„Dobrou noc,“ zvedla jsem se a odcházela jsem do svého pokoje.
„Už jdeš spát? Tak brzo?“ Vlasta odtrhla oči od Vyvolených a podívala se na mě.
„No asi ještě chvilku budu něco dělat na počítači, ale stejně dobrou,“ mávla jsem rukou.
„Dobrou,“ mávl rukou Petr, aniž by se na mě podíval.
„Dobrou, ale internet stejně ještě nejede,“ mávla na mě Marta.
„Co? Pořád?“ zarazila jsem se a přemýšlela, co budu tedy dělat.
„Jo volali, že zítra někoho pošlou,“ poznamenal Petr, aniž by přerušil sledování svého nejoblíbenějšího pořadu.
„Aby to konečně spravili?“ zeptala jsem se radostněji.
„To jsem z toho rozhovoru nepochopil, asi jen, aby to otestovali,“ odvětil Petr.
„Proč otestovali? Vždyť je jasný, že to nejede. Ta rychlost připojení je na desetině toho, za co platíme,“ i Marta se teď zdála trochu naštvaná.
„Co přesně říkali?“ zeptala se Vlasta.
„Ptali se, v kolik hodin budeme doma, aby mohli poslat nějakého technika,“ teprve teď, když začaly reklamy, se Petr odtrhl od obrazovky, ale jen na takovou chvilku, aby se chopil ovladače a začal přeblikávat mezi těm našimi čtyřmi programy.
„A?“ zeptala jsem se trochu vystrašeně. Nejsem ráda, když cizí chlapy courají po bytě, když jsem sama doma.
„Řekl jsem, že všichni jsme doma brzy ráno a pak, že ty už býváš doma od tří,“ teprve teď se Petr na mě podíval.
„Nemohl jsi říct, ať přijde až od pěti, až jsme tady zase všichni?“ zamračila jsem se.
„Proč?“ Petr udiveně zvedl obočí.
„Se jich nemusíš bát,“ smála se Vlasta, která dobře věděla, že mám fobii z cizích lidí.
„No jistě, jen si tě vyzkouší, jak rychle se umíš připojit a podle toho ti dá body,“ začal se smát i Petr.
„Blbý vtipy,“ zamračila jsem se.
„Co tedy přesně říkali?“ dál jsem se mračila.
„No to co jsem řekl, že změří rychlost našeho připojení a že podle toho nám dají body,“ smál se Petr.
„Fakt?“ nechtěla jsem mu věřit.
„To je jako nějaký vtip, že když nám nejede internet, tak nám místo toho, aby ho opravili, dají body? Nebo co?“ i Vlasta se nyní tvářila rozzlobeně. Internet ji v poslední době doma taky dost chyběl.
„Třeba jsou to body na slevu z tarifu,“ prohodila Marta.
„To doufám, čtrnáct dní to jede jako z hnojem a přitom platíme za vysokorychlostní připojení,“ mračil se Petr.
„Tak doufám, že tomu technikovi to pěkně řekneš, až zítra přijde,“ poradila mi Vlasta.
„To si piš, že za rámeček si to nedá,“ řekla jsem co nejsebejistěji, ale ve skutečnosti jsem pochybovala, že mu vůbec něco řeknu.
„Tak dobrou,“ zamával jsem jim a otočila jsem se k odchodu.
„Nebuď dlouho v koupelně, už jdu taky spát,“ zavolala za mnou Marta. Bydlíme totiž v podnájmu všichni v tři plus jedna Petrově bytě, ve kterém se dělíme o jednu koupelku a záchod. Byt je naštěstí dost velký, abychom měli své soukromí. Já sama jsem v jednou pokoji, přestože jsem se přistěhovala jako poslední. Marta s Vlastou jsou ve druhém pokoji a Petr spí v obyváku. Moc nerozumím tomu, proč Petr jako majitel si vybral obývák, do kterého mu všechny tři stále couráme a chodíme se dívat na televizi.
Petr je stejně nějak divný.
Prvně jsem si myslela, že to bude problém, bydlet s chlapem v podnájmu v jednom bytě. Ale pak se ukázalo, že Petr má z žen větší strach, než já z cizích lidí. Ale na ženský asi bude. Aspoň Vlastička se mu líbí. Ale jediný způsob, jakým Petr svou náklonnost k Vlastě projevuje je, že občas ji stáhne z internetu nějaký ten film, který se jí líbí ,a pak se všichni na něj díváme.
