Název: Svět se změnil 6 – Zimní sporty

Autor: DoVaN

Varování: Fantasy Fetish, Nylon fetish, Pantyhose fetish, Body Transformation

Svět se změnil. A myslím, že se ta změna mnoha lidem líbila. Aspoň tak se dá vysvětlit to, že svět, který je absolutně nepředvídatelný a možná pro lidi, kteří se narodili ještě za vlády starých fyzikálních zákonů, bláznivý a nevypočitatelný, nepřivedl lidstvo k šílenství -  k anarchii, k rabování, k drancování a jiným činnostem, které by byli logickým důsledkem jakékoliv náhlé změny dění ve starém světě. Přestože svět je skoro nepředvídatelný, dá se říci, že se opět řídí danými pravidly, které nelze jen tak lehce porušit, jako všechny ta fyzikální pravidla starého světa. Možná to je ten důvod, proč lidstvo tuto změnu přijalo tak pokojně a nebouřilo se proti tak zásadní změně. Prostě to, že jedny pravidla nahradila jiné, stejně složité, stejně pevně dané, donutilo lidstvo pokračovat dál na své cestě a tvářit se jako by se nic nestalo.

I já jsem se těmto pravidlům dokázal přizpůsobit a pomalu jsem je začal respektovat. Jako teď, když si tak hověl ráno v posteli. Ještě jsem si na chvilku užíval ten příjemný pocit vyhřáté postele, zatímco Jeane, má žena, se sprchuje vedle v koupelně. Moc se mi nechtělo vylízat, protože mě čeká dlouhá cesta na nádraží vyzvednout Jeaninu sestřenici, která přijede trávit tento víkend za námi do půjčené horské chaty. Jeanina sestřenice je prodavačka v jednom speciálním obchůdku s prádlem. Tak speciálním, že prodává i věcičky, které již dokonale odpovídají měnící se podstatě našeho psychomyšlenkového světa. Vzpomínám si na naše první setkání a vybavil jsem si její nádhernou postavu, ne nepodobnou mojí Jeane, a mé překvapení, jak na mě působil ten její speciální obleček a proměna, kterou způsobil.

A asi v tom stejným okamžiku, ve kterém jsem ucítil, že mě ta vzpomínka pěkně vzrušuje, pocítil jsem i změnu světa. Ne tedy světa jako celku, spíše to moje volné pánské pyžamo se proměnilo. A změnilo se tak, jak se většinou mé oblečení měnilo. Již od malička jsem měl slabost pro ženské prádlo, převážně punčocháče a různé ty rafinované věci, kterými ženy svádějí muže. Rád jsem si je oblékal a masturboval jsem. Pak, když se svět změnil, začaly se některé ty věcičky z nenadání objevovat na mě na veřejnosti. Ze začátku jsem z toho měl obrovský šok a hrozně jsem se styděl za to, že lidé mohou vidět to, pro co mám takovou slabost. Pak jsem si ale postupně zvykl, že lidé to prostě ignorují a berou to jako součást změny našeho světa, a dokonce má manželka - Jeane to považuje za moji velkou přednost. Má žena Jeane a její sestřenice Mirrana. Je zvláštní, že právě má úchylka pro ženské prádlo mi umožnila získat přízeň dvou krásných žen s podobným vkusem jako mám já. Od té doby, co jsme se všichni tři dozvěděli o speciálních možnostech, které poskytuje Mirranino prádlo, nevynecháme ani jednu vhodnou příležitost, aby jsme nevyzkoušeli jeho neuvěřitelné sexuální schopnosti. Jsem zvědavý, co si na dnešní den, či noc, Mirrana zase nachystá. Nejenom vědomí změny mého oblečení pod peřinou, ale všechny ty myšlenky kolem chystaného příjezdu Mirrany mě pěkně vzrušujou a já cítím, jak ten můj pták se nějak proklubal přes to proměněné oblečení a podepírá přikrývku jako tyčka od stanu.

V tom vchází do pokoje Jeane, oblečená jen tak v saténovém negližé, které ji dělá ještě půvabnější, a ihned si všimla mé ze spodu podepřené přikrývky.

„Koukám, že už jsi vstal.“ Prohodila s úsměvem směrem k mému ptáku.

„A ty by jsi měl taky vstávat, za chvilku bys měl být na nádraží.“ Přísně se na mě podívala.

„Já bych vstával, ale je tu takový maličký problém.“ Odpověděl jsem a kývl jsem směrem na tu podepřenou přikrývku.

„Maličký problém?“ Usmála se znovu Jeane, a asi se rozhodla, že mě trochu potrápí.

„Hold to budeš muset při cestě na nádraží rozchodit. Já tu ještě musím trochu uklidit, aby se tu Mirraně líbilo.“ Otočila se a svůdně se zavlnila v bocích, aby mne ještě  více potrápila.

„No kdyby se jednalo jen o ten maličký problém, tak by to bylo v pohodě, ale je tu ještě něco dalšího.“

Sám jsem nevěděl, do čeho se vlastně moje pyžamo proměnilo. Cítil jsem jen, že mě něco pevně obepíná, ale neodvážil jsem se podívat pod přikrývku. Jak jsem již říkal, náš proměnný svět má taky určitá pravidla. Jedním pravidlem bylo, že věci, které se proměnily, nelze jen tak proměnit zpátky, nebo vyměnit za jiné. Aspoň to neplatilo pro náhodně proměněné moje oblečení. Pokud bych si teď to prádlo sundal, pravděpodobně by se proměnilo zpět na moje pyžamo, ale to co bych si oblékl, by se změnilo zpět na to prádlo. Prostě takový začarovaný kruh. Z mé zkušenosti bylo nejlepší to, co teď udělat, počkat až se to prádlo promění zpět na pyžamo a pak se teprve obléci. Zajímavé bylo, že se ta proměna dala různými způsoby trochu urychlit. Pokud jsem byl například vzrušený, většinou proměna zpět následovala při opadnutí toho vzrušení.

„Tak se podívejme, co to tam zase mám.“ Řekla Jeane a prudce se mne stáhla přikrývku.

Ležel jsem na posteli v síťovém overalu s otvorem v rozkroku, ze kterého trčelo to mé kopí. Na nohách jsem měl přes ně ještě nataženy růžové punčochy, které byly na stehnech uchyceny fialovými podvazky s velkou mašlí. A aby to nebylo málo, můj hrudník byl stažen korzetem stejné barvy, jakou měly ty podvazky. Matně jsem si vzpomínal, že jsem vyděl tento model nedávno na jedné pouliční děvce.

„Tak kurvičku mám v posteli.“ Pronesla Jeane, která viděla tu děvku tenkrát taky.

„Mirraně se to bude určitě líbit. Ani si na to nemusíš nic dávat, na to, že je únor, venku je celkem teplo.“ Jeane opět změnila tón.

„Miláčku, vždyť víš, že to nemám na sobě schválně.“ Snažil jsem se ji přitáhnout k sobě.

„Jistě drahá, nikdo by si nic takového na sebe nevzal schválně.“ Jeane pokračovala ve své hře.

„Ale musíš se už obouvat, na vysokých podpatcích ti cesta sněhem bude na nádraží trvat daleko déle, než jsi měla naplánováno.“

Najednou jsem měl pocit, že to Jeane myslí vážně.

„Ale lásko, vždyť víš, že bych takhle nikam nešel, a tobě stačí tak málo, a bude to zase pryč.“

Věděl jsem, že na klasické milování už skutečně není dost času, protože vlak měl být na nádraží za dvacet minut, a cesta z horký chaty ve vysokém sněhu mi zabere nejméně čtvrt hodiny. A že by mě mé vzrušení opustilo jen tak, tak o tom jsem dost pochyboval, protože Jeane se schválně při uklízení pohybovala kolem mě a co nejvíce se vlnila a zaujímala ty nejerotičtější polohy. Navíc ty dvě vrstvy prádla taky velice příjemně šimraly a stále víc mě přiváděly do varu. Chvilku jsem zauvažoval, že bych se na ni vrhl, a prostě ji to udělal. Ale na tento způsob sexu jsem nikdy nebyl a Jeane to dobře věděla a provokovala mě čím dál tím víc.

„Jak se dívám na to tvoje krásné prádýlko, drahá, určitě ho musíš prát jen tak v ruce, v pračce by se určitě zničilo.“ Prohodila koketným hlasem a přejela mně rukou po stehnu, jak začala uklízet přikrývky na posteli, na které jsem seděl.

Snažil jsem se ji tu ruku chytit a přitáhnout ji k mému péru, ale ona zavrtěla hlavou a povídá:

„Kdepak, na tak jemné prádlo bych si netroufla, budeš si to muset přemáchnou v ruce sama.“ A pokračovala jako by nic v uklízení postele.

„Mohla bys prosím tě vstát, a sednout si támhle do křesla, musím tu postel douklízet a složit.“

Tentokrát mě ona vzala za ruku a odváděla do křesla uprostřed pokoje.

Posadila mě tam a pak se vydala houpavým pomalým krokem směrem k posteli.

Při té chůzi si pomalu přejížděla rukama po bokách a hladila se na zadečku, který na mě vyšpulila, když došla k posteli.

Pochopil jsem, že opravdu dnes ráno dojde pouze k bezkontaktnímu sexu, a začal jsem si ho honit.

Jeane se na mě svůdně podívala a sama si zajela rukama do rozkroku. Netrvalo to snad ani minutu, a oba jsem vykřikli ve současném orgasmu. A skutečně, jak se uvolnilo moje vnitřní sexuální napětí, uvolnilo se i sevření korzetu a zbytku toho dámského prádla a já jsem seděl v tom křesle zase oblečený ve svém starém pánském pyžamu a sledoval Jeane jak odchází opět do koupelny.

„Lásko, teď už si opravdu musíš pospíšit, Mirrana je tu každou chvíli.“

….

Cesta z nádraží ubíhala celkem příjemně. Bylo mírně nad nulou a sluníčko příjemně svítilo. Mirrana šla přede mnou v úzce vyšlapané cestičce sněhem, ve které se nedalo jít vedle sebe, a na zádech si nesla ten svůj maličký batůžek, do kterého se snad nic nemůže vydat. V ruce měla běžky spojené s hůlkami nosičem a vesele si vrtěla zadečkem oblečeným do lesklých, asi lykrových elasťáků. Většinu jejich věcí jsem asi táhl já v obrovské těžké krosně a nechápal jsem, jak ji ta křehká dívka, co jde přede mnou, dostala do vlaku. To, že táhnu ten její náklad mi vůbec nevadilo, protože ten pohled zezadu na ni stál za to. Na nohou měla vysoké latexové boty tmavě modré barvy, vysoké skoro do půli stehen, které ladily s jejími kalhotami a rukavicemi. Rukavice byly asi ze stejného materiálu, jako její kalhoty, a vykukovaly z tmavě modré latexové větrovky. Přestože bylo skutečně hodně sněhu, dokázala jít svým kočičím krokem jistě i v té největší závěji na těch vysokých podpatcích. A jako by cítila můj upřený pohled na její krásný zadeček, vrtila s ním co nejvíce. Chvilkami jsem začal přemýšlet, jestli již teď nemá na sobě to své speciální prádlo, které dokáže přenášet vzrušení z jednoho člověka na druhého a ještě ho snad miliónkrát umocňovat. To prádlo, která jsem objevil v Mirranině obchůdku zcela náhodou a až pak zjistil, že je to Jeanina sestřenice. Od té doby podnikáme určitý druh sexuálních orgií společně každou vhodnou chvíli. I to, že mi včera Jeane oznámila, že dnes přijede Mirrana na lyže jsem považoval jen za záminku dalšího testu jejího skvělého obchodního artiklu.

To, že má běžky mě celkem dost překvapilo. Asi chystá svoje překvapení až na večer a hodlá den trávit skutečně sportem. Aspoň tak doufám, protože včera, když jsem na Jeane vyzvídal, co pěkného nám Mirrana přiveze, odpověděla, že nic, že se bude skutečně sportovat. A dnešní ráno mi taky nepřišlo jako příprava na nějaký chystaný sexuální orgie.

Mezitím jsme došli až pod kopec, na kterém stála naše horská chata. Mirrana se zastavila a počkala, až přijdu k ní.

„Nádherná sjezdovka, Jeane mi psala, že býváte na svahu úplně sami. Je to pravda?“ Zeptala se mě Mirrana.

„Ne tak úplně, občas přijdou odpoledne si zalyžovat ještě tři holky. Ale jinak tu nepotkáš živáčka, každé obydlí je od nás vzdáleno nejméně půl hodiny, když nepočítáš nádraží. A turisti, ti to tu neznají, tak sem nikdy nezajdou.“

„A ten vlek si ovládáte sami?“ Ukázala na starý vlek, který fungoval ještě tak, že se člověk musel za lano zachytit takovou tou kotvičkou.

„Ano, to je součást chaty, většinou ho po obědě zapnu a už se o to nemusím starat.“

„Super, už se těším, až to tu vyzkouším.“ Pronesla Mirrana a vydala se dál do kopce k naší chatě.

Přemýšlel jsem, jak to chce vyzkoušet, když si vzala jen běžky, a pak mě napadlo, že má asi v krosně takový ty malý lyžičky, co byly kdysi moderní a skoro všude se vydají. Těžká ta krosna na to byla dost.

Konečně jsme dorazily do chaty. Na prahu nás uvítala Jeane a pomohla Mirraně s lyžemi do lyžárny. Postavil jsem krosnu do rohu předsíně a začal jsem se vyzouvat. Jeane pomohla Mirraně z větrovky a já jsem si všiml, že to, co jsem si myslel, že jsou rukavice a kalhoty ve skutečnosti tvořilo jeden celek jednobarevné lesklé fialkové kombinézy. Mirrana mě ještě poprosila, abych ji pomohl s těch jejích vysokých bot. Pomohl jsem ji je stáhnout a při tom si všiml, že dole je ta kombinéza taky uzavřená kolem chodidla a že Mirrana teď vypadá skoro jako nahá. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči a musel jsem podržet to její chodidlo ve svých rukách o trochu déle, abych si vychutnal ten dotek toho lesklého hladkého materiálu. Mirraně to dělalo asi dobře, že jsem ji hltal pohledem, ale Jeane se za mnou ihned ozvala.

„Pěkná kombinéza, ale není trochu nepraktická k jídlu? Vždyť v těch rukavicích nemůžeš mít žádný cit.“

„Pěkná, že? To je má sáňkařská kombinéza. Taky jsem vám každému jednu přivezla. Tobě Jeane jednu červenou a pro tebe mám modrou.“ Řekla, vytrhla svoji nohu z mých rukou, vstala a došla ke krosně.

„Můžeme si je všichni obléct na dopolední běžky.“ Dodala a začala pomalu vyndávat věci z krosny. Většinu věcí tvořilo jídlo, které nám přivezla na zbytek týdne, co tu budeme trávit. Ty malé lyžičky tam samozřejmě nebyly. Nakonec vytáhla malý balíček a z něho podala Jeane sytě rudou lesklou kombinézu a mně tmavě modrou, skoro černou.

„Jsou super, skoro nezničitelné a není v nich zima. Ideální na zimní sporty a hlavně na sáňkování.“ Řekla nám a vybídla nás, abychom si je oblékli.

„Můžeš, prosím tě, ty věci dát do špajzu?“ Řekla mi Jeane a šla se s Mirranou  převléci a ukázat ji její pokoj.

Kombinézu jsem položil stranou a nahlédl v očekávání do ruksaku. Žádný další balíček tam nebyl. Byly tam jen boty na běžky, které jsem vyndal a dal vedle těch našich, a to bylo vše. Rychle jsem posbíral  věci po zemi a odnesl je do špajzu. Najednou jsem si uvědomil, že Mirrana nejen nedovezla žádné speciální prádlo, ale vlastně si nedovezla nic na převlečení. Byl jsem trochu zmatenej. Že chce přes den lyžovat už jsem se smířil, ale čekal jsem, že se bude dít aspoň něco v noci. Vzal jsem tu kombinézu, která by mi v jiným případě připadala úplně báječná a šel jsem zklamaně do pokoje.

Ještě v poslední naději jsem si prohlédl tu kombinézu, jestli ta není nějak speciální. Na dotek byla velice příjemná a pružná. Tvořila ji ale jedna vrstva jakoby lykrové látky, vůbec ne podobné té, ze které bylo vytvořeno to prádlo. Škoda, tak ani ta není to, na co jsem se těšil.

Svlékl jsem si věci a přemýšlel, jestli si mám pod ní nechat nějaké prádlo. Materiál byl tak pružný, že bude vše pod ním dost vidět. Mé rozhodování  přerušila Jeane, která vešla do pokoje.

„Ty ještě nejseš? Zeptala se udiveně. V červené elastické kombinéze vypadala úžasně. Miluji elastické oblečení, protože dokáže vylepšit i tak dokonalou postavu, kterou Jeane měla.

„Už budu.“ Rychle jsem odpověděl a začal se soukat do kombinézy.

„Ale lásko, ty slipy si neber, budou hrozně pod tím vidět.“ Vyřešila Jeane mé předchozí dilema. Rychle jsem tedy si všechno sundal a nasoukal jsem se do té kombinézy.

Byla fakt úžasná. Velice příjemný hřejivý pocit a vůbec neomezovala v pohybu.

Jeane si mě se zájmem prohlížela.

„No prosím, jak ti to sluší.“ Pochválila mě.

Trochu mě pohled na ni vzrušil a i pocit té příjemné látky na těle tomu pomohl tak, že jsem si začal myslet, že se fakt jedná o nějakou tu speciální věcičku z Mirranina obchodu.

V tom vešla Mirrana a i když musela vidět tu nabouleninu v mém rozkroku, tak si toho jakoby nevšímala a spustila.

„Tak šup, šup, obouvat a jedem. Ráda bych dnes zašla na oběd na tu horskou chatu, kde dělají ty dobré borůvkové knedlíky.“

Vzrušení v tom okamžiku ze mne ihned opadlo, protože jsem si uvědomil, že to Mirrana myslí vážně, a že mě čeká celkem pěkná štreka do kopce.

Rychle jsme se obuli, vzali lyže z lyžárny a vyrazili na stopu.

