Název: Svět se změnil 9 3/4 – Andrein návrat

Autor: DoVaN

Ilustrace: DoVaN

Varování: Fantasy Fetish, SM, Body Transformation

Svět se změnil. Nejenom že se začaly dít nepochopitelné věci, ale přestaly platit i některé staré dobré fyzikální zákony a vlastnosti. Bohužel mezi těmi fyzikálními vlastnostmi, které přestaly platit je i vlastnost magneto-elektrického pole a vlnění. Pro staré lidstvo to znamenalo obrovskou ránu, protože na ní byl založen přenos informací. Vlastně všechny informační technologie v posledním období naší civilizace byly na takové úrovni, že většina nových informací byla ukládána pouze na média informačních technologií a starý dobrý papír se využíval jen minimálně. S tím také souvisí mé povolání v tomto novém světě. Jsem totiž dataminer. Jenže na rozdíl od tohoto povolání, které vzniklo ještě ve starém světě a lidé tehdy seděli u počítače a analyzovali data pěkně v teple, já musím informace skutečně dolovat ze starých poznámek a útržků papíru, které se zachovaly, přepisovat je do archivních knih a stohovat v archivu pro budoucí generace. Pracuji totiž pro společnost, která věří, že nový stav světa není trvalý, a že za nějakou dobu se svět zase změní do staré podoby. Doufají, že pak se naše archivy budou hodit při obnově světa a nechtějí, aby se zapomnělo na to, že svět byl jiný, jako se stalo už tak mockrát v minulosti. Myslím si ale, že svět už nikdy nebude stejný, jako byl dříve. Byl sice dokonalý, co se týče všech těch fyzikálních konstant a zákonitostí, ale teď, když se udála tak obrovská jeho změna, která tu nebyla v takovém rozsahu nejméně dva tisíce let, proč by se měl měnit zpět do původní racionální podoby? Dnešní svět je dokonalý zase v jiných věcech a až lidstvo zapomene na svět starý, určitě se rozvine zase do nové silné civilizace, která bude využívat vlastností nového světa plnými doušky.

Musím se přiznat, že se mi vlastně nový svět líbí. Ne, že by se mi občas nezastesklo po starém světu - jako například teď. Jak rád bych si zatelefonoval a zeptal se Mirany, co máme dělat. Bohužel jediný způsob, jak mluvit s Miranou, je za ní přímo zajet. Proto sedíme i s mou ženou Jeanou ve vlaku, který naštěstí s malými modifikacemi i v novém světě funguje a vracíme se ze zimní dovolené strávené na horách o něco dříve v doprovodu zlaté loutky zahalené do zimního oblečení, která mě poslouchá na slovo. Ta loutka byla ještě včera normální žena – Andrea, která se rozhodla skoncovat s bytím na tomto světě tím nejbizardnějším způsobem. Tím, že se dobrovolně stane zlatou loutkou – otrokyní a sama tak nebude muset se rozhodovat o správnosti svých činů a rozhodnutí. Snažili jsme se jí v tom zabránit a dát ji zpět svoji svobodu, ale dál zůstává netečnou loutkou bez vlastního já a dělá jen věci, o které ji požádám.

Nyní sedí nehybně naproti nás v kupé poloprázdného vlaku a upřeně zírá někam do místa mezi mnou a Jeanou. Tedy myslím si, že zírá někam tam, protože oči ji nejsou díky zimní šále a čepici skoro vidět. Raději si ji dál neprohlížím a dívám se z okýnka a pozoruji zimní krajinu. Jenže v tom ucítím malé trhnutí, jako když vlak poskočí na křivých kolejích a zaplaví mě zvláštní pocit uvolnění.

Podobný pocit znám. Dostaví se vždy, když dojde k proměně světa. Bezděčně se dotknu sebe, abych zkontroloval, co se změnilo a zjišťuji, že na sobě nemám vůbec nic. Trochu jsem se uklidnil, protože v našem světě je celkem běžné, že lidé na sobě nemají z ničeho nic vůbec nic a nikdo si toho většinou nevšímá. Výhodné na této nahotě je to, že je vám stejně teplo, jako kdyby jste měli stále to stejné oblečení na sobě a tak mě ani neznepokojuje, že venku je zima a asi pěkně mrzne. Stejně nás čeká ještě kus cesty a je dost pravděpodobné, že se oblečení zase objeví zpět. Podívám se na Andreu, jestli si toho na mně všimla.

Jenže při pohledu na Andreu mě čekalo menší překvapení. Seděla tam taky nahá. Tedy nahá se nedá říct, protože přede mnou seděla zlatá socha nádherně tvarované ženy bez vlasů. Vystrašeně se podívám na Jeanu, jestli si toho všimla a zjišťuji, že i má manželka tam sedí taky nahá. To se tak často nestává - ta proměna zasáhla všechny tři.

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se Jeany trochu vystrašen tou situací.

„Co bychom dělaly, za půl hodiny budeme na místě, pak půjdeme domů a Andreu dopravíme k Miraně, jestli se dá ještě něco dělat,“ Jeana řekla s úplným klidem, jako by se nic nestalo.

„No to jo, ale my jsme nazí,“ dál jsem trochu panikařil.

„Ale miláčku, tady přece nikoho nezajímá, co kdo má na sobě a jak vypadá,“ odpověděla s klidem a jako důkaz zrovna do kupé vešla nějaká starší paní.

Ve starém světě by to byl pro ni asi dost šokující pohled. Nahý muž se ženou a s nějakou zlatou sochou v prázdném kupé. Dnes si mě jen tak letmo přeměřila, pozdravila Jeanu a sedla si naproti. Pak se otočila k Andreji, trochu víc si ji víc zvědavě prohlížela a když viděla, že se nehýbe a nikdo se s ní nechce bavit, vytáhla nějaké noviny a dala se do čtení.

Jeane se na mě podívala a usmála se. V jejích očích jsem mohl vyčíst slova, že mi to přeci říkala.

…

Cesta uběhla nakonec lépe, než jsem čekal. Zimní krajina kolem kolejí mě pomalu uspala a tak, když jsem se probudil, byly jsme už v našem městě a všichni tři jsme měli na sobě zase naše původní oblečení. Pak jsme si vzali taxi a odvezli věci domů a navštívili Mirranu v jejím speciálním obchůdku. Mirrana tu zprávu o tom, co provedla Andrea, vzala neuvěřitelně klidně. Řekla nám, že se už podobné případy staly a že jsme se zachovali velice dobře. Trochu ji mrzelo, že u toho nemohla být. Slíbila nám, že zjistí co nejvíc o těch případech a jak to dopadlo a pak že nám řekne, co se dá dál dělat. Zatím si prý máme Andreji pořádně užít. Nevím jestli tyto slova myslela vážně nebo z legrace. V každém případě jsme teď zpátky doma a sedíme v obýváku a přemýšlíme, co budeme dělat.

„Všichni se z toho pěkně vyvlíkli. Monika s ostatníma, že by prý nesnesly pohled na takovou Andreu. Mirrana zase, že musí získat informace. Vsadím se, že ví, jak ji vrátit do původního stavu. Viděla jsem ji to na očích, když nám říkala, že si ji máme zatím užít,“ vyhrkla ze sebe rozhořčeně Jeana.

„Myslíš si, že byl nějaký jiný způsob její záchrany, než co jsme udělali?“ zeptal jsem se trochu nejistě a podíval jsem se na Andreu, která stála nehybně v rohu u věšáku, kam jsem ji přikázal odložit šálu a čepici.

„Andreo, pojď sem a sedni si do křesla,“ přikázal jsem ji, aby tam nestála tak divně stranou.

Andrea přešla k tomu křeslu, na které jsem ukázal, a posadila se.

„Mirrana se nějak moc zajímala o to, co jsme udělali s tou rozbitou dózičkou. Určitě jsme udělali něco špatně,“ dál uvažovala nahlas Jeana.

„Ale co? Pokud by nikdo nevytáhl ten proužek, Andrea by nikoho neposlouchala. Jen tam by tam stála jako socha. Takhle byla naděje, že jí vrátíme svobodu,“ odporoval jsem.

„No jak vidíš, svobodu jsi ji nevrátil. Sice je teď z ní zlatá socha, která tě poslouchá na slovo, ale to je všechno,“ řekla Jeana.

„Možná, že se ji její volnost vrátí postupně. Už teď neříká za každou větou můj pane,“ dál jsem odporoval.

„No to je ohromný. A není to tím, že jsi ji zakázal říkat ti můj pane?“ uchychtla se Jeane.

Jeane měla pravdu. Už jsem byl celkem dost rozčílený z toho, jak jsem musel každou maličkost, co má Andrea dělat, přikazovat a po každé poslouchat to její „Ano, pane,“ „Ne, pane,“ „Děkuji, pane,“ že jsem ji to zakázal.

„Určitě jsme mohli něco udělat, co nás nenapadlo,“ dál přemýšlela Jeane.

„Teď na to nemysli. Víš co říkala Mirrana, že až se něco doví, tak že nám řekne,“ začal jsem ji utěšovat.

„Jo a taky, že si ji máme pořádně užít,“ odsekla Jeane.

