Svět se změnil. A není to tak dávno, co některé věci se zdály být nevhodné a někdy dokonce nepřípustné, a dnes se berou jako normální, nebo dokonce společensky vhodné. Celkové chování a vůbec morálka se musela přizpůsobit změnám světa tak, aby bylo vůbec možné dál žít. Těžko byste mohl za nahotu na veřejnosti v našem novém světě někoho pranýřovat, když se můžete nahý objevit kdykoliv i vy. A stejně tak přestalo platit, že některé věci je možné dělat jen v soukromí, když vaše soukromý může být kdykoliv porušeno a najít si soukromé místo je v našem světě skoro nemožné.
Proto se začínají vytvářet nové pravidla chování a postupně se začínají formovat nové vztahy a struktury ve společnosti. Značný úbytek lidstva způsobil, že se lidé začali sestěhovávat do větších domů, které se stávaly jejich novým domovem, přestože tím pádem ztratili své právo na soukromí. Ale většina lidí tuto oběť ráda přinesla za možnost zařazení se do nové společnosti a zbavení se pocitu samoty, kterou lidem nový svět přinesl. Zůstat totiž žít někde sám znamenalo po čase podlehnout depresi a melancholii způsobenou nestálostí našeho světa a dost často pro volbu absolutní cesty pryč z této existence.
Stejně jako starý svět, i tento nový svět mohl být někdy krutý k těm, co se nedokázali přizpůsobit.
I já jsem se ještě nedokázal plně přizpůsobit. Byl jsem vychovaný, že některé věci se prostě na veřejnosti nedělají, a že by to měla být jen vaše soukromá věc. Proto si jistě dokážete představit, jak mě bylo, když do kuchyně vešla Andrea a já jsem si tam honil péro, zatímco má žena připravovala věci na nákup.
Prudce jsem sebou trhl, ruce jsem dal poslušně podél těla a tvářil jsem se, jako by se nic nedělo.
Jeane se tou nenadálou změnou zvuku otočila a nechápavě na mě zůstala hledět.
„Co blbneš, vždyť je to Andrea,“ zeptala se mě udiveně.
„Já vím, prostě mi to přišlo nevhodný,“ odpověděl jsem a zalezl jsem si raději za stůl.
„Koukám, že tě Jeane zasvětila do tvé nové hračky,“ usmívala se Andrea.
„No jo,“ ušklíbl jsem se trochu uraženě.
„Se nemusíš hned urážet, prostě si dělej to, co se ti líbí,“ usmála se na mě povzbudivě Andrea.
Jenže momentálně jsem už vůbec neměl chuť si honit péro. Ještě bude nějakou dobu trvat, než tělo zpracuje živiny, které jsem mu dodal a přestože i orgasmus bez ejakulace je úžasný, uvědomoval jsem si, že za poslední hodinu jsem jich měl tolik, že to bylo až nenormální.
„Chystáš se na nákup?“ obrátila se Andrea k Jeane.
„Ano,“ přikývla Jeane a dávala do kabele prázdné lahve na vrácení.
„Můžeš mi vzít nějaký prostředky na uklízení, ten nový byt, co se tam holky mají stěhovat, je fakt v hrozným stavu. Bojím se, že to, co tu máme, nám nebude stačit“ požádala ji Andrea.
„Musím se podívat, jestli mám dost peněz,“ odpověděla Jeane a vytáhla peněženku.
„Když tak se stav za Mirandou, ta bude mít peněz jistě dost,“ poradila ji Andrea.
„Počkej, podívám se kolik mám já,“ vyskočil jsem a šel jsem se podívat do své peněženky.
Když jsem se vrátil a podával jsem své peníze Jeane, jen zavrtěla hlavou.
„Klidně si je nech, určitě mám dost, a když tak se stavím za Mirandou.“
„Ale já mám taky peněz dost, zatím stále vydělávám tak, abych si mohl něco dovolit,“ naléhal jsem.