Cesta nahoru na tu horskou chatu je vždy v pohodě. Sice je to pořádnej stoupák a člověk se pořádně zapotí, ale nepatří to do žádné hardcore tras. A Mirranina kombinéza se opravdu osvědčila. I když jsem cítil, že se hodně potím, vůbec mě to nestudilo, a povrch se zdál být stále suchý. Prostě nádhera. A co teprve ten nádherný pohled na ty dvě ženy, co jsem je nechal jet přede mnou, když je zalilo slunce na hřebenu, a ty kombinézy se začaly plně lesknout. Prostě ideální počasí s ideálníma kráskami a v ideálním oblečením. Sníh byl opravdu kvalitní, tak jsme ani moc nepadali. Jen holky jednou spadly, když se moc něčemu rozesmály.

Cestou nahoru jsme potkali snad jen tři jiné lyžaře, kteří si nás se zájmem prohlíželi, i když po tom, co se svět změnil, většina lidí si oblečení druhých nevšímá.

Až teprve na ty horský boudě jsem si všiml drobné změny, která nebyla na holkách ze zadu vidět. Jejich prsa byla jakoby vzrušená. Bradavky jim trčely ven a dávaly o sobě zřetelně vědět. Zase jsem dostal podezření, že ty kombinézy by přece jenom mohly být nějak speciální, ale protože o tom holky nemluvily, nezačínal jsem hovor taky.

Akorát Mirrana začala mluvit o tom, že po obědě bychom mohli jít všichni zpět na tu naši sjezdovku a pořádně si zasáňkovat, když je tak krásně, a když se tam nebudou pléct žádní lyžaři.

„To máš pravdu, že se nám tam nebudou pléct žádní lyžaři, ale my nemáme sáňky, a pokud vím, ty jsi žádný taky nepřivezla.“ Snažil jsem se ji uvést do obrazu, jak vypadá vybavení naší chaty.

„Jak to, že nedovezla?“ Zatvářila se Jeane tajemně.

„Ty jsi nějaký viděla?“ Zeptal jsem se jí pochybovačně.

„No neviděla, ale když chce Mirrana sáňkovat, určitě ví, o čem mluví.“ Pokračovala Jeane.

„Nechte toho,“ přerušila nás Mirrana, „sáňkovat se bude, ty jsi nikdy neviděl, jak psy sáňkujou?“ Otočila se na mě.

„Viděl.“ Řekl jsem nejistě. Nevěděl jsem přesně, co teď má na mysli. Když se řekne, že pes sáňkuje, myslí se, že sedí na zadku a  hrabe předníma nohama a čistí si tak zadek. Ale jestli myslela to, nebo nějakej druh zimního sportu, nebyl jsem si jistý.

„Tak jedem, ať si to odpoledne můžeme pořádně užít a pěkně se vysáňkovat.“ Vyzvala nás Mirrana a po zaplacení jsme se vydali na zpáteční cestu.

Zpáteční cesta byla pravý opak cesty nahoru. Zatímco při cestě se člověk pořádně zapotí, cestou dolů ani trochu, a zato se určitě pěkně vyválí ve sněhu, protože místama je to pěknej sešup.

Pustil jsem opět holky před sebe a dumal jsem o tom dvojsmyslu s tím psem a sáňkováním.

Jak jsem tak projížděl zatáčku, zjistil jsem, že holky leží přede mnou zamotaný na jedný hromadě a protože jsem nestačil zareagovat dost rychle, skončil jsem taky v jedný závěji. Byl jsem celý od sněhu a tak jsem si raději odepnul lyže a šel holkám pomoc vstát. Když jsem je rozmotal, uvědomil jsem si, že nejenom jejich prsa se teď jasně rýsujou pod tou elastickou látkou, ale dokonce je vidět každý detail v jejich rozkroku, a jejich pohlavní pysky jsou jakoby trochu nateklejší. Holky si asi všimly, kam se jim dívám, protože se rychle otočily zády ke mně a vyrazily opět z kopce dolů. Mé podezření na skutečnou funkci našich kombinéz se potvrdilo. A co teprve, když jsem udělal pár kroků a zjistil jsem, že se mi něco volně houpá mezi nohama. Byl to ten můj bimbas, jakoby oblečený do té elastické látky a řekl bych i o pěkných pár centimetrů delší, než je normálně. A aby to nebylo všechno, přede mnou se ze zatáčky vynořila skupinka několika cizích lidí. Nejspíš to byly ty tři holky, co občas chodijou na tu naši sjezdovku a teď si to mířijou nahoru na oběd. Nevěděl jsem, co dělat. Jediný, co jsem věděl, že nechci, aby mě někdo cizí takhle viděl. Rychle jsem popojel pár kroků a spadl jsem na bok do sněhu, aby nebylo vidět do mého rozkroku.

