Název: Svět se změnil 7 – Lidská práva sexuálních hraček

Autor: DoVaN

Varování: Fantasy Fetish, Nylon fetish, CrossDressing, Body Transformation

Svět se změnil. Změna světa již proběhla několikrát, a poslední teorie o důvodu, proč se svět změnil mluví o jakési soutěži civilizací, kdy pokud civilizace dosáhne vrcholu svého vývoje – takzvané zlaté éry – dojde ke změně světa. Je zajímavý, že několik vědců si myslí, že změna civilizace by nastala i bez změny světa, protože zlatá éra každé civilizace znamená  ve skutečnosti její záhubu. Zlatou éru civilizace provází vždy určitý druh dekadence. Civilizace dospěje v současném světě do bodu, kdy rozpoznala skoro všechny zákonitosti daného světa a využívá je ve svůj prospěch. To samo o sobě nic neznamená, ale její možnosti umožňují lidem žít v obrovském blahobytu, která už tu civilizaci ohrozit může. Na blahobyt se dá totiž velice rychle přivyknout, a těžko se ho člověk vzdává. Zlaté období se pak projevuje tím, že sexualita lidí již není určena k pokračování lidského rodu, ale k uspokojování vlastních tužeb. V zlatém období proto klesá počet narozených dětí až do takové míry, že lidé v dané civilizaci začnou vymírat stářím a nikdo mladý je prostě nenahrazuje. Stejně tak, jako se dělo ve zlatém období Máyů, Římanů, Řeků, Egypťanů a bůhví kolika jiných zaniklých civilizací, stejně tak se to dělo i v naší -Západní civilizaci. Přitom každý takový zánik civilizace se na světě projevil jeho změnou. Poslední civilizace, která zanikla, zanikla pro Západní svět tak nenápadně, že se to projevilo jen tak, že se geocentrický svět změnil na heliocentrický, což nezaznamenal vůbec nikdo, a až na to lidé přišli, prvně tomu nevěřili, a pak zase nevěřili tomu, že svět byl před tím geocentrický. Prostě to byla skutečně pro naši civilizaci v té době velmi bezvýznamná změna. Zato změna, která proběhla nyní, význam pro naši civilizaci měla obrovský. Nejenže přestaly platit všechny staré fyzikálně-materiální zákony a byly nahrazeny novými psycho-myšlenkovými, ale navíc přestala fungovat většina přístrojů, na které byla naše civilizace odkázaná. Největší zděšení lidí nastalo, když se změnila podstata světla a zaniklo elektromagnetické vlnění. Naše civilizace byla závislá na elektromagnetismu. Většina informací byla šířena pomocí elektromagnetických vln. A naše Západní civilizace byla založena na informacích. Samotná elektřina naštěstí ale nezanikla, jen byla nahrazena něčím, co nyní vědci horlivě zkoumají. Lidstvo je veskrze přizpůsobivé. Když zanikne jedna civilizace, vytvoří se prostor pro vznik další. Zatím naše zbytky staré Západní civilizace přežívají ve  starých městech a snaží se žít tak, jak to změněný svět dovolí. Nikdo se již nediví změnám světa. Nikdo se ani na chvilku nepozastavuje nad podivným oblečením, nebo nahotou na veřejnosti. Lidé změny přijali a žijí dál svým způsobem života, na který jsou zvyklí.

I mně již nepřekvapuje náhlá změna mého oblečení a jen občas mě dovede do rozpaků. Jako nyní, když jsem se probudil a přemýