkým flámu. Ale nepamatuji si, že jsem byla včera flámovat. Co jsem vlastně dělala? Šla jsem někam z práce. Ale kam?
Zvedla jsem hlavu, abych se rozhlédla, a zjistila jsem, že na mě leží nějaká strašně těžká buclatá peřina. Vůbec si nepamatuji, že takovou peřinu máme. Z úlevou jsem zase hlavu položila na polštář. Stejně se mi ještě nechce a dnes nemusím vstávat. Otočila jsem hlavu nalevo, abych zjistila, jestli Karel ještě spí, ale nebyl tam. To je divný. Normálně spí dlouho a nechává si nosit snídani do postele.
Ta peřina mě strašně tíží.
Snažím se otočit celé tělo, ale cítím, že jsem strašně rozlámaná. Jako kdybych včera byla v posilovně a strašně namáhavě cvičila. A hrozně mě bolí záda.
Sakra, co jsem včera dělala?
Podívala jsem se na noční stolek, kolik je vlastně hodina a spatřila tam bílou obálku.
Vysoukala jsem ven ruce a šáhla jsem po té obálce.
V tom jsem si všimla, že mám nějak nateklé prsty na rukách. Vlastně i ruce mám trochu nateklé.
Fakt divný.
Otevřela jsem tu obálku a četla:
Vážená paní,
velice se Vám omlouváme za nedopatření, které jsme Vám způsobili. Chápeme, že nás můžete žalovat o jakoukoliv částku jako náhradu za škodu, kterou jsme Vám způsobili. Přesto bychom byly rádi, kdybychom se mohli nějak mimosoudně dohodnout a vše napravit bez větších skandálů. Všechny zákroky pro napravení toho, co jsme z Vás udělaly budou bezplatně samozřejmě provedeny naší klinikou, hned jak to bude možné. Bohužel dříve než za půl roku žádná z operací z hlediska možných zdravotních komplikací není možná. A i tak Vám bohužel nemůžeme slíbit, že se dostanete do Vašeho původního stavu, protože úprava na přidávání na objemu je vždy snazší, než jeho odstraňování, jak by jistě potvrdila většina žen. Z tohoto důvodu plně chápeme Vaše rozhořčení a jsme ochotni kompenzovat jakékoliv Vaše požadavky.
S pozdravem
Primář Estetického Studia
Nechápavě jsem dočetla ty řádky a pohlédla na své ruce a dlaně.
Jak to myslí, přidávání na objemu? Opatrně jsem vzala horní část peřiny a odhrnula jsem ji. To nebyla žádná buclatá peřina, co mě tak tížila. To byly mé prsa. Co prsa! To byly kozy jako dvoukoláky.
Z hrůzou jsem vykřikla.
Najednou se otevřely dveře a v nich stál Karel.
„Už jsi se probudila miláčku? Nachystal jsem ti snídani,“ vešel z úsměvem a koukal na mě jako na vánoční dárek.
„Co?“ nechápala jsem, proč mi podává talíř s obloženými chleby.
„Hrozně jsi mě včera překvapila,“ usmíval se stále jak na božské zjevení.
„Když tě včera přivezla sanitka, prvně jsem se hrozně lekl, že se ti něco stalo. A když jsem viděl, jak tě vykládají a v těch obtažených lesklých černých elasticích, nemohl jsem uvěřit svým očím,“ políbil mě.
„V černých lesklých obtažených elasťácích?“ Nechápala jsem, protože nic takového bych si na sebe nikdy nevzala.
„Ano,
byla jsi v nich úžasná, ty obrovský stehna, ty boky, ta prdelka,“ básnil a
přitiskl se ke mně a chytl mě tam dole.
Odtáhla jsem ho a odhodila peřinu úplně.
Znovu jsem vykřikla.
Mám stehna jako slon!
„To je paráda, že,“ smál se Karel a začal mě po nich hladit.
Znovu jsem ho odstrčila a snažila se postavit.