Skupinka mě dojela a ta první dívka se na mě obrátila a povídá:

„Jste v pořádku, nepotřebujete pomoc?“

„Ne, děkuji, jen si musím rozmotat lyže, a jedu dál.“ Odpověděl jsem s úsměvem, aby viděla, že mi nic není.

„Dobrá, tak mi jedeme.“ Odpověděla žena pozorně si mě prohlédla a vydala se dál po cestě nahoru do kopce.

Když mě míjela poslední dívka, otočila se ke mně a povídá.

„Opravdu nechcete pomoct vstát?“ A než jsem stačil cokoliv říct, stál u mně a podávala mi ruku.

„Ne, děkuji. To musím zvládnout.“ Řekl jsem, ale ta dívka byla neodbytná. Než jsem se nadál, měla sundaný lyže a začala mě podepírat zezadu, abych se postavil. Teď již opravdu nešlo dál odmítat. Musel jsem se postavit. Snažil jsem se stát k ní aspoň zády, aby neviděla to co mám vpředu. Otočil jsem hlavu, abych jí poděkoval a mohl rychle ujet, když jsem uviděl, jak mi zírá zezadu na zadek a nohy.

„Páni, co to je?“ Vyhrkla a ihned mě oběhla.

Nyní jsem si uvědomil, že jak jsem tam tak ležel ve sněhu, můj penis zase o trochu narostl. Teda o trochu se nedá zas tak říct -  nyní byl tlustej jako moje paže a sahal mi pod kolena, takže byl vidět ze všech stran. A co teprve moje koule. Byly úměrný k velikosti mého penisu, a tak by se dalo říct, že jsem měl v rozkroku dva pořádný kokosový ořechy.

„To je pravý?“ Zírala na to ta dívka a ihned to vzala do ruky. Když zjistila, že je to pravý, ihned ho z úlekem pustila a ustoupila o pár kroků. Zato můj penis se nelekl, ale zareagoval stopořeným postavením a mířil směrem k ní.

Dívka byla vyloženě v šoku. Asi nikdy nic takovýho v životě neviděla, a ani si nikdy nic takového určitě nedokázala představit.

Využil jsem její překvapení a rychle jsem se rozloučil.

„Nezlobte se, ale teď už vážně musím jet.“ A snažil jsem se ujet. Teda jestli se to dalo považovat za jízdu. Ty dvě koule mezi nohama mi nedovolovaly dát nohy příliš k sobě, což mi zas tak nevadilo, protože stejně musím při cestě dolů brzdit, ale to změněné těžiště mě nutilo jet v pořádným záklonu a mé péro směrovat někam k větvím stromů.

Ta holka musela být asi v pořádným šoku, protože až tak za minutu jsem za sebou uslyšel teprve výkřik:

„Holky počkejte na mě, tomu nebudete věřit, to musíte vidět.“

Ty slova mě popohnaly ještě víc a já jsem se snažil jet s toho prudkého kopce, co to šlo.

Samozřejmě, že to zas tak nešlo, protože i v normálním stavu bych tento kopeček bez pádu nesjel. Rozdíl byl teď v tom, že jsem se převážil dopředu, mé péro se zarylo žaludem do sněhu, mně se podlomily kolena a já jsem jel po břiše (vlastně po tom péru a koulích) tak nejmíň padesát metrů. Když jsem se zastavil, byl jsem úplně vyřízenej. Ne že by mě něco bolelo. Mirrana měla pravdu, že ta kombinéza je úžasná, protože jsem nebyl ani trochu odřenej, a navíc můj penis tu jízdu prožíval skoro jako super soulož. Ale k domovu mě čekal ještě jeden, tak kilometrovém sjezd a nejvíc jsem se bál, že se každou chvíli objeví ty tři holky za mnou, aby se podívaly na to co v životě ještě neviděly.

Hůlkám a lyžím se naštěstí nic nestalo. Chvilku jsem jen tak tam ležel a vzpamatovával se a bál se nechtěného publika. Ale když se stále nic nedělo, usoudil jsem, že jí to ty ostatní holky asi nevěřily, a rozhodl jsem se, že tu nebudu čekat na žádný další diváky.