„A proč ne?“ zeptal jsem se jí.

Jeane se na mě pronikavě podívala.

„To myslíš vážně?“ zeptala se mě a její oči se do mě ještě více zarývaly.

Trochu jsem se zarazil. Jeane od začátku neměla Andreu moc v lásce. Nemohla přenést přes srdce, že ji Andrea na sjezdovce ponížila. Ale pak se jí a jejím kamarádkám dost škaredě pomstila. Dokonce tak, že sama toho litovala a šla se jim omluvit. A teď jsem ji v očích viděl tu stejnou nenávist, jakou měla při těch vzpomínkách na to ponížení.

„Tím čím je, za to jsme zodpovědní my, nezapomnělas? Je teď součástí naší rodiny. Musíme ji brát takovou jakou je a zařadit ji mezi nás. Nebo ji chceš znovu ubližovat?“ přešel jsem do protiútoku.

Tyto slova na Jeane zapůsobily. Asi si vzpomněla na lítost, kterou měla ten druhý den po tom, co jsme Andreu i s ostatníma holkami podvedli a na chvilku jsme je zotročili. Jeane se podívala na Andrea, na její nehybnou zlatou tvář a klekla si k ní a vzala ji za ruku.

„Promiň, je mi to hrozně líto, nechtěla jsem, aby to tak skončilo,“ řekla ji a po tváři se ji valily slzy.

Nechápavě jsem se na ni podíval. V jednu chvíli z ní srší nenávist a za chvilku je z ní andělské stvoření s otevřeným srdcem zalykající se dobrotou. Ženská povaha byla v každém světě největší záhadou pro muže. Raději jsem si k ní klekl a začal ji konejšit.

„Ona ví, že jsi to tak nemyslela. Prostě se to tak stalo. Ani jeden z nás není přece nějak zlý. A já jsem přece holkám taky slíbil, že Andreji nic špatného neprovedu. Musíme to chápat tak, že je prostě teď nemocná a bezbranná. Nikdy bych nikoho bezbranného nijak nezneužil. A ty přece taky ne.“ Držel jsem ji v náručí a konejšil ji.

Pak jsem se natáhl a chytl ji za ruku, kterou držela Andrejininu kovovou zlatou ruku. Jak jsem přitom zavadil o ten zlatý kov, ucítil jsem, že vůbec není tak studený, jako kdyby už nebyl z kovu. Pohlédl jsem rychle Andreji do tváře a ta se mi zdála být nějaká jiná. Nevěděl jsem, jestli se mi to zdá, nebo je to způsobeno tím světlem kolem. Ale pak se to stalo. Najednou jsem uviděl, že Andrejiny oči teď vypadají daleko lidštěji a v koutku se začíná vytvářet jakási zlatá krupička. Postupně se zvětšovala a pak se z ní stal proužek zlaté kapaliny stékající jí po tváři. Byla to slza.

„Podívej, ona pláče!“ vyhrkl jsem a ukázal na Andreu.

Jeana na ni pohlédla, ještě více se rozbrečela a přitiskla se celá k té zlaté soše.

Nevím jak dlouho to trvalo, když konečně přestala brečet. Postupně její pláč slábl a měnil se jen v slabé vzlykání a pak utichl úplně. Pak se Jeana odtáhla od Andreji, vstala a otřásla se.

„Brrr, tak je tak studená.“ Otočila se a odešla do kuchyně.

Vzal jsem Andreu za ruku a skutečně teď byla její ruka zase kovově studená a její tvář bez jakéhokoliv výrazu. Nechápal jsem. Před tím byla lidsky teplá. Možná ji zahřálo Jeanino sevření. Ale jak je možné, že tak rychle vychladla? Možná uvnitř ní na chvilku se vrátila k životu Andrejinina bytost. Možná že opravdu se může proměnit zpátky sama časem. Zatímco jsem přemýšlel, vstal jsem od Andreji a šel jsem vybalovat kufry, nachávajíc Andreu nehybně sedět v křesle.