„Ty jsi mu to ještě neřekla?“ najednou se Andrea otočila k Jeane.
Jeane zavrtěla hlavou.
„Co mi neřekla,“ zeptal jsem se nechápavě.
„Nic,“ uhnula pohledem Andrea.
„Co jsi mi neřekla?“ naléhal jsem na Jeane.
„Až jindy, dnes ne,“ odvrátila se Jeane a dělala, že něco hledá ve skříňce.
‚Co by mě měla říct?‘ přemýšlel jsem.
„Máme snad nějaký finanční potíže? Ale před chvilkou jsi přeci říkala, že Miranda je úspěšná podnikatelka a že vyváží své speciální oblečky do celého světa. A Miranda nám zatím vždycky všechno dá, aniž by ji člověk musel prosit. A pokud si od ní půjčíme víc, budu ji to klidně splácet,“ vyhrknul jsem ze sebe.
„No právě, to je t….,“ pohodila hlavou Andrea, ale Jeane ji přerušila.
„Dnes ne, opravdu si nemyslím, že bychom měli o tom mluvit dnes.“
„A proč ne?“ oba dva s Andreou jsme zaráz vyslovili stejnou otázku.
„Nech to volnému průběhu, bude to lepší,“ otočila se Jeane na Andreu.
Štvalo mě, že tu všichni něco vědí, co já ne, a nikdo mi to nechce říct.
„Hele, tak řekne mi to někdo!?“ obořil jsem se na ně.
„Co jsi chtěla přesně koupit?“ ignorovala mou otázku Jeane a obrátila se na Andreu.
„Stačí jen nějaký saponát a možná nějaký dobrý rejžák. Je to tam hrozně zašlý,“ odpověděla Andrea.
„Dobrá tedy,“ Jeane pokývala hlavou a otočila se ke mně.
„Chceš jít tedy se mnou nakupovat?“ zeptala se mě přímo.
„Nechoď, budeme si tady spolu hrát,“ vrhla se ke mně Andrea a skočila mi na záda. Občas se chová jako malá holka.
„Tak jo, ale co si mám vzít na sebe?“ setřásl jsem Andreu a zeptal jsem se.
„Co si chceš vzít na sebe?“ zeptala se Jeane.
„No přece nepůjdu takhle,“ ukázal jsem na sebe.
„Tak to bude těžší, normální oblečení by na tom ihned zmizelo,“ zadumala se Jeane.
„Tak si vem ten starý kožený kabát, co visí vzadu ve skříni. Ten by nemusel zmizet, když je z kůže,“ navrhla Andrea.
„To je dobrý nápad, hned ho donesu,“ řekla Jeane a odešla do druhého pokoje.
Po chvilce se vrátila se starým velmi těžkým koženým kabátem.
„Tak si ho zkus,“ podala mi ho.
Kabát byl vyrobeny s velmi tlusté tvrdé kůže, která se skoro nedala ohnout. Byl dlouhý až pod kolena a zapínal se několika knoflíky, které ale moc nedržely. Největší ale jeho výhoda bylo, že díky tomu, že byl tak tuhý, to vypadalo, že mám pouze trochu větší břicho a ne že mi pod ním trčí ten můj klacek. Prohlédl jsem se před zrcadlem a můj odraz mě ujistil, že mě nikdo venku nebude podezírat, co mám pod kabátem na sobě a že mi stojí.
„Tak můžeme vyrazit,“ zavelela Jeane a vyšla na chodbu.
Již po několika krocích jsem ale poznal, že pohybovat se v tomto stavu uvnitř toho kabátu nebude zas tak jednoduchý. Kabát sice dokonale skrýval můj ztopořený penis, ale na druhou stranu tím, že byl tak tuhý a nepoddajný, při každém mém kroku mě silně dráždil na špičce žaludu, která se do něho opírala. Když jsem slezl první schody, nedokázal jsem myslet na nic jiného než na své péro.