Pokusil jsem se vstát, ale zjistil jsem, že to bude opravdu asi problém. Zatím co jsem ležel ve sněhu, můj penis stále rostl. Momentálně měl v průměru tak kolem čtyřiceti centimetru a žalud na jeho špičce se podobal plážovému míči. Co bylo asi horší, začínal jsem mít pocit, že se zkracují moje nohy. Protože přestože moje koule nebyly zas tak o moc větší než můj žalud, přišlo mi, že mám nohy poloviční než normálně. Začínal jsem být zoufalý. Navíc jsem nevěděl, kde je má žena s Mirranou. Naštěstí cesta k naší chatě je už jen z mírného kopce, který by se měl dát sjet v pohodě. Pokud jsem jel nechtíc přes padesát metrů tímto stylem, určitě bych dokázal sjet tento kopeček řízeně za měně jak deset minut.

Tak se i stalo. Srovnal jsem si běžky podél mých obrovských koulí, které teď měly rozměr menšího skákacího míče, a penisu a pomocí hůlek jsem se odpichoval tím správným směrem. Běžkama jsem korigoval směr a pomocí hůlek jsem upravoval rychlost. Navíc jsem zjistil, že ta jízda je skutečně velmi příjemná. Přes tu kombinézu se přenášely z okolí jen ty příjemné podměty a necítil jsem žádné nepříjemné nárazy ani jiné nerovnosti terénu. Něco takového by bylo v jiném oblečení nemožné.

Můj odhad byl správný. Netrvalo to ani deset minut a dosáňkoval jsem k naší chatě. Má podoba se během mé jízdy dokonale změnila. Mé nohy se skutečně zkrátily tak, že jsem nyní se již běžkami země nedotýkal. Mé tělo se po sněhu pohybovalo jako by na třech skluznicích. Jednu tvořila špička mého žaludu, který teď byl plně odkrytý z předkožky, vše bylo pokryté tou elastickou látkou kombinézy  a vypadal jako čumák proudového letadla. Další dvě skluznice byly vytvořeny z obrovským mých koulí, o které se opíraly moje kraťoučké nohy. Navíc můj penis měl na sobě jako by prohlubeň, anatomicky vytvarovanou do tvaru sedátka. Když tak o tom přemýšlím, vypadám tak trochu jako skibob, který má pevnou přední lyži.

Rozhlédl jsem se, kde asi jsou ty moje holky, abych jim vyčinil za to, co mi to zase provedly.

O stěnu chaty jsem uviděl opřený běžky a v zadu za chatou jsem uslyšel hučet motor vleku a nějaké hlasy.

Hůlkami jsem se přiklouzal k chatě a stáhl jsem si z chodidel boty i z běžkami. Boty stejně teď nepotřebuji. Pak jsem se pomocí hůlek snažil dostat k rohu chaty, abych uviděl, co se děje na svahu.

To co jsem uviděl jsem prvně nemohl rozpoznat.

Viděl jsem dvě vyvinuté ženy, jak na něčem červeném jedou z kopce dolů. Po chvilce pozorování jsem to pochopil. Ta první fialková žena je Mirrana a ze jede na Jeaně. Teda jestli to, na čem sedí jsou nohy Jeany. Vypadalo to, jako by Jeana měla tělo vrostlé do sáněk.

Když dojely dolů, Mirrana vstala a táhla Jeanu za nějaký provaz směrem k vleku, kde zase na ni nasedla, zahákla se kotvičkou za lano vleku a nechala se vytáhnout nahoru na kopec.

Když byly asi v půli kopce, tak mě uviděli. Začali mocně mávat a křičet, ať sjedu k nim. Nevěděl jsem jestli se mám na ně stále zlobit, ale zvědavost, co se vlastně stalo Jeaně, mě přiměla odpíchnout se hůlkami a sjet k nim ke konci vleku.

Když jsem uviděl zblízka Mirranu, jak vstává z Jeane, pochopil jsem, jaký účinek má sáňkařská kombinéza na ženy. Mirrana nebyla zatím plně proměněná, protože asi díky jejím vysokým botám, které si dodatečně asi na chatě obula, se tolik nedotýkala sněhu. Ale i přesto už její klín byl dokonale změněn. Pochopil jsem, že to, co jsem považoval za Jeaniny nohy jsou vlastně její pohlavní pysky, které se protáhly po celé délce nohou, její poštěváček vytvořil na nich jakousi desku a celý spodek se ji vytvaroval do tvaru závodních sáněk.

„Super, skibob.“ Vykřikla Mirrana a se zájmem si mě prohlížela.

„Jaký byl sjezd?“ Pak se mě dodatečně zeptala.

„Proč jste mně vy dvě ujely?“ Vyčítavě jsem začal.

„Promiň, věděli jsme, že se začneme každou chvíli přeměňovat, tak jsme raději pospíchali na sjezdovku.“ Odpověděla mi Jeane.

„Ty jsi to věděla?“ Otočil jsem se na ni.