…

Ležel jsem nehybně v posteli a poslouchal, jak Jeana se neklidně převaluje vedle mě. Andrea stále seděla nehybně v křesle vedle v obyváku. Při večeři jsme toho s Jeanou moc nenamluvili a pak jsme si šli brzy lehnout. Jenže jak cítím, ani jeden z nás nemůže usnout. Stále se mi honí v hlavě různé myšlenky. Zážitků během tohoto týdne na to bylo dost. Normálně bych tuto situaci vyřešil tak, že bych se k Jeaně přitiskl a pěkně bych se s ní pomiloval, což by mě pěkně unavilo a vyprázdnilo hlavu tak, že bych usnul v okamžiku. Ale vedlejší přítomnost Andreji mě v tom jaksi bránila. Stále jsem myslel na všechny ty věci dokola. Na to, co jsem prožíval, když jsem byl já tou loutkou, na to, o čem jsme mluvili s Andreou druhý den u nich na chatě, na to, co se jí pak stalo a co jsem slíbil holkám. Slíbil jsem ji, že Andrea bude má žena. Ale taky jsem jim slíbil, že ji nijak neublížím. Teď z ní byla ale bezmocná bezradná loutka. Sice sexuální loutka, ale přeci jen to byla lidská bytost. Nevím co by si přála, co by chtěla. Vlastně vím. Vzpomínám si na to, co jsem si přál, když jsem byl já tím sexuálním otrokem. Chtěl jsem všechno, co chtěla Jeana – má paní. Ale jak mohu vědět, že i Andrea to chce. Jeana je má skutečná žena, kterou miluji už hodně dlouho. Navíc mé sexuální touhy jsou asi přece jenom trochu silnější, než je asi běžné. Aspoň Mirrana mi to kdysi řekla. Nemůžu posuzovat ostatní podle sebe. Co mně se líbí nemusí se líbit i Andreji. A slíbil jsem holkám, že Andreji neublížím. Ale slíbil jsem jim, že Andrea bude má žena.

Tok těchto zacyklenejch myšlenek náhle přerušila Jeana, která si náhle sedla a rožnula.

„Chci to poznat,“ řekla a pohlédla na mě.

„Co chceš poznat?“ zeptal jsem se a ani jsem se nenamáhal předstírat, že spím.

„Jaké to je být tou zlatou loutkou,“ odpověděla Jeana a hleděla na mě, jako kdybych jí mohl odpovědět. Jeana byla jediná z nás, která se tomuto zážitku vyhnula a stala se na okamžik vládkyní nás všech.

„Proč?“ zeptal jsem se, ale odpověď jsem asi již znal.

„Chci vědět, co cítí, co si myslí, co by chtěla.“

Nebyl to zas tak špatnej nápad. O sobě jsem mohl pochybovat, ale Jeana by mohla posoudit, co bude pro Andreu nejlepší. Vždy se dokázala vcítit i do mě a dokonale mě uspokojit. Pokud by věděla, co cítí ta zlatá loutka, mohla by jí pomoc.

„Dobrá, zítra ráno zajdeme k Mirraně pro další dózičku a můžeš to vyzkoušet. Stejně jsme tam chtěli jít, jestli už něco neví,“ odpověděl jsem. Zjištění, že Jeane může nalézt řešení mého problému mé myšlenky dokázalo urovnat tak, že jsem ihned usnul po tom, co Jeane s ulehčením si lehla zpět a zhasla světlo.

…

Vraceli jsme se z návštěvy Mirranina obchodu. Mirrana nám řekla, že ještě nic nezjistila ohledně Andreji a pak, když se dozvěděla, co má Jeana za lubem, naléhala na ni, aby se mohla účastnit taky toho jejího experimentu, ale Jeana trvala na tom, že si to chce zkusit sama v klidu se mnou. Celkem mě to zalichotilo, ale zároveň jsem začal přemýšlet o mé nové úloze v tomto experimentu. Popravdě řečeno, být absolutním pánem mě lákalo a zároveň odpuzovalo. Na rozdíl od Mirrany si myslím, že nejsem submisivní typ, protože dokáži být občas dost panovačný, aspoň v tom asertivním slova smyslu, protože můj osobní názor je, že ženy nepřitahují submisivní typy mužů. Ono hodně věcí je jinak, než ženy tvrdí. Vždy říkají, že chtějí slyšet pravdu, ale když se ji dozvědí, dokáží se proměnit v saně a pěkně člověku za tu pravdu poděkovat. Stejně tak říkají, že by chtěly hodného a milého muže, ale když ho mají, tvrdí, že se s ním nudí. Prostě muž musí občas být trochu dominantní a jiný, než ženy říkají, aby si ho žena mohla vážit. Ale jestli jsem tak dominantní, aby mě těšila hra na absolutního vládce, to nevím. Poroučet Andreji mě vůbec nijak netěší. Nebo možná by mě těšilo, ale stydím se před Jeanou. Navíc je tu problém, že Andreu znám tak krátce, a i když je teď tak nádherná, je mi to trapné.

Zatímco jsem přemýšlel, došli jsme domů a Jeana se začala chystat na proměnu. Andrea seděla nehybně v tom křesle úplně ve stejné poloze, jakou zaujala včera.