„Proč se tak loudáš?“ zeptala se Jeane.
„To ten kabát. Strašně mě ho dře a dráždí. Nevím jestli dokážu takhle chodit po městě,“ zastavil jsem a vrazil jsem si ruku do kapce, abych mohl ten kabát aspoň trochu odtlačovat.
„Ty naděláš. Co jsem měla říkat já, když jsem si vzala ty těsný džíny nebo kožený kalhoty,“ ušklíbla s Jeane.
„To je něco jiného, mě to přímo stimuluje na tom nejcitlivějším místě,“ upravil jsem si kabát a udělal jsem několik kroků.
„Myslíš, že mě to stimulovalo jinde?“ usmála se zasněně Jeane.
Zkoumavě jsem na ni pohlédl.
„Tak už pojď, za chvilku si už toho ani nevšimneš,“ pobídla mě Jeane.
S jednou rukou v kapce, kterou jsem se snažil podepírat ten nepoddajný kabát, a druhou vyrovnávat rovnováhu, jsem přidal do kroku.
Za nějaký okamžik jsem si na to stimulování skutečně zvykl tak, že mi už nepřipadalo ani nepříjemný, ale ani nijak příjemný. Prostě jen takový jemný dráždění, které moje libido udržovalo na konstantní hranici nabuzenosti.
„Nejdříve se stavíme k Mirandě,“ Jeane ukázala směrem k hlavní třídě.
Ulice před Mirandiným obchodem byla celkem opuštěná a vůbec se nepodobala té ulici, kdy se mi tu před třemi roky stala ta proměna oblečení, která zapříčinila seznámení se s Mirandou a následnou eskapádou neuvěřitelných událostí a zážitků.
Tehdy tu proudily davy lidí.
Dnes by se dali spočítat na ruce.
Najednou jsem si uvědomil, že všichni lidi, co potkáváme, jsou jen ženy, které si mě nějak podezřele prohlížejí a dokonce se zastavují a ohlížejí se za mnou.
Pohledem jsem zkontroloval, jestli mi přeci jenom není něco vidět, ale nic nebylo.
Teď jsem si ale dokonce všiml jedné ženy, která na mě začala děla významný pohledy a zamířila směrem ke mně. Jeane mě však v tu chvíli chytla za ruku a majetnicky se na ni podívala. Ta žena zklamaně uhnula pohledem a zůstala stát.
„Tak jsme tady,“ táhla mě Jeane k Mirandě do obchodu.
Mirandin obchůdek se ale vůbec nezměnil. Stále je plný různých krabiček a sáčků obsahující různé části dámského a pánského prádla a oblečení. Z vysokých regálů jsou tu a tam pověšeny na ramínku některé obzvlášť pěkné kousky a v rohu je postavena nějaká figura s naaranžovaným oblečkem.
„Ahoj,“ ozvalo se od pultu a Miranda celá rozzářená nám vyšla vstříc.
„Ahoj,“ usmál jsem se na ni.
„Mirando, potřebujeme koupit nějaký prostředky na uklízení, všechny už nám skoro došly,“ řekla Jeane aniž by se otočila a sledovala přes dveře tu ženu, která si mě před tím tak zálibně prohlížela, jak odchází pryč ulicí.
„Jasně to nebude problém,“ usmála se Miranda a vrátila se ke kase.
Až teď, když se Jeane ubezpečila, že ta žena skutečně odešla, otočila se, a vyšla směrem ke kase. Jak tak kráčela tím obchůdkem, rozhlížela se a prohlížela si vystavené Mirandino zboží. Pak ji pohled asi padl na tu figurínu s tím oblečkem, protože se z ničeho nic zarazila.
A pak jsem to ucítil.
Pokaždé, když se svět změní, tak mě zaplaví trochu takový podivný pocit.
Jenže tentokrát se oblečení nezměnilo na mě.
Najednou jsem měl pocit, že tam v rohu u kasy nestojí jen jedna figurína, ale dvě.