No prostě pohoda.
Jen kdyby zítra už fungoval ten internet.
…
Ráno mě probudilo nezvyklé ticho. Celý byt se ještě nehýbal, přestože bylo světlo. Koukla jsem na budík a z hrůzou jsem si uvědomila, že je zaklapnutý a že je dávno po osmé hodině.
Vyskočila jsem a uháněla do koupelny. Po cestě jsem si všimla, že i věci mých spolubydlících jsou stále na věšácích a že i oni asi zaspali.
Rychle jsem zabušila na dveře holek a zakřičela, aby vstávaly, že jsme zaspali. Z pokoje se začaly ozývat zděšené výkřiky a lomoz.
Výborně, holky už vstávají.
Ještě jsem zaklepala na Petra.
Nic. Ticho.
Znovu jsem zaklepala.
„Petře, vstávat! Zaspali jsme!“ zakřičela jsem přes dveře a pospíchala do koupelny a rychle se obléct.
Když jsem již oblečená vyšla ze svého pokoje, z pokoje holek se ozývali podivné zvuky.
Neznělo to, jako by se převlékaly, ale jako by tam nějak naříkaly.
Zaklepala jsem.
„Holky, jste v pořádku?“ zeptala jsem se.
Zevnitř se ozval podivný nesrozumitelný zvuk.
Uslyšela jsem, že něco slabě šátrá po klice na dveřích, ale pak jakoby to spadlo.
Otevřela jsem dveře.
Údivem a hrůzou jsem zůstala zkoprnělá.
Holky se válely na zemi. Měly oblečeny jen džínsy a z úst jim něco podivného trčelo. Rukama se snažily ty džínsy sundat, ale nedařilo se jim to. Když jsem se ale podívala na jejich ruce, pochopila jsem proč.
Neměly normální prsty.
Jejich ruce vypadali jako v palčácích. Prsty byly srostlé k sobě a podivně se nafukovaly.
Obě holky se podivně nafukovaly.
V očích jim byl vidět strach z toho, co se děje.
A jak se tak nafukovaly, všimla jsem si, že jejich těla začínají průhlednět.
Průhlednět a podivně gumově se lesknout!
Přestaly se snažit si ty džínsy sundat a jen s hrůzou pozorovaly, jak se jejich těla mění.
Prsa měly teď velké jako volejbalový míče a bradavky z nich trčely jako dětské dudlíky.
Dětské dudlíky doslova, protože byly i ze stejného materiálu.
Jejich břicha vypadaly, jako by byly těhotné.
Po chvilce se úplně přestaly hýbat a i jejich proměna se zastavila.
Přede mnou ležely dvě gumové panny s nějakým konektorem v ústech.
Když jsem se podívala blíže, zjistila jsem, že je to počítačový síťový konektor!
„Petře, pomoc!!!“ zaječela jsem a uháněla do obýváku.
Jenže pohled, který mě čekal v obýváku byl stejně děsivý.
Petr, nebo jeho jakási podoba, seděl na zemi. Vypadal jako kovová nahá socha, ale místo genitálií měl obrovskou kouli a z ní trčel síťový kabel připojený ve zdi do internetu. Ruce měl jakoby spoutané za zády, ale ve tváři vypadal, jako kdyby byl šťastný.
Nevěděla jsem, co mám dělat.
Napadlo mě utéct a zavolat policii.
Pak můj pohled padl na síťový kabel.
Petr je připojený k internetu? Koukla jsem blíže na ten konektor. Vedle patice konektoru vesele poblikávala ledka oznamující přenos dat v síti.
„Petře!“ zakřičela jsem a chytla ho za rameno. Chlad a tuhost jeho ramena mě tak překvapil, že jsem rukou rychle ucukla.
To byla skutečně kovová socha. Kdybych před chvilkou neviděla, jak se ty dvě spolubydlící proměnily do páru gumových nafouknutých pan, myslela bych si, že si Petr pořídil počítač v kejsu ve tvaru jeho samotného. Dokonce i s jeho vlasy. To, že je toto počítač, mi potvrzovaly i konektory na napájení a počítačové periferie, které jsem objevila na jeho zádech.
Nechápavě jsem si ho prohlížela.
Pak mě ale něco napadlo.
Pokud je připojen k naší síti, nebude problém zjistit jeho IP adresu a podívat se, co dělá.
Otočila jsem se a pospíchala do svého pokoje.
Po cestě jsem nahlédla ještě k holkám, jestli se mi to přeci jenom všechno nezdálo.
Jenže to, co jsem uviděla mě šokovalo ještě víc. Proměna holek dál pokročila. Ruce a nohy se jim zkrátily a navíc uvnitř nich začaly být vidět nějaké věci.
Když jsem se podívala pořádně, rozeznala jsem
jednotlivé počítačové díly!
Obě holky se mění taky v počítače!
Připadala jsem si jako v nějaké hororové scéně.
Nevěděla jsem, co mám dělat.
Pak jsem si vzpomněla, že Petr je připojený k síti a že bych se mohla něco dovědět.
Doběhla jsem do svého pokoje a zapnula počítač.
Netrpělivě jsem sledovala jak systém pomalu nabíhá a přemýšlela jsem, jak je to všechno možný.
Konečně byl systém naběhnutý.
Rychle jsem přešla do konzolového okna a připojila se k našemu routeru.
Skutečně v síti byl připojen další počítač.
Prohlédla jsem si logy připojení a zjistila jsem, že komunikuje skoro na všech portech.
Otevřela jsem okno webového prohlížeče a připojila se k tomu počítači jako k webovému serveru.
Ono to fungovalo!
Otevřely se placené stránky s tématikou zabývající se erotickými fantaziemi o kovově lesklých mužích.
Design těch stránek byl fakt dobře udělaný. Celkově byly na vysoké technické úrovni a všechny věci v nich dokonale fungovaly. Nedovedu si představit, kolik práce by dalo takové stránky vůbec vytvořit. Bohužel mi umožňovaly prohlédnout si pouze vstupní část a do další - placené uživatelské části vyžadovaly heslo.
Tušila jsem, že v placené části bych se mohla dozvědět odpovědi na to, co se tu dnes děje.
Pokud ten počítač je skutečně Petr, mohlo by být jedním z hesel do uživatelské části Petrovo heslo, které používal v internetu.
Rychle jsem vyťukala Petrovo obvyklé přihlašovací jméno a heslo.
Sláva!
Dostala jsem se dovnitř.
Bohužel radost trvala jen chvilku, protože jsem si nestačila ani prohlédnou obrazovku než zčernala a objevil se nápis: Zneužití cizího přihlašovacího hesla, budete odpojeni.
Doprčic!
Ale nějaká cesta tam musí vést.
Znovu jsem se připojila na Petra.
Přemýšlela jsem, jestli mám zkusit nějaké další jeho heslo, když jsem si všimla, že mi bliká v messengerovi správa.
Klikla jsem na ni a zjistila, že je od Petra!
„Můžeš se přihlásit svým obvyklým přihlášením. Když jsem zjistil, že jsi to ty, kdo se snaží ke mně dostat, udělal jsem ti přístup.“
Zavřela jsem messenger a přihlásila se na Petrovi stránky.
Placená část byla ještě důmyslnější než ta úvodní.
Byla rozdělena do několika částí. Nevím proč, ale automaticky jsem klikla na chat room.
Nebylo to klasický chat, ale video chat.
Ve video okně jsem spatřila Petra tak, jak jsem ho v životě neviděla.
Vypadal podobně jako jsem ho viděla v obýváku, jen se hýbal a mezi nohama byl pořádně vybavený a vzrušený.
„Jsi to ty, Petře?“ napsala jsem mu z klávesnice.
„Ano, Lenko,“ uslyšela jsem jeho hlas z reproduktoru.
„Jak víš, že ti píši zrovna já, připojila jsem se přeci pod nickem,“ napsala jsem mu překvapeně.
„Myslíš, že tvůj nick neznám? A navíc cítím, že mi píšeš z tvého počítače,“ odpověděl mi s úsměvem.
„Mohu s tebou mluvit přes mikrofon?“ napsala jsem.
„Ano, klidně si ho připoj,“ odpověděl mi.
Rychle jsem zapojila mikrofon a nastavila jeho citlivost.
„Ty tedy cítíš, že píší ze svého počítače?“ řekla jsem nechápavě, co mě před tím zaujalo.
„Ano, jsem teď součástí internetu. Věci, které se na internetu dějí prostě cítím,“ odpověděl mi klidně.
„Jak to? Jak je to možné? Co se tu děje?“ zeptala jsem se.
„Nevím, zatím neznám všechny otázky, jen vím, že nejsem takový sám,“ odpověděl mi.
„Nejsi sám?“
„Ano, cítím i ostatní lidi, kteří se stali součástí internetu, zrovna cítím, že i Vlasta a Marta se připojily,“ odpověděl.
„Cože?“ ohlédla jsem se směrem k jejich pokoji.
„Ano, zatím se rozkoukávají, ale už jsem jim poslal pozvání, tak za chvilku je tu můžeš očekávat,“ odpověděl.
A opravdu v tom okamžiku se vedle něho objevily Marta s Vlastou.
Vlastně nevím, proč mě napadlo, že je to Marta s Vlastou, protože vedle něho najednou seděli dvě gumové nafukovací pany s obrovskými prsy a břichy, které se Martě s Vlastou skoro vůbec nepodobaly. Vlastně vím. Takto vypadaly ty dvě gumové pany, do který se Marta s Vlastou proměnily, proto jsem je ihned poznala.
„Ahoj holky, právě si povídám s Lenkou,“ usmál se na ně Petr.
„Ahoj, ahoj Leni,“ zamávaly obě mým směrem a maska jejich gumového obličeje se změnila v úsměv.
„Panebože, co se vám stalo?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Provozujeme teď erotické stránky pro milovníky gumových nafukovacích pan vypadajících jako dvě těhotné lesbické ženy,“ usmály se na mě.
„Cože,“ nechápala jsem.
„Provozujeme teď erotické stránky pro milovníky gumových nafukovacích pan vypadajících jako dvě těhotné lesbické ženy,“ znovu se na mě usmály.
„Já jsem slyšela, jen jsem nechápala,“ vrtěla jsem hlavou.
„Proč? Vždyť je to tak vzrušující,“ odpověděla Marta a políbila Vlastu.
„Chcete snad říct, že vy dvě jste …“ nedořekla jsem.
„Ano, ty jsi to nevěděla?“ udiveně na mě pohlédly.
„Ne,“ přiznala jsem se.
„Ale o Petrovi jsi to věděla, ne?“ zeptaly se.
„Co jsem měla vědět,“ nechápala jsem.
„No, že je na tohle, a ještě na chlapy,“ smály se.
„Cože?“ teď už jsem vůbec nevěřila svým uším. Tušila jsem, že se Petrovy líbí kovové lesklé těla, protože to míval na pozadí svého počítače, ale to že je na chlapy mě vyrazilo dech.
„Ani já jsem to nevěděl,“ pohlédl na mě Petr, „až tady mi to došlo, s prvními zákazníky.“
„Cože, se zákazníky?“
„Jo Petr jich má fakt hodně, kdybys viděla, co těm chlapům zrovna ve vedlejších místnostech předvádí a říká,“ smály se Marta s Vlastou.
„Ale vždyť je to … A to jsou ještě jiné místnosti?“ raději jsem se zeptala.
„No jistě, nyní dokáži obsluhovat tolik místností, kolik je k nám připojených lidí a ještě stíháme surfovat po webu a vymýšlet nový design a kód stránek,“ mávl rukou Petr.
Nevěřila jsem svým uším. Petr ve vedlejších místnostech dělá kdoví co, a tady se klidně se mnou baví.
„A co vy?“ zeptala jsem se.
„Co my? No my taky,“ smály se ty dvě a znovu se přede mnou políbily.
„Panebože, jak se to vlastně stalo?“ kroutila jsem hlavou.
„Já nevím, ráno mě probudil zvonek u dveří. Byl to ten technik od internetu,“ Petr začal vyprávět.
„Otevřel jsem mu a pustil ho dovnitř. Povídal, že internet by měl být v pořádku a že nikdo jiný si z naší ulice nestěžoval. Řekl jsem mu, že to není pravda, že nám jede hrozně pomalu a že dochází k dočasným úplným výpadkům. On na to, že by rád viděl, jakým způsobem se připojujeme. Tak jsem ho vzal k sobě do obýváku a spustil jsem počítač. A internet normálně fungoval!
‘Tak to je jak naschvál, syndrom servisního technika. Vždy když přijde opravář něco opravit, tak v tu chvilku to najednou funguje‘, řekl mi.
Pak si všiml toho obrázku na pozadí mého počítače. Zeptal se mě, jestli znám shinyuploads. Řekl jsem mu, že jo, že jsou to mé oblíbené stránky. Začali jsme si povídat o dalších podobných stránkách. Hodně toho věděl. Připadalo mi, jako kdybych si povídal se svým dobře známým kamarádem.
