Název: Svět se změnil 15 – Trable v práci

Autor: DoVaN

Varování: Fantasy Fetish, Latex Fetish, Lycra Fetish

 

Svět se změnil. A se změnou světa se začalo měnit lidské myšlení a lidská paměť. Změny lidského myšlení a paměti bylo možné pozorovat i v našem starém světě - jestli se to dá tak říct. Například mě vždycky udivovalo, že naše stará politika dokáže tak dlouho stagnovat a i přes jasné důkazy, že je něco špatně, lidé stále volili stejnou stranu a vůbec jim nevadilo, že jim slibuje něco jiného než co dělá.

A to strašně dlouhou dobu.

Za skoro stejnou dobu v předválečném Německu si lidé začali myslet, že válka je jediné dobro, které je čeká, že zabíjení lidí, kteří nemluví německy, není zločin, a že oni jsou nejlepší na celém světě. Tato změna myšlení proběhla tak neuvěřitelně rychle, že se to dá vysvětlit jedině tak, že se svět a myšlení v té době pro němce skutečně změnilo.

A nemusím chodit pro takový příklad příliš daleko do minulosti

Dobře si vzpomínám, že krátkou dobu, než se náš fyzikálně-materiální svět změnil na něco jako duševně-přírodní svět, jsem seděl v restauraci se svým kolegou z práce a ten se mi chlubil, že bude mít nový počítač, mobil a pračku. Byl to hrozně šetřivý člověk, tak jsem byl dost překvapený, že on z ničeho nic začíná kupovat tolik věcí naráz. Když jsem se podivil, řekl mi, že si to nekupuje za své peníze, ale za firemní. To mě udivilo ještě víc. Chápal jsem, že firma si může dát do nákladů počítač, možná i mobil, ale nechápal jsem, jak si naše firma dá do nákladů pračku, když se praním nijak nezabývá. On mi ale vysvětlil, že se o tom náš šéf vůbec nedozví, že si to prostě koupí za firemní peníze a že firmě vykáže něco jiného. To mě trochu rozzlobilo, protože jsem to považoval za normální zlodějnu. Ale on trval na tom, že je to normální, že si bere pouze to, co mu patří, že kdyby to neudělal on, udělal by to někdo jiný a že jde o princip.

Že jde o princip!

Myslel si, že princip naší společnosti před tím, než se svět změnil, bylo krást nebo být okraden! A mě považoval za bláznivého idealistu, závistivce a možná zbabělce, když jsem se mu to snažil rozmluvit.

A dnes jsem pochopil, že on skutečně myslel, že je to normální, protože to v našem starém světě bylo normální, a pouze já jsem měl své myšlení zaseklé na nějaké starší verzi nějakého předchozího světa.

Stejně jako teď.

Ještě ráno jsem přišel do práce jako normálně, sundal jsem si těžký kožený kabát a sedl jsem si za svůj psací stůl. Naproti u stolu seděla má kolegyně a pila ranní kávu.

Pustil jsem se hned do práce, protože jsem měl za úkol dokončit projekt, na kterém jsem dělal několik minulých týdnů a dnes bych ho měl odevzdat.

Jenže pak jsem si uvědomil, že v papírech mi něco nesedí. Pracovní poznámky architekta, který projektoval plány bytového domu byly jiné, než věci, které jsem přepsal na pergameny.

Nechápal jsem to!

Shodou okolností se jednalo o stejný typ bytového domu, v jakém jsme bydleli my. Když jsem se podíval do poznámek, všechno se zdálo být v pořádku. Ale na pergamenu jsem měl nějaké věci navíc.

Vstal jsem a šel jsem se podívat k pořadači, kde jsem archivoval své starší projekty.

Zase to bylo stejný.

V poznámkách to bylo přesně tak, jak to je teď a jak si to pamatuji, ale na pergamenu jsou nějaké další věci.

Například pokoje jsou oddělené prosklenými dveřmi!

Byty jsou oddělené od chodby bezpečnostními dveřmi!

Co je to za nesmysl?

Proč jsem to sem psal?

Vždyť byty nebyly přeci nikdy odděleny  od chodby nějakými bezpečnostními dveřmi.

Nebo ano?

Snažil jsem se vybavit náš starý byt ještě před tím, než se svět změnil.

Nejde to. Stále se mi vybavuje náš byt a v něm kromě mé ženy Jeany i ostatní ženy, jako kdyby to tak bylo vždycky.

Ale něco mi říká, že to tak vždycky nebylo. Něco mi říká, že Jeana je má žena, ale ty ostatní jako kdyby tam byly navíc.

A pak jsem si vzpomněl.

Vzpomněl jsem si na naši svatbu s Jeanou, na naše stěhování do našeho bytu – jak jsem ji nesl přes práh a zavíral za sebou dveře.

Dveře?!

Ty dveře tam skutečně byly!

A najednou jsem si vzpomněl na všechno.

A ucítil jsem zvědavý pohled mé kolegyně na mých zádech.

„Něco se děje?“ zeptala se.

Ale já jsem ale nebyl schopen slova.

Najednou jsem si uvědomil, jak tam stojím před cizí ženou oblečený. Na sobě mám ten rudý jakoby latexový catsuit, který na mě minulý týden Jeana s Mirrandou vytvořily a z rozkroku mi trčí vzpřímený pohlavní úd výstavních rozměrů, který býval kdysi Mirrandiným šidítkem a Mirranda mi ho implantovala pomocí svého umění, abych prý měl hračku, se kterou bych si mohl hrát a užívat si.

A taky jsem si tý hračky pořádně užíval.

A nejen já, ale i všechny ženy v mém okolí.

Vůbec mi totiž nepřišlo divné, když jsem minulý týden, třetí den po jeho vytvoření, přišel do práce, a všechny ženy se chodili za mnou radit, i když jsem je před tím v našem oddělení nikdy neviděl.

Vzpomínám si, jak jsem se před nimi nestydatě předváděl.

A co horší! S některýma jsem i šukal.

Šukal jsem i tady tu svoji kolegyni a dokonce šéfovou.

Vlastně proto mám v práci takový skluz. Šukal jsem skoro všechny ženy v zaměstnání.

Jak jsem to mohl Jeane udělat?

A Mirrandě! Andreji! Monice s Marii! Renatě!

A Renatě?

Najednou jsem si uvědomil, že v naší domácnosti možná přibyla další žena.

Co je to se mnou? Nikdy jsem takový nebýval. A jak sem mohl zapomenout, jak vypadal náš starý svět?

„Jsi v pořádku?“ ozvala se znovu má kolegyně a já jsem si uvědomil, že stojím nehnutě před pořadačem pěknou dobu a vůbec nereaguji na kolegyniny otázky.

„Ano,“ vykřikl jsem a rychle jsem přeskočil ke stolu a sedl si tak, abych byl co nejvíce schovaný.

„Nevypadáš v pořádku. Celý se chvěješ a tváříš se vyděšeně. Co je ti?“ Kolegyně vstala a šla ke mně. Já jsem se snažil co nejvíc zasunout pod stůl, aby mě nebylo tak vidět. Zatím co šla ke mně, uvědomil jsem si, že má na sobě punčochový vzorovaný catsuit s výstřihem v rozkroku a že jsou jí vidět zduřelé genitálie.

„Promiň, musím se ti omluvit, jestli tě obtěžovalo mé chování!“ vyhrkl jsem ze sebe a ještě víc jsem se zasunul pod stůl.

„Tvé chování?“ nechápavě se na mě podívala.

„No víš, včera, jak jsem to do tebe vrazil zezadu, když jsi se předklonila přes stůl,“ z hrůzou jsem si vybavoval vše, co se v posledních dnech odehrávalo.

Vybavoval jsem si, že kolegyně takto oblečená chodí již celý týden. Vlastně od té doby, co jsem přišel já takto oblečený. Když jsem tehdy přišel do práce a sundal jsem si kabát a vůbec mi nepřišlo divné, jak na mě kolegyně kouká s vytřeštěnýma očima.

Byl jsem zrovna po vydatné snídani, a tak jsem po chvilce dostal hroznou touhu se vyprázdnit - další mé vylepšení, které měla má žena  a Mirranda na svědomí, bylo, že nemusím chodit na záchod a vše, co tělo nepotřebuje se částečně promění v hmotu podobnou leštěnce, která zajišťuje stálý lesk mého obleku a zbytek se dostává ven v podobě neskutečně chutném spermatu.

Ještě si vzpomínám, že jsem tehdy měl před kolegyní nějaké zábrany, i když nevím, jestli to bylo z důvodu toho, že jsem si měl honit před cizí ženou, která na mě celou dobu zírá, nebo jestli jsem ji chtěl požádat o to, aby mě vyhonila. Nějakou dobu jsem se přemáhal, snažil jsem se myslet na nějaké složité věci, dokonce jsem se snažil přepsat pár stránek, ale nutkání se vyprázdnit bylo neskutečně silné.

A tehdy se svět zase změnil. Pocítil jsem ten podivný podvědomý pocit, a uslyšel slabé prásknutí a kolegyně přede mnou seděla v tomto vzorovaném catsuitu.

Jako kdyby to byl povel, který uvolnil mé zábrany, začal jsem si honit.

Kolegyni se mě asi zželelo, protože vstala, odtáhla mi ruku a sama si nasedla na mého rudého ďábla a přirážením  mě pomohla se vyprázdnit.

A takhle mi pomáhala s mým problémem každý den.

Ona a ostatní ženy v naší firmě.

Některé byly tak snaživé, že chodili i v době, kdy jsem se nemusel vyprazdňovat. Byly tak ochotné, že některé měly své pičky úplně dodřené a zduřelé, jako byla nyní pička mé kolegyně.

„Promiň jestli jsem ti nějak ublížil,“ omlouval jsem se a kývl jsem směrem k jejímu rozkroku.

„Ublížil? Bylo to fantastické! Nevím pořád, o čem to mluvíš,“ vrtěla hlavou kolegyně.

„No o tom, že to není správné,“ zatvářil jsem se provinile a omluvně.

„Co není správné?“ zeptala se mě nechápavě.

„No co jsem ti to dělal, já ženatý muž a k tomu tady na pracovišti,“ snažil jsem se z toho nějak vykroutit.

„Co je to ženatý muž?“ najednou se tvářila ještě nechápavěji.

„Co? No přece že mám manželku, ne?“ teď jsem její otázku nechápal já.

„Manželku, co je to?“ zeptala se.

„Ne co je to, ale kdo je to. Vyprávěl jsem ti přeci o Jeaně.“

„Ano, je to jedna z žen, se kterou bydlíš v Domě,“ kývala kolegyně.

„Není to jen jedna z žen, se kterou bydlím v Domě, je to přeci má právoplatná manželka, měli jsme svatbu, taky jsem ti o ní kdysi vyprávěl,“ začínal jsem mít pocit, že si ze mě dělá legraci.

„Svatbu? Kam na ty cizí slova chodíš?“ začala se tvářit naštvaně, takže si legraci asi nedělala.

„Já nevím, jak ti to mám vysvětlit, přeci v našem starém světě se muž a žena brali, když se milovali,“ vysvětloval jsem zoufale, „kvůli zákonům, kvůli sobě, aby se stali příbuznými a kvůli dalším mnoha věcem.“

„Vůbec ti nerozumím, pořád nechápu o čem mluvíš, o jakých zákonech?“ vrtěla hlavou.

„Třeba dědictví. Lidé, kteří jsou příbuzní po sobě dědí věci a majetek, když některý umře,“ napadlo mě.

„To nechápu, jaký majetek? Vždyť všechny věci patří Domu,“ odporovala mi.

Uvědomil jsem si, že všechny věci jsou dnes vázány k Domu, ve kterém bydlíš a dnes je mohou všichni obyvatelé užívat tak, jak je jim libo.

„Ano, dnes je tomu tak, ale dříve, před tím, než se svět změnil,“ snažil jsem se dál.

„Před tím to bylo přeci stejný,“ zavrtěla hlavou.

Najednou jsem si uvědomil, že kolegyně musela zapomenout, jak to bylo před tím, než se svět změnil.

„Dnes jsi opravdu divný. Normálně touhle dobou jsi mi to pěkně tvrdě dělal, a teď si tu vymýšlíš nějaký nesmysly, asi si na tebe budu stěžovat u vedoucí,“ otočila se a odcházela.

„Mám to v občance!“ napadla mě poslední spásná věc.

„Co máš v občance?“ zastavila se.

„Že jsem ženatý,“ vítězoslavně jsem vytahoval občanský průkaz.

Jenže když jsem na něj pohlédl, tak jsem hrůzou ztuhl.

Nic tam takového nebylo.

Ani to, že jsem ženatý, ani to, že bych byl svobodný.

Jen to, že jsem muž a že náležím do našeho Domu a do tohoto Domu, ve kterém pracuji.

Jinak nic.

„Tak co?“ zeptala se kolegyně, ale když viděla, že jen lapám po dechu, odběhla pryč.

Můj občanský průkaz se musel změnit.

Stejně jako se změnily ty plány bytového domu.

 „Co se děje?“ zeptala se mě má vedoucí Tereza, který se tu náhle zjevila po boku mé kolegyně a ještě několika žen.

„Věci se změnily,“ vyhrkl jsem ze sebe.

„Jaký věci? O čem to mluvíš,“ Tereza se na mě podezíravě dívala.

Uvědomil jsem si, že Tereza je oblečena v latexovém vypasovaném obleku, silně stažená v pase korzetem a vůbec vypadá daleko dominantněji, než obvykle.

„Plány toho bytového domu,“ ukazoval jsem na plány domu.

Tereza je vzala a chvilku si je prohlížela.

„Vypadají v pořádku. Co se mělo změnit?“ zeptala se.

„Přeci dveře a jiné věci!“ ukazoval jsem jí na plánu a v mých poznámkách.

„Co to je za nesmysl,“ ukázala na pergamen.

„To není nesmysl, tak to přeci bylo. Před tím,“ začal jsem si zoufat, protože Tereza vypadala, že taky na všechno zapomněla.

„Skutečně to tak bylo,“ přesvědčoval jsem ji.

„Hele, nevím co to má znamenat, ale ty tu máš za úkol přepisovat staré záznamy na nové materiály, protože starý papír se v našich podmínkách rychle kazí a rozpadá. A ne si vymýšlet!“ zvýšila hlas.

„Ale já si nevymýšlím, ten papír se nejenom rozpadá, ale i informace se na něm mění,“ zoufale jsem vysvětloval.

„Kdo to kdy slyšel, že se informace mění?“ smála se Tereza, jako kdybych řekl nějaký vtip.

„Ale ano, jako to, že nejsem ženatý v mé občance,“ ukazoval jsem ji občanku.

„Právě o to jde. Tvrdí, že patří k jedné ženě z toho druhého Domu. Že prý dřív bylo nějaké pravidlo, nebo zákon, který přiděloval jednoho muže k jedné ženě,“ vyhrkla má kolegyně na Terezu.

„Žádný takový zákon si nepamatuji. Jedině to, že vše v Domě patří všem v Domě a ty jsi součástí tohoto domu, tak patříš nám. A jestli ty z toho druhého domu ti něco nalhaly, aby si tě získaly jen pro sebe, tak to tak nenecháme. Odveďte ho do mé kanceláře!“ zavelela Tereza.

Než jsem se mohl vzpamatovat, svíraly mě ze všech stran ženské ruce a byl jsem veden k Tereze do kanceláře.

„Tak hošánku, na přepisování se už moc nehodíš. Budeš tedy dělat jen to, na co jsi tak dobře vybavený,“ Tereza ukázala na nějaké zařízení připevněné na stěně její kanceláře. Byl to nějaký kříž ve tvaru písmene X.

„Ještě že nosíš ty rukavice a boty, co jsem ti dala. Připevněte ho za ty kroužky ke kříži!“ přikázala ostatním ženám a ty mě vlekly k tomu podivnému kříži.

Až nyní jsem pochopil, na co jsou ty kroužky na mých botách a rukavicích. Tereza mi je dala hned druhý den po té, co jsem ji ošukal ve své kanceláři. Prý jako krásný doplněk k mému rudému obleku.

Opravdu perfektně doplňovaly můj rudý oblek a svým černým lesklým latexem se k němu perfektně hodily. Mirranda se sice tvářila trochu překvapeně a možná i naštvaně, když to viděla na mně, ale nic neříkala. Jen se zeptala, od koho to mám. Když jsem jí řekl, že od Terezy, řekla že něco takového tušila.

Nyní ty ženy ty kroužky zasunuly do otvorů v tom kříži a já ucítil, jak pevně mě najednou poutají a omezují v pohybu.

„To přece nemůžete, nemůžete mě nutit dělat něco, co nechci!“ zalomcoval jsem sebou.

„Podívejte, jak se nádherně škubá, jako králíček,“ smála se Tereza a přejížděla rukou po mém těle.

„Já nechci,“ znovu jsem opakoval.

„Ale budeš chtít,“ řekla Tereza sebevědomě.

„Holky, dejte mu něco najíst,“ přikázala ostatním.

Než jsem se nadál, měl jsem plnou pusu jogurtu, který ještě před chvilkou jedla má kolegyně.

Chtěl jsem to vyplivnout, ale cizí ruka mi v tom zabránila. Chvilku jsem vzdoroval a pak jsem to musel polknout. A pak další a další sousto. Jogurt, nějaké rohlíky a vůbec všechno jídlo, co tu  kdo měl.

„Vidíte, už se začíná lesknout,“ Tereza si mě ze zájmem pozorovala a já jsem litoval, že jsem jí vyzradil tajemství mého obleku. Začínal jsem pociťovat neskutečnou touhu po sexu a po vyprázdnění.

„Ještě trochu a bude na prasknutí,“ ohlásila má kolegyně, která si prohlížela mé varlata.

„Tady, donesla jsem nějaké tabletky na trávení a uvařila jsem krupičnou kaši,“ přiběhla z venku další má kolegyně, se kterou jsem se taky několikrát vyspal.

„Výborně, nacpěte to do něj,“ smála se Tereza a se zálibou pozorovala, jak se tvářím.

„Pivo je taky výborné na trávení,“ oznámila další kolegyně a už jsem měl u pusy skleničku a její obsah mě tekl do žaludku a všude po těle.

„Opatrně s tím, zbytečně neplýtvejte, je toho škoda,“ smála se Tereza.

Břicho jsem měl teď na prasknutí. A nejenom břicho. V podbřišku jsem cítil neuvěřitelné nutkání. Má sexuální touha byla neskutečná. Navíc všechny kolegyně byly neuvěřitelně sexy. Všechny měly na sobě neskutečně atraktivní oblečky.

Začínal jsem mít pocit, že z toho zešílím.

„Vypadá to, že už je zralej,“ smála se má kolegyně, „už se mu začíná zvětšovat i žalud.“

Pohlédl jsem dolů na své přirození. Mé koule měly dvojnásobnou velikost. Dokonce i rudý ďábel se zvětšil, protáhl, a hlavně můj žalud se začínal zvětšovat, jak se asi ještě více prokrvoval a nutil mě, abych ho do něčeho vrazil.

„Páni ty jsou obrovský a těžký,“ uchopila mě za mé koule kolegyně.

„Nesahat, on sám musí škemrat, abychom mu to udělali,“ okřikla ji Tereza.

Má kolegyně se polekaně stáhla a ustoupila o krok dozadu.

„Tak co? Stále nechceš?“ zeptala se mě Tereza.

„Nemůžete mě k ničemu nutit,“ dostal jsem ze sebe, ale ve skutečnosti jsem nedokázal myslet na nic jiného, než na to, že buď bych to do ní vrazil, nebo že bych si to hned na místě udělal, a bylo by mi jedno, že je tam deset dalších ženských.

„Další jídlo!“ rozkázala Tereza.

Znovu jsem ucítil, jak mou bradu uchopily cizí ruce a jak mi do úst cpou nějaké jídlo a tekutiny. Cpaly to do mě jako do husy.