‚O čem asi přemýšlí?‘ napadlo mě. Byla stále nehybná, její oči upřeny stále do toho stejného bodu, bez jakýkoliv změn. Muselo by to být strašné peklo, celou noc a den jen tak sedět, ani nemrknou a zírat jen před sebe. Kdyby aspoň v našem světě existovalo něco jako kdysi televize. Mohla by se dívat. Ale takhle se musí hrozně nudit v tom zlatém vězení, které představovalo to tělo pro její duši. Řekl jsem si, že až dokončíme tenhle experiment, postavím ji aspoň k oknu, aby mohla sledovat, co se venku děje. Vždyť na co může člověk pořád myslet, když se kolem nic nemění? Nebo snad o něčem sní? Nevzpomínám si, že bych snil o něčem, když jsem byl proměněn v tu zlatou loutku. Jen jsem intenzivně vnímal své okolí. Tak intenzivně, až to bylo nepříjemný.

Pohlédl jsem na Jeanu, která se zatím svlékla. Nechápal jsem proč se svlékla, protože ta zlatá hmota se dostane i pod oblečení, ale aspoň budu moci takhle dobře pozorovat, co to vše bude dělat s ní. Jeana se shýbla k té dózičce, kterou ji měla proměnit na zlatou sochu a na chvilku se zarazila. Asi má strach. Možná že si to ještě rozmyslí. Přeci jenom je to něco, co není vůbec normální. Proměnit své tělo. Uvěznit svou duši. Navíc ta proměna není vůbec příjemná. Ale to Jeana ví jen z našeho vyprávění. Dnes by to možná nebylo pro mě tak nepříjemný, když vím, co by mě čekalo. Ale Jeana to neví. Dělá to sama dobrovolně. Je to jako vstoupit do jezera, když neumíš plavat, a naučit se to. Něco cizího, nepřirozeného. Sice Jeana už prodělala několik proměn – byla již sexbombou, mužem a dokonce živými sáňkami, ale nic z toho z ní nemělo udělat bezduchou loutku. I když některé proměny způsobovaly tak intenzivní zážitky, že se člověk stejně choval jen svými instinkty a nebyl svým pánem. Možná tohle ji proběhlo hlavou, protože nakonec se natáhla pro tu dózičku a otočila se ke mně.

„Můžeme začít?“ zeptala se mě pevným hlasem.

Nyní mně proběhla změť myšlenek hlavou, když jsem si představil, že za chvilku budu jejím neomezeným pánem.

„Ještě jsem se chtěl zeptat, za jak dlouho chceš být propuštěna a co ti mám přikázat?“ raději jsem se zeptal.

„Věřím ti. Znáš mě přeci a určitě poznáš, co můžeš a co ne. Prostě dělej vše, co bys rád,“ řekla Jeane a natáhla ruku s  dózičkou ke mně.

Byla to jasná odpověď a já jsem tedy vytáhl ten krycí proužek jakési hmoty z dózičky a dovolil tak, aby ta zlatá hmota mohla pomalu vytéct Jeaně na dlaň.

Jeana zvedla tu dózičku do výšky svých očí, otočila ji vzhůru nohama a sledovala, jak se ta tekutina pomalu valí na její dlaň. Ten pohyb se zdál být nekonečný. Když se konečně ta kapalina dotkla Jeaniny dlaně, Jeana se zachvěla a já jsem si vzpomněl na studený pocit té hmoty. Hmota jakoby tála teplem z Jeanina těla, protože její pohyb se zrychlil a začala ihned obalovat Jeaninu ruku a šířit se po paži nahoru. Za chvilku byla ta dózička prázdná a tak jsem si ji od Jeany vzal, aby ji náhodou nerozbila. Překvapilo mě, jak se ta hmota šíří po Jeanině těle. Když jsme to dělali poprvé, mohl jsem sledovat jen Mirranu a ostatní, kteří byli oblečeni a nebylo vůbec vidět, jak se ta hmota šíří. Ale i kdyby i tehdy byla Mirrana nahá, stejně bych ji dlouho nedokázal sledovat, protože za chvilku ten chlad té zlaté tekutiny byl tak intenzivní, že jsem nic než jej nedokázal vnímat. Stejně tak bylo asi teď Jeaně. Celá se třásla zimou a drkotala zuby. Tekutina se zatím po ní pohybovala jakoby ve skocích, jako kdyby ji požírala. V okamžicích, kdy se zastavila, různě se nadouvala a jakoby tvarovala zvenku obsazené Jeanino tělo. Za chvilku byla Jeana pokryta od hlavy až k patě a jediný nepokrytý místa byly tělní otvory a oči. Pak se na chvilku proces zastavil. Je to ten krátký okamžik, než kapalina vnikne dovnitř těla a dodělá tu proměnu a ovládne mysl. Skutečně, ani bych nestačil mrknout, a i zbývající místa na povrchu Jeany se pokryla a dosud nějak se pohybující Jeana ztuhla v přesně v té poloze, ve které se doposud nacházela. Najednou přede mnou už nestála Jeana, ale zlatá nádherná socha trochu připomínající Jeanu s její myslí uvězněnou v tom zlatém krásném těle. Vzpomínám si na ten okamžik, kdy se pro mě svět zastavil. Byl jsem jakoby divák, který se dívá skrz cizí oči a poslouchá cizími ušima. Teď už její tělo ji nijak neposlouchá. Nedokáže mu nijak poručit. Vše co bude teď dělat, bude jen to, co ji přikáži.