„Jistě, měli jsme to už dlouho naplánovaný, chtěli jsme tě překvapit.“

„Tak to se vám povedlo, a tu holku jste taky pěkně překvapili.“

„Copak ty tři něco viděly?“ zeptala se se zájmem Mirrana.

„Naštěstí jen jedna.“ Odpověděl jsem, ale v tom jsem uslyšel, jak za mnou někdo prudce zastavil na lyžích.

„Páni, a já jsem tomu nevěřila!“ ozvalo se a já jsem se pokoušel pomocí hůlek otočit, abych viděl, kdo to je.

Byla to ta první žena, která mně nabízela pomoc. S otevřenou pusou koukala na mě a na Jeane. Současně přijížděly další dvě její kamarádky.

„Vidíte, co jsem vám říkala, a to teď vypadá úplně jinak.“ Spustila ta, co mi pomohla vstát.

„Tak to je něco!“ Stále užasle na nás hledí ta první a sundává si lyže z nohou.

Aniž by trochu váhala, přistoupila ke mně, sundala si rukavici a přejela rukou po tom, co vypadalo jako sedátko skibobu, pak mě obešla a začala zkoumat a hladit ten můj obrovský žalud a nakonec ho objala.

„Pozor, to je můj manžel!“ Ozvala se trochu nejistě Jeane.

„No, a?“ Zeptala se ta žena a já ucítil, jak její ruka pronikla do bývalého ústí mé močové trubice, která byla dost široká, aby se jí tam celá ruka vydala. Trochu se mi zatmělo před očima, jak jsem pocítil, že ta žena mi do ní vrazila celou ruku skoro až po rameno. Než jsem se nadál, ta žena mi tam párkrát mocně zapumpovala a pak tu ruku prudce vytrhla a uskočila stranou. Následovalo něco, co by se dalo porovnat ze startem rakety, protože jsem pocítil tak obrovské vnitřní pnutí následované obrovským proudem něčeho, co ze mě vylétlo a rozprsklo se do obrovské dálky. Současně mě ten proud posunul o dobrý dva metry dozadu.

„Super, to je jak malý sněžný dělo.“ Zajásala ta žena a znovu ke mně přistoupila.

„Nech ho být, to je můj manžel!“ Zaprotestovala Jeane nyní trochu silněji.

Ta žena se na ni podívala, přišla k ní a začala ji taky zkoumat. Než se Jeane nadála. Uchopila ji ta dívka za tu horní desku těch jejích sáněk a párkrát do ní lehce tleskla dlaní.  Jeaně to dělalo asi vyloženě dobře, protože se prohnula v zádech a slastně vykřikla. Pak ta cizí žena vzala do ruky sníh a začala ho třít po horní desce Jeaniných sáněk a občas ji po ní silně poplácala. Jeane začala křičet slastí a než se kdo nadál, vypadala, že prožívá silný orgasmus.

Myslím, že Mirrana byla tím chování té cizí ženy dost zaskočená, protože do teď se nezmohla ani na jedno slovo.  Když však uviděla, že Jeana se zmítá na zemi v silném orgasmu, já stále vydýchávám tu moji explozi, a ta žena se najednou otočila směrem k ní, a začala si ji prohlížet, rychle nejistě promluvila:

„Dámy, pokud budete chtít zakoupit některé z těchto speciálních sáňkařských oblečků, můžu vám dát svoji vizitku. Zatím byste nás tu mohli chvilku nechat o samotě.“

„Ano?“ Zeptala se trochu pobaveně ta žena, klekla si a začala si prohlížet její změněný klín.
“Tak jestli tomu správně rozumím, tyto speciální oblečky proměňují člověka v něco takového?“ A ukázala směrem na nás dva.

„A vy jste zatím nejméně proměněná. To bude asi těmi botama. Že by to bylo vlivem sněhu, který pak tady pan kolega tak pěkně rozstřikuje?“ Otočila se směrem ke mně.

„Holky, co kdybychom si dnes tady pro změnu zasáňkovali?“ Zeptala se svých přítelkyň.

„Tedy pokud panstvo nám to tu dovolí?“ Otočila se zpět k Mirraně.

Mirrana nevěděla co má říct. Její pokušení, které vytvářela kolem sebe tato sebejistá žena bylo asi obrovské.

„Proč ne?“ Řekla odevzdaně Mirrana, sedla si na zem a sundala si boty.

„Tak jedem.“ Řekla ta sebejistá žena, sedla si Mirraně na klín a rozjela se dolů.

Než jsem se nadál, i já jsem byl osedlaný tou dívkou, která mi prvně pomohla vstát a už jsme uháněly s větrem o závod z kopce.

Bude to opravdu příjemně prosáňkované odpoledne, jak měla Mirrana v plánu.