Pokud před tím jsem myslel, že zešílím, tak teď už jsem byl šílený.

Celý jsem se třásl, po mém těle stékaly proudy hustého potu, pomalu skapávaly na zem a tvořily pode mnou lesklou kaluž.

Jedná má kolegyně, která byla oblečená do latexu, si do ní sedla a začala se jí potírat a tvářit se přitom velice smyslně a sexy. Při pohledu na ni má pánev sama o sobě začala dělat škubavé pohyby. Ostatní se tomu začaly smát, ale já jsem z ní nemohl odtrhnout oči. Ona když viděla, co to se mnou dělá, lehla si do té kaluže na záda, začala se v ní otáčet a převalovat, pak roztáhla nohy a začala si tou lesklou hmotou potírat rozkrok a hlasitě vzdychat.

„Prosím, přestaňte,“ zaúpěl jsem.

Má prosba měla ale přesně opačný účinek. I ostatní kolegyně se k ní přidaly, začaly přede mnou masturbovat, líbat se navzájem a vůbec si pořádně užívat. 

Mé tělo jsem přestal úplně kontrolovat. Snažilo se nějak natočit a dostat rudého ďábla s čímkoliv do kontaktu, ale kříž, ke kterému jsem byl připevněný mi v tom bránil.

Nemohl jsem nic dělat, jen pozorovat, jak se mé tělo škube a žadoní po uspokojení.

Kolegyně, která ležela přede mnou v latexové leštěnce mého potu, a která se za smyslného vzdychání přetočila tak, že měla hlavu pode mnou a roztažené nohy přede mnou, si na mě něčeho všimla, protože najednou přestala to provádět a začala zespodu zkoumat mé varlata.

„Terezo, on tady snad má nějaký vypínač,“ ukazovala někam, kam jsme bohužel nebyl schopen vidět.

„Jaký vypínač,“ všechny ženy přestaly masturbovat a se zájmem se otočily zase ke mně.

„Nevím, před tím to nebylo vidět, ale teď, jak se mu ty koule tak zvětšily  je tu objevil nějaký čudlík,“ ukazovala někam nahoru směrem dozadu do mého rozkroku.

„Vypadá jako vypínač od vibrátoru,“ prohlásila Tereza, která si sedla pode mne a zkoumala, co to ta první kolegyně objevila.

„Tak mu ho zapneme, ne? Uvidíme, na co je dobrý!“ smála se Tereza a já jsem ucítil její ruku na mém stehnu, tlak na varlatech a pak něco neuvěřitelného.

Nedokáži ten pocit ani popsat. Rudý ďábel začal vibrovat. Celé mé tělo začalo vibrovat. Proměnil jsem se v jeden obrovský masturbační vibrátor. Má mysl se dostala do dokonalé extáze. Všechna ta energie, co do mě ty ženy narvaly se proměnila na okamžitou sexuální energii.

A já jsem začal stříkat.

Prožíval jsem neskutečný orgasmus.

Mé tělo vibrovalo a já pořád stříkal.

Nevím jak dlouho. Nevím, co přesně se kolem mě dělo. Z dálky jsem viděl postavy, jak se ke mně blíží a nasedají na můj stříkající vibrující penis a já je svým stříkáním a vibrováním ihned uspokojuji.

Pak jsem uslyšel nějaký hlas. Byl mi povědomí, ale připadal mi strašně vzdálený. Něco rozkazoval. Ale nebyl to hlas Terezy.

Ucítil jsem dotyk na stehnech a tlak na varlatech a v tom jsem se vrátil do reality.

Přede mnou klečela Mirranda. Za ní jsem viděl Jeanu a ostatní ženy z našeho Domu.

Rozhlédl jsem se, kromě několika božských dojnic nikoho jiného jsem neviděl.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Tereza a tvoje kolegyně chtěly porušit pravidla,“ řekla Mirranda přísně.

„Ony porušily pravidla,“ zvolala Jeane.

„Ano, porušily pravidla, ale naštěstí jsme přišly včas a mohli jsme je zachránit,“ řekla Mirranda.

„Zachránit je? Snad mě jste zachránily, ne?“ zeptal jsem se nechápavě.