Nevěděl jsem, jestli se proměnilo na Jeane jen oblečení, nebo se proměnila celá, ale vypadalo to, že se Jeane skutečně proměnila v druhou figurínu. Čas se jako by zastavil a já hleděl, jak tam nehybně stojí dvě identický postavy.
A ještě Miranda, která na ně hleděla s otevřenou pusou.
Zdálo to, jako že se ten čas vůbec nerozběhne.
Až najednou Miranda ze sebe dostala: „No páni! To jsem ještě neviděla.“
Musím se přiznat, že ani já sám jsem ještě spontánní proměnu u někoho jiného taky neviděl. Vždy jsem to jen zažil sám na sobě, nebo jsem se k tomu dostal až po proměně. V jednu chvíli tu byla Jeane a v druhém okamžiku jakoby úplně někdo jiný.
Stejně jako ta druhá figurína i ona ke mně stále zády a proto jsem ji neviděl do obličeje.
Nevěděl jsem, co vlastně má na sobě oblečeného, pokud vůbec měla na sobě něco oblečeného, ale zdálo se mi to velice sexy.
Pokud to nebyla její pokožka, tak to vypadalo, že má na sobě jen nějakou tenkou vrstvu světle modré tenké hmoty.
Její vlasy se jí taky změnily. Ještě víc se jí prodloužili a byly teď tmavě blond.
„Je v pořádku?“ podíval jsem se na Mirandu, když se stále nehýbala.
„Určitě, jen je asi trochu vyvedená z míry,“ zkoumavě si ji prohlížela Miranda.
„Proč?“ zeptal jsem se a šel jsem k Mirandě, abych si ji prohlédl zepředu.
„No on to zrovna není obyčejný obleček,“ vrtěla hlavou Miranda, „to je poprvé, co vidím, že se mi tu na někom objevil sám od sebe speciální oblek.“
„A co ten můj oblek včera?“ zeptal jsem se a prohlížel jsem si Mirandu zepředu. Jestli se mi zdál předtím její zadeček zezadu úchvatněj, tak její poprsí zepředu bylo přímo skvostný. Bylo jako dva nádherný balónky, které se zvětšovaly a zmenšovaly, jak Jeane zhluboka dýchala. Ale pod nimi jako by postupně rostl další balón. Jeane pomalu vypadala, jako by byla v devátém měsíci. Její řasy dlouhé teď jak dvě křídla motýlů se rychle míhaly, jak Jeane mrkala a vůbec se tvářila, že se vzpamatovává z obrovského šoku.
„Tak ten se neobjevil zas tak náhodou, a většinu těch speciálních vlastností dostal až díky tomu nátěru,“ Miranda přistoupila k Jeane a zamávala ji rukou před obličejem.
„Jeane, slyšíš, můžeš se klidně hýbat,“ promluvila na ni.
„Nemohu. Nebo mě to tam dole roztrhne,“ zašeptala Jeane.
„Neboj, neroztrhne. Musíš jen překonat ten první pocit,“ Miranda ji vzala za ruku.
„Nemůžu,“ zaúpěla Jeane.
„Tak pojď si aspoň sednout,“ táhla ji Miranda k židli.
„Nechci,“ upěla Jeane, ale přesto šla - strašně robotoidním způsobem. Jakoby se snažila dávat nohy co nejdál od sebe a snažila se dostat do podřepu. Její oči se pořád strašně leskly a stále zhluboka dýchala.
„Co se jí stalo?“ zeptal jsem se Miranda.
„To ten oblek,“ Miranda kývla hlavou směrem k figuríně, „speciálně napodobující těhotenství.“
„Chceš říct, že Jeane bude rodit?“ zeptal jsem se polekaně.
„Samozřejmě že ne, za posledních patnáct let se v našem městě neuskutečnil žádný skutečný porod, svět ještě není připravený na nové pokolení lidstva,“ zavrtěla hlavou Miranda „ten oblek jen stimuluje ty předporodní pocity,“ dodala.