„Jeano, dýchej,“ přikázal jsem jí, když jsem si vzpomněl na divný pocit, který vyvolávala nemožnost dýchání.

„Jeano, dívej se tam kam chceš a mrkej jak chceš,“ přikázal jsem jí. Jeanin zrak sklouzl na mě, ale zůstal stále stejně netečný, jako před rozkazem. Věděl jsem, že Jeanino přání je teď jen plnit mé rozkazy a tak bude stále sledovat jen mě – svého pána, a to jí bude dělat největší potěšení. Věděl jsem, že její nové tělo si přeje můj dotyk a nutí ji přát si, abych jí dával rozkazy ona je mohla plnit, což ji bude naplňovat blahem. Chtěl jsem to ale od ní slyšet.

„Jak se ti to líbí,“ zeptal jsem se.

„Líbí, můj pane,“ řekla přesně to, za co jí tělo odměnilo slastným pocitem.

„Co bys chtěla?“ zeptal jsem se.

„Chci Vás poslouchat a plnit Vaše rozkazy, můj pane,“ odpověděla.

„Pojď si sednou sem ke mně,“ přikázal jsem ji a sedl jsem si na pohovku.

Jeana poslušně k mně přistoupila a sedla si vedle mě. Bez rozkazu ale sama nic nemohla dělat. Toužila po mých příkazech. Dotkl jsem se jejího těla. Čekal jsem, že bude stejně kovově chladná jako Andrea, ale překvapilo mě, že její povrch živočišně hřál a přestože vypadal jako kovový, na dotek nebyl vůbec kovově tvrdý. Nechápal jsem to. Andrea je studená a tvrdá jako z kovu. Jeana je příjemně teplá a měkká.

„Andreo, pojď sem,“ přikázal jsem Andreji.

Andrea vstala z druhého křesla a přistoupila k nám. Přitom se mi na chvilku zdálo, jak její pohled se nasměroval na Jeaninu sochu, jako by se výraz její tváře změnil. Dotkl jsem se její ruky. Byla teď zase příjemně teplá a měkká, jako včera, ale za chvilku se to začalo měnit a byla kovově studená a tvrdá. Pohlédl jsem na Jeanu. Její tvář byla jiná, než normálně, ale přesto jsem v ní poznával svou ženu. Vyzařovala zní ta její osobnost, jakoby její duše. Duše! Možná to je to. Andrea je určitě svou myslí někde jinde. Proto je její tělo kovově studené. Ale občas se nám podaří ji přivolat zpět. Včera když se jí Jeana omlouvala, asi byla její mysl zase zpět v jejím proměněném těle, proto se mi zdálo, že její ruka je příjemně teplá. A dnes, když její pohled zavadil o Jeanu, možná se její mysl na chvilku zase vrátila, když si uvědomila, že je tu někdo jiný proměněný ve zlatou loutku. Možná kdyby se nám podařilo zaujmout její mysl natolik, aby tu chtěla zůstat, mohli bychom ji vyléčit a třeba by se proměnila zase zpět. Napadlo mě, že bych mohl těm dvěma mým otrokyním přikázat pomilovat se, ale nechtěl jsem něco takového bez Jeanina souhlasu. Pohlédl jsem na Jeanu a přemýšlel jsem, na co asi myslí. Musí myslet na to, na co jsem myslel tehdy já. Určitě ji rozpaluje touha po doteku, uspokojování a sexu.