A pak mi nabídl to body.“
„Jaký body?“ přerušila jsem ho.
„Normální latexový stříbrně lesklý pánský body,“ odpověděl Petr.
„Chceš říct, že ten opravář měl u sebe pánský latexový stříbrný body?“ podivila jsem se.
„Ano, z ničeho nic ho vytáhl z kabele a říkal, že jej včera sehnal náhodou v jednou internetovým obchodě. Bylo prý za hubičku, tak jich vzal víc. Prý jestli bych si jedno nechtěl zkusit a případně si ho koupit,“ pokračoval Petr.
„A tobě nepřišlo divný, že má u sebe v kabeli to lesklý stříbrný body tak brzy ráno, když ho sehnal včera na internetu?“ zeptala se Marta.
„Ani ne. Při pohledu na to body jsem byl úplně mimo. To bys musela vidět a určitě bys to pochopila,“ vrtěl hlavou Petr.
Já to body samozřejmě před chvilkou na Petrovi viděla, i když už nebylo latexové, ale úplně kovové. A nyní jsem hleděla na úplně stejně kovově leskle nahého Petra na monitoru počítače. Popravdě řečeno, nevím, jestli bych i já odolala si vyzkoušet něco takového, navíc kdybych měla takovou slabost pro lesklé materiály jako Petr.
„Prostě jsem si ho od něho vzal a hned si ho zkusil,“ pokrčil rameny Petr.
„Ty jsi se převlékl do něčeho takového před cizím chlapem?“ podivila jsem se teď já.
„Byl jsem v pyžamu. Tak co? A už jsem říkal, že mi přišel jako kdyby to byl můj nejlepší kamarád. Prostě jsem si to oblékl. Sedělo mi jak ulitý. Ještě jsem stačil říct, že si ho vezmu, když jsem ucítil, že mě něco píchlo a pak jsem jen sledoval, jak se mé tělo mění,“ vysvětloval Petr.
„To se stalo i nám,“ vykřikly Marta s Vlastou.
„Co se vám stalo?“ zeptala jsem se.
„Jak jsi nás probudila, vyskočili jsme z postelí a dali se do oblékání. Zjistili jsme ale, že naše počítače jsou puštěné a na jejich židlích byly přehozeny nějaké nové rifle. Jak jsme si je ale oblékaly, ucítili jsme to píchnutí. A pak se naše těla začaly měnit,“ sdělila nám ve spěchu Vlasta.
„Takže vy jste si oblékly nějaký cizí rifle?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Když měly tak perfektní střih, prostě jsem je chtěla zkusit,“ vysvětlovala Marta.
„Prostě jsme si je chtěli zkusit,“ řekla Vlasta.
„A to vám nepřišlo divný, kde se tam vzaly?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Ani ne,“ obě dívky-gumové panny se na sebe podívaly.
„A Petře, co se dělo pak, když ses proměnil?“ zajímala jsem se dál.
„Ani nevím. Najednou jsem byl v jiném světě. Najednou jsem viděl a cítil věci úplně jinak. Stará realita zůstala jen ve vzpomínkách a v paměti. A pak jsem pocítil, že jsem se připojil k internetu a v tom okamžiku jsem se rozběhl po webu a zároveň jsem tu začal provozovat tuto činnost. Je to něco úžasného. Nedá se to v naší staré realitě k ničemu přirovnat,“ mluvil tak vášnivě, že to vypadalo přesvědčivě.
I obě dívky-gumové pany vášnivě přikyvovaly.
„Je to něco úžasného, můžeme dělat vše, co nás napadne a vytvářet si vlastní novou realitu,“ smály se. V tom okamžiku se jejich pokoj proměnil v písečnou pláž a obě nafukovací panny se vrhly do vody, aby zůstaly ležet na vlnách a mohly se mazlit.
Petr se k nim přidal, vylezl si na Martu jako na člun, Vlastu uchopil jako by nic nevážila, a všichni tři tam začaly provádět pěkný orgie.
Znechuceně jsem se odtáhla od počítače.
Když jsem se opřela o opěradlo židle, ucítila jsem slabé bodnutí.
Z úlekem jsem vyskočila a sáhla si na záda, co
to bylo.