„Takový oblek se prodává? Že by nějaká žena chtěla dobrovolně prožívat takové pocity?“ sledoval jsem nevěřícně Jeane, jak lapá po dechu.
„Divil bys ses, ale je to teď nejprodávanější hit. Některé ženy prý dříve prožily svůj nejlepší sex života v posledním měsíci těhotenství. A některé prohlašovaly, že během porodu dosáhla nejlepšího orgasmu,“ vysvětlovala mi Miranda, zatímco Jeaně pomáhala sednout si na lavici.
Jeane si na ni sedla, ale vypadalo to, že se jí špatně sedí. Stále se zakláněla a hledala vhodnou polohu, aby ji to nyní obrovské břicho nepřekáželo.
„Počkej, podám ti nějakej hadr a můžeš si lehnout,“ odskočila Miranda dozadu za pult, kde strhla závěs oddělující zkušební kabinky.
Když se vrátila, roztáhla ho po zemi jako nějakou deku a
Jeane se na ni převalila. Musela si lehnout na bok, protože to břicho ji
strašně tížilo a nedovolovalo ji nějak jinak si lehnout, než jednou rukou se
podepírat. Tou druhou ruku se nevěřícně osahávala své neustále se zvětšující
břicho a trochu si ho masírovala.
„Ale proč se stále zvětšuje? Vždyť tak obrovské břicho žádná těhotná žena snad nikdy neměla?“ zeptal jsem se.
„To je tím oblekem,“ Miranda sledovala pozorně Jeanin výraz v obličeji, „snaží se uspokojit Jeaninu touhu po pocitu těhotenství a vlastním dítěti. Jak vidíš, Jeana musí mýt v tomto směru obrovský potenciál.“
Sledoval jsem, jak Jeana si stále mne břicho, jako kdyby se ho snažila uvolnit, aby se mohlo ještě více roztáhnout.
„Možná by bylo lepší, kdybys přeci jenom stála, takhle bychom ti mohli pomoci uvolňovat se a masírovat tě oba,“ řekla Miranda Jeaně.
Jeana pokynula hlavou a pokusila se zvednout. Nebýt naší silné pomoci, určitě by to nedokázala.
„Mni ji takhle břicho a prsa, ať se pokožka může volně roztahovat a Jeanu to nebolí,“ ukázala mi Miranda jak a šla někam dozadu.
„Kam jdeš?“ zeptal jsem se trochu polekaně.
„Neboj, to zvládneš, ona skutečně nebude rodit, jen se cítí, jako kdyby měla,“ uklidňovala mě Miranda a pak dodala, „chci to taky zkusit.“
„Co? Neblbni. Co budu s vámi dvěma tady dělat,“ volal jsem za ní, ale vůbec mě neposlouchala.
Jeanino břicho a prsa byly teď obrovský.
Vypadala jako malý
soudek na nožičkách, které vypadaly, že každou chvíli tu váhu neunesou. Pomohl
jsem ji opřít se rukama za sebou o prodejní pult a snažil jsem se jí pomáhat
tak, jak mě Miranda ukázala.
Jeane stále zhluboka dýchala a bylo vidět, že prožívá něco, co muž by nedokázal ani popsat.
Přes to všechno jsem si najednou uvědomoval, že vypadá neskutečně sexy.
Vypadala jako mašina na výrobu dětí, která se stačí jen otevřít a vypochoduje z ní zástup malých človíčků.
Vznikl by nový život.
Něco, čeho se my muži můžeme přímo jen účastnit na začátku toho všeho a pak to pozorovat už jen z povzdáli.
A Jeane se stále zvětšovala.
Její břicho bylo teď tak veliké, že se dotýkalo země a její nohy odtlačovalo široko od sebe.
„Nno, papani,“ uslyšel jsem za sebou druhý zrychlený dech a slyšel, že Miranda se přikomácela zpátky.