Mirranda se jen usmála.

„Ty jsi přece nemusel být zachraňován, když jsme přišli, zase jsi si pěkně užíval,“ mrkala na mě.

„Ale nedobrovolně,“ hájil jsem se.

„Nedobrovolně? Vždyť nemusíš u toho kříže pořád stát“ mračila se Jeane.

„Vždyť jsem připoutaný!“ a zaškubal jsem svými pouty.

„Opravdu,“ Mirranda mě vzala za ruku a bez jakéhokoliv odporu mě ji odtáhla od toho kříže, který mě poutal.

Nechápal jsem.

„Ale vždyť ty kroužky byly k tomu kříži připoutány,“ zazoufal jsem.

„To jen tvé podvědomí přesvědčilo tebe samotného, že jsi připoutaný. Ve skutečnosti vše, co se tu dělo jsi si podvědomě přál. Tereza dobře věděla, že nemůže nikoho nutit do něčeho, co nechce,“ vysvětlovala mi Mirranda a ukázala mi na druhou ruku, kterou jsem měl stále připoutanou. Když jsem se podíval lépe, skutečně ten kroužek byl zastrčeny jen v nějakým otvoru a nic ho tam nedrželo. Nyní jsem ho bez jakéhokoliv odporu vytáhl.

„To nechápu, určitě nic takového bych nechtěl,“ vrtěl jsem hlavou, „a navíc mě ty ženský sem dovlekly proti mé vůli!“

„Ty ženský, se kterýma jsi se stačil už dávno vyspat?“ smála se jedovatě Mirranda, „Co si vlastně myslíš? Že jeden den budeš mít sex ze všema a druhej den se tě nebudou moci dotknout?“

„Ale já jsem zapomněl, že bych se s nimi neměl milovat a chtěl jsem to napravit“ hájil jsem se, ale mě samotnému mi ta věta přišla nevěrohodná.

„Teď to zase nechápu já,“ zeptala se Jeana, „Proč by ses s nimi neměl milovat? Vždyť stále jsi chtěl být součásti tohoto Domu!“

„Protože je tvůj manžel!“ zakřičela Mirranda, ale když viděla, že Jeana nechápe, o čem mluví, opravila se:

„A protože patří do našeho Domu!“

Jeana na ni chvilku trochu nechápavě hleděla a pak se zdálo, že si zase na všechno vzpomíná.

„Páni, to se mi zdá už tak dávno, co jsme měli svatbu. A vše se tak změnilo,“ zaraženě si Jeana něco pro sebe brumlala a pomalu odcházela k těm božským dojnicím, co stály v rohu místnosti.

„Co tedy porušily, když mně nijak neomezovaly,“ vyzvídal jsem.

„Tím jak tě nabudily a ještě k tomu aktivovaly ten strojek uvnitř toho mého starého vibrátoru uvolnily příliš mnoho sexuální energie, která je všechny zasáhla a začala měnit. Kdybychom nepřišly včas, všechny by se rozplynuly a staly by se součástí našeho světa. Takhle jsme aspoň některé stačili obléct do ochranných oděvů a tak se z nich mohly stát nové božské dojnice.“

Podíval jsem se na tu skupinku božských dojnic. Skutečně musely některé mé kolegyně chybět, protože jich bylo tak polovina.

„Ale to jsem nechtěl,“ začal jsem si uvědomovat, že možná tohle všechno je má chyba, „je mi jich líto.“

„Nemusíš se trápit. Jen jsi si tím přidělal další povinnost,“ usmála se na mě Mirranda.

Nechápal jsem, co tím myslí, ale pak jsem si vzpomněl, co říkala minulý týden o božských dojnicích a o tom Karlovi.

„Jen nevím, jak to budeš všechno stíhat. Chodit do práce a ještě mít na krku tolik ženskejch.“ Rozhlížela se Mirranda po místnosti.

„Do práce již chodit nebudu. Jednak už tu stejně kromě mě nikdo není, jednak už ztratila úplně smysl,“ prohlásil jsem a jako důkaz jsem do Domu zakřičel:

„Dávám výpověď!“