„Hlaď se,“ přikázal jsem jí. Na můj rozkaz nereagovala jen Jeana, ale i Andrea, která doteď stála přede mnou. Zase jsem si uvědomil, že i když jsem jí propustil, stále mě považuje za absolutního pána a bude reagovat na jakýkoliv příkaz, který nebyl určen někomu jinému. Přesto jsem svůj příkaz pro ni nechtěl brát zpět, protože najednou se mi zdálo, že výraz Andrejiny tváře je jí zase trochu více podobný a možná hra její loutky sama se sebou její mysl zase nějak upoutá na náš svět. Chvilku jsem jen tak seděl a pozoroval, jak jejich ruce jim projíždějí po jejich lesklých zlatých tělech. Obě vypadaly nádherně. Jejich těla byly tak dokonalé, že více si to člověk nedokáže ani představit. Navíc ta zlatá barva kovu jejich těl. Ucítil jsem tlak svého ptáka na kalhoty. Pohled na ty dvě zlaté sochy mě začal pořádně vzrušovat. Kdyby tu byla jen Jeana, asi bych ani na okamžik neváhal. Ale zase po tom, co jsem slyšel tehdy ráno na chatě, jak Jeana byla nešťastná, že byla sexuálně zneužita, když byla proměněna v sexy sáňky, asi bych váhal i před Jeanou. Ale pak mi zase zazněly v uším Mirranina slova, že když se dobrovolně necháš proměnit v sexuální hračku, musíš počítat s tím, že s tebou jako se sexuální hračkou budou zacházet. Asi příliš o všem přemýšlím. Jeana mi před proměnou dala svolení, abych dělal vše, co mám rád. Rychle jsem si rozepnul poklopec a nechal jsem si vyskočit toho mého čerta ven. Zaplavila mě úleva, jak se můj ďáblík mohl volně rozpínat. Pohlédl jsem na holky, ale stále mi tu něco chybělo. Bylo to jako sledovat porno s vypnutým zvukem.

„Vzdychej, jestli chceš,“ přikázal jsem a uslyšel jsem sten rozkoše vycházející z Jeaniných úst. Pak se ozval i sten, který vydala Andrea, když si zajela rukou do rozkroku. Uchopil jsem ten svůj nástroj a začal si s ním hrát. Pohled na ty dvě holky, jak si to dělají mě pořádně rajcoval. Bohužel za chvilku jsem zjistil, že stále je to jako sledovat porno film, ve kterém se kromě mazlení nic jiného neděje. Začala mi chybět iniciativa, kterou se většinou má partnerka nějak projevuje. Vše co ty dvě dělají, dělají jen na můj rozkaz. Budu muset být více aktivnější, aby se mi to líbilo.

„Mazli se se mnou,“ rozkázal jsem Jeaně, ale zároveň se ke mně přitisknula i Andrea. Zalila mě vlna rozkoše. Zase jsem při svém rozkazu zapomněl ujasnit, koho tím myslím. Ale nijak mi to samozřejmě nevadilo. Obě ta dívčí zlatá těla byla velmi příjemná. I Andrea teď byla zase příjemně hebká a teplá, ne jak před chvilkou kovově chladná a tvrdá. Na sobě měla stále ten oděv, ve kterém jela vlakem z hor.

„Svlékni se, Andreo,“ tentokrát jsem nezapomněl adresovat patřičnou osobu, protože nevím, co by si mohla Jeana svléct, a jaký pocit by to v ní vyvolalo, nemoci splnit můj rozkaz. Andrea poslušně vstala a začala se svlékat. Současně mě Jeana hladila po celém těle.

„Mazlete se spolu,“ přikázal jsem těm dvěma. Andrea si klekla před Jeanu a ta se k ní sklonila. Pomalu se začali mazlit.

„Líbejte se,“ přikázal jsem, jak jsem té hře začínal přicházet na chuť. Jeana se ještě více naklonila a začala líbat Andreu. Přitom se mi odhalil pohled na krásné křivky jejich zad a zadeček. Začal jsem ji po nich hladit.

„Mazlete se a líbejte se,“ ještě jsem přikázal, když jsem viděl, že Jeana jen Andreu líbá a nijak jinak se jí nedotýká. Pak jsem si uvědomil, že Andrea ale tento příkaz nepotřebovala nepřerušila nijak předchozí činnost. Dokonce se mi zdálo, že začíná vzdychat daleko víc a občas se na mě podívá. Pak sama od sebe vzala Jeaninu ruku a vložila si ji do klína. Jeana ale jen letmo pohladila její klín a dál se věnovala hlazení celého Andrejina těla.

„Jeano, udělej to Andreji pusou,“ rozkázal jsem a doufal jsem, že jsem svůj příkaz dostatečně formuloval. Naštěstí Jeanina loutka pochopila, co jsem měl na mysli a dala svou hlavu do Andrejina klína. Andrea si lehla na záda tak, aby se jí Jeana mohla dostat až k její mušličce a nechala se uspokojovat Jeaniným jazykem. Já jsem zatím přistoupil zezadu k Jeaně, která zatím zaujala velice sexy polohu se zadečkem vyšpuleným nahoru a začal jsem jí ho hladit. Nedokázal jsem dlouho odolávat a musel jsem jí ho tam zasunout. Obě dvě ženy vzdychaly a mazlily se, zatímco já jsem se rytmicky uspokojoval zezadu do Jeany. Za chvilku jsem ucítil, že se blíží můj vrchol. Současně jsem slyšel, že se asi blíží i vrchol Andreji, protože její vzdechy se stále prohlubovaly a zrychlovaly. Asi se udělala o něco dřív než já. Prohnul jsem se dozadu, ale svůj penis jsem nechával v Jeaniny mušličce a začal jsem stříkat. Pak jsem si vzpomněl, že Jeana nemůže mít orgasmus, aniž bych jí to přikázal.

„Jeano, udělej se,“ přikázal jsem Jeaně a uslyšel, že i ona vykřikla v orgasticky extázi a zachvěla se.

Svezl jsem se dozadu a lehl si na kraj pohovky. Byl jsem dost unavený. Byl to skutečně silný zážitek. Chvilku jsem jen tak ležel a pak jsem si všiml, že Jeana a Andrea zůstala v přesně v té poloze, ve které vyvrcholily, protože jsem jim nepřikázal ji změnit.

„Jste volný,“ přikázal jsem jim, a doufal jsem, že tím osvobodím obě ženy. Ihned jsem uviděl, jak zlatá hmota začíná stékat z mé ženy Jeany. Bohužel má slova se nijak neprojevila na zlaté soše Andreji. Jeana osvobozená od vězení proměny do zlaté loutky vyčerpáním klesla na zem a asi omdlela. Ležela teď napříč přes Andreu, která vypadala zase úplně netečně.

„Odnes ji do postele, Andreo,“ přikázal jsem jí, protože jsem věděl, že ty zlaté loutky mají obrovskou sílu a já jsem se na to moc necítil. Andrea skutečně poslušně odsunula Jeanu trochu stranou, vstala a vzala ji do náručí. Pak ji odnesla do ložnice, jako kdyby byla jen peříčko. Ještě chvilku jsem se vzpamatovával z toho silného orgasmu a pak jsem vstal a šel jsem si taky lehnout. Andrea položila Jeanu na svou půlku naší postele a sama zůstala nehnutě stát jako zlatá socha nahé amazonky na stráži vedle postele. Chtěl jsem jí říct, ať si taky lehne, ale když jsem si ji prohlédl, uvědomil jsem si, že se zase vrátila do svého předchozího stavu a že by bylo asi velmi nepohodlný ležet vedle chladného kusu kovu v tak malé manželské posteli.

…

Nemusel jsem spát příliš dlouho. Stačila by mi jen chvilka, abych nabral zpět síly. Věděl jsem ale, že Jeana bude po tom zážitku s proměnou tak unavená, že bude spát nejméně dvacet hodin a nechtěl jsem ji rušit. Ve skutečnosti spala jen šestnáct. Když se druhý den ráno probrala, dlouho ještě ležela a jen tak pozorovala Andrejinu sochu, která stála nehnutě u její postele.

„Je to jako smrt,“ najednou řekla. „Cítila jsem se tak bezmocně. Tak závisle na tobě, a zároveň to bylo tak uspokojující a uvolňující. Bezmocná a volná. Nemusela jsem nad ničím přemýšlet, nic rozhodovat, ale nic jsem sama nemohla dělat. Nevím vlastně ani, jestli jsem se cítila špatně, nebo se mi to líbilo. Nemůžu říct, jestli to byly moje pocity, nebo někoho jiného. Jako bych nežila.“

Pak se podívala dlouze na mě a pak zase na Andreu.

„Musí s námi všechno dělat, nemůžeme ji nechat samotnou v tom vězení.“

„Řekni ji, ať si lehne k nám,“ znovu se otočila ke mně.

Chtěl jsem ji říct, že to její chladné kovové těle nebude příjemné, ale když jsem viděl ten misionářský výraz jejích očí, rozmyslel jsem si to.

„Lehni si k nám, Andreo,“ přikázal jsem a udělal jsem jí vedle sebe místo. Andrea se poslušně sebrala, obešla postel a lehla si vedle mě. Čekal jsem dotek chladného kovu, ale její tělo bylo příjemně teplé, jako včera. Její mysl musí zase být v jejím těle. Možná teď bych ji mohl osvobodit.

„Jsi volná, Andreo,“ řekl jsem důrazně.

Nic se nedělo.

Pak ale najednou její oči se pohnuly a upřely se na mě.

„Já vím,“ odpověděla klidně.