„Počkej. Ten doktor říkal, že tak čtrnáct dní ti bude trvat, než si na tu hmotnost zvykneš. Pomůžu ti,“ a s těmito slovy mě uchopil kolem pasu a pomohl mě vstát.
„Opatrně, budu tě přidržovat,“ nechtěl mě vůbec pustit.
Zamířila jsem k našemu velkému zrcadlu.
Ze zrcadla na mě hleděla cizí žena. Něco jako Věstonická Venuše, jen s úzkým pasem. Hleděla jsem na tu postavu ze včerejška, jen bez toho latexu a prsa již nebyly tak vyztuženy tím oblekem. A také můj obličej byl nyní nějaký oteklý a napuchlý.
„Doktor říkal, že nějakou dobu se tvé tvary budou ještě formovat, protože tvé tělo si s takovým obrovským množství tukových zásob musí nějak poradit a má snahu je rozmisťovat rovnoměrně po celém těle. Prý ještě trochu přibudeš v obličeji i v pase, ale nijak extrémně. Prý se to ale nijak neprojeví na celkové souměrnosti tvého těla,“ plácal mě přitom po zadku, zatímco jsem nevěřícně zírala do toho zrcadla.
„Proč jsi mi neřekla, že se na něco takového chystáš?
Takhle mě překvapit.
To se ti ale povedlo.
Jsi dokonalá,“ znovu mě políbil a objal.
Nemohla jsem ze sebe nic vyslovit, jen jsem zírala na ten svůj zjev.
Hlavou se mi honily otázky, co budu teď dělat.
Takhle přece nemohu žít!
Chtěla jsem Karlovi ihned říct, že to byl omyl, že si mě v ordinaci s někým spletli, ale když jsem viděla ty jeho oči připomínající oči malého kluka, který objevil poklad, rozhodla jsem se, že mu to povím až si to pořádně rozmyslím.
…
Epilog.
Když jsem dnes přišla z práce, Karel již mě čekal doma. Nijak mě to nepřekvapilo, protože poslední půlrok je vždy doma on první a snaží se pro mě připravit nějaké překvapení. Nikdy jsem mu samozřejmě neřekla, že ta proměna mé postavy byl vlastně omyl, kdy místo nemocničního návštěvního obleku mi oblékli oblek na zvětšování a formování postavy a asi neřeknu.
On je z mé postavy tak nadšený. Občas mě i štve, jak mě pořád obskakuje a zbožňuje. Už se ani Marii nedivím, že tehdy tak nadávala na ty muže, co se ji stále dvořili. Poslední půlrok to zažívám dennodenně a jsem tím už trochu znuděná. Ale na Karla se stále těším. Vždy vymyslí něco nového, co bychom mohli provádět, a on si tak mohl hrát s mými prsy a hladit mě po stehnech a zadku. Stále je s toho u vytržení jako malý děcko a to se mi podařilo i trochu zhubnout.
Ano! Za ten půl rok se mi podařilo trochu zhubnout, takže můj obličej a ruce jsou skoro jako dřív. Nyní nosím upravovanou dámskou velikost 48 a míry mám 115, 76, 115 což mi úplně vyhovuje.
Žiji si skutečně dobře.
Za peníze od kliniky si mohu kupovat každý den nové oblečení a v některých modních salonech mě vždy rády vítají. Na operaci se samozřejmě nechystám. Klinice jsem vysvětlila, že mám hrůzu ze všech operativních zákroků.
Byli z toho zoufalí.
Dohodla jsem se s nimi na pravidelné vyplácení odškodného do doby, než se má postava vrátí do původního stavu, což dnes již v žádném případě nechystám.
I když mi úplně změnila život.
Musela jsem změnit zaměstnání, protože někteří mí kolegové a kolegyně nemohli přenést přes srdce můj zjev a slýchávala jsem nemístné poznámky a narážky.
A přišla jsem taky o svou nejlepší přítelkyni. Marie nemohla unést to, že si mě muži nyní všímají víc než jí. Nedokázala být druhá a já poznala, že ona vlastně žádná má dobrá přítelkyně není.
Zvláštní.
A to všechno pro jeden hloupý omyl.