Otočil jsem se a uviděl, že Miranda se skutečně rozhodla vyzkoušet ten těhotenský oblek.
Jenže v jejím případě se její břicho vůbec nezvětšovalo. Tedy zvětšilo se, ale jeho růst se zastavil na celkem normální velikosti.
„Ty máš jiný oblek?“ zeptal jsem se Mirandy, protože měla oblek tělové barvy, který možná způsoboval menší růst břicha.
„Ne proč?“ zeptala se a najednou a už ani zrychleně nedýchala.
„Máš jinou barvu a tvé břicho je skoro normální,“ ukázal jsem na ni.
„Ten oblek máme ve všech barvách. A to břicho odpovídá tomu, jak moc mám ráda děti. Vlastně ani moc nemám,“ušklíbla se.
„Takže tobě to nic nedělá?“ zeptal jsem se se zájmem.
„Ale dělá. Mé tělo se chová jako šílený a snaží se mou mysl přesvědčit, že každým okamžikem nastane má chvíle, pro kterou jsem byla stvořena, porodit něco, co bude na mě totálně závislé a čemu bych já měla obětovat všechnu svou budoucí činnost a lásku,“ ušklíbla se.
„A tty bys nechtětěla?“ dostala ze sebe Jeane slova v zalykajícím se štěstí.
„Jsem celkem ráda, že poslední dítě jsem viděla před deseti lety,“ zavrtěla hlavou Miranda.
„To já bych … chtěla,“ zašeptala Jeane a hrnuly se jí slzy z očí.
„Nebuď smutná,“ přistoupila k ní Miranda a masírovala jí záda.
„Za nějakou dobu se svět rozhodne, že je na čase tuto planetu, nebo co to teď vlastně je, zase zabydlit novým pokolením, a ty budeš určitě první, která k tomu přispěje,“ hladila ji Miranda po vlasech a zasněně hleděla do dálky. V tom okamžiku se mi zdálo, že se ji břicho malinko zvětšilo.
„Sakra ještě chvilku a taky mě to přemůže,“ najednou se napřímila, a jako by ze sebe něco setřepávala.
„Hloupý babský řeči,“ plácla se přitom do toho svého zvětšeného zadku.“ Podívejme se, co to tu máme. Taková super samica a tady ten samec tu jen čučí a nic nedělá,“ a šibalsky na mě zamrkala.
Nechápavě jsem se na ni podíval, co to vlastně chce.
Růst Jeaninýho břicha se nyní již zastavil a Jeana teď na něm ležela jako na nějakým obrovským balónu na všech čtyřech a své obrovské prsa měla před sebou jako dva nárazníky. Svůj dech už teď začala taky celkem ovládat a vůbec vypadala, jako kdyby měla vše již pod kontrolou.
„Co? Nechceš to
zkusit s dvěma pořádnýma koulama?“ Miranda dělala na mě vyzývavé obličeje.
Přestože se mi zdály obě velice sexy, přesto jsem měl k jejich sice nepravému stavu posvátnou úctu a nedokázal jsem si vůbec představit, že bych to s nimi dělal.
Miranda jako kdyby tušila, na co myslím, skočila Jeaně zezadu na záda, až se to zhouplo jako na trampolíně a Jeana vyjekla bolestí a rozkoší zároveň.
„Tak nelíbí?“ smála se na mě Miranda a vrazila ruce zezadu do Jeany, „V tomto stavu jsem neskutečně citlivé a potřebujeme ukojit naše potřeby. Neměl bys nás nechat trpět.“ Pokřikovala na mě a zároveň se pohupovala na Janiných zádech, která zhluboka vzdychala, i když nebylo poznat, jestli rozkoší nebo bolestí.
„Taky mu něco řekni,“ pleskla Miranda Jeanu po zadku.
„Kurva, pojď ho do nás vrazit,“ zařvala Jeane a já pochopil, proč se říká, že budoucí maminky mají neuvěřitelnou moc.