Ke své hrůze jsem nasahala nějakou kovovou věc. Snažila jsem ji oddělat, ale nešlo to. Přiběhla jsem k zrcadlu, abych se podívala, co to je. S hrůzou jsem zjistila, že je to malinká krabička, ze které trčely dlouhé dráty a hadičky.
Navíc jsem zjistila, že ztrácím cit ve svých prstech a bylo to, jako se dotýkat přes silné rukavice. Nejenom ve svých prstech. Ta věc na mých zádech mi do těla musela stříknout nějaký anestetikum, protože najednou jsem přestala cítit každý dotek úplně všude.
A nejednou jsem uviděla, že ty hadičky a dráty se do té věci zasouvají. Vlastně se musely zasouvat do mě, protože do té malinké krabičky by se nevydaly.
Přemýšlela jsem, že musím něco rychle udělat.
Nechtěla jsem skončit jako nafukovací panna pohupující se na vlnách oceánu, i kdyby to bylo sebevíc příjemné.
Otočila jsem se a zamířila k telefonu.
Třeba mi někdo dokáže pomoct.
Než jsem ale došla k telefonu, ta věc z mých zad odpadla.
Z údivem jsem na ni hleděla. Byla to malinká krabička s nožičkami.
Musím ji sebrat a vzít sebou k doktorovi.
Shýbla jsem se pro ni, ale ucítila jsem podivný tlak v břiše.
Jakoby se ve mně něco pohnulo.
A znovu.
Už jsem nemohla dál. Pocítila jsem, že mé svaly
odmítají poslušnost a klesla jsem k zemi.
Znovu se ve mně něco pohnulo.
Chytila jsem se za břicho.
Vnímala jsem, jak ve mně se něco hýbe a mění.
Sledovala jsem, jak se něco v mém tělo pohybuje směrem dolů v mých nohách.
Zároveň se daly do pohybu další věci a pohybovaly se do mých paží.
Pak jsem si toho všimla!
Mé chodidla!
Zůstala jsem zírat na kovově lesklé boty, které najednou vykukovali místo mých bosých nohou z nohavic riflí.
Měním se v kovovou sochu jako Petr!
Když jsem se ale podívala pozorněji, uviděla jsem, že ten kov více než chodidlo sochy připomíná nějaký mechanický díl. Navíc v tom kovu byly nějaké skleněné části, ze kterých vyházela nazelenalá záře.
Snažila jsem se znovu zvednou ze země.
Překulila jsem se na všechny čtyři, a v tom jsem uviděla, že i mé ruce se již proměnily.
Narovnala jsem se a s údivem jsem si prohlížela
mechanické chapadlo, které bylo před chvílí mojí rukou.
Každý můj pohyb vydával nezvyklý mechanický zvuk servomotorů.
Celé mé tělo bylo již proměněno do podivného kovového stroje se skleněnými zeleně zářivými detaily.
Podařilo se mi vstát a jít do pokoje holek.
Má chůze nebyla vůbec jednoduchá. Vydávala jsem kovově skřípavé zvuky a servomotory dělaly pěkný randál. Navíc se mi začínalo měnit vidění. Svět kolem mě se stal podivně pruhovaný a kostičkovaný.
Jako kdybych vše sledovala přes nějakou televizní obrazovku.
Navíc jsem začínala toužit po něčem, co jsem v té chvilce nemohla ještě popsat, jen jsem věděla, že mi to chybí.
Konečně jsem došla do pokoje holek.
Na zemi tam stály dva počítače ve tvaru dobře vyvinutých ženských torz s hlavami. Konektory v jejich ústech byly stejné, jako před tím, když jsem je viděla ještě úplně neproměněné, ale se zapojeným sítovým kabelem.
Někdo je musel připojit!
Najednou jsem věděla, po čem to tak toužím.
Chci se připojit.
Ten technik tu musí pořád být, protože on jediný mohl ty dvě připojit do sítě!
Kéž by i mě připojil.
Najednou jsem uslyšela pronikavý pípavý zvuk.
Ucítila jsem dokonalou úlevu a pochopila jsem, že jsem připojena.
Najednou jsem neviděla jen jeden obraz svýma očima, ale další a další obrazy. Vše se kolem ně naráz přetvářelo a nově vytvářelo.
Nad tím vším zářil nápis: Vítejte na stránkách robotích žen.
Miluji být robotí ženou!
Je to tak sexy.
Jen kdyby ten pronikavý pípavý zvuk už konečně přestal a někdo se ke mně připojil, abych mu mohla ukázat, jak robotí žena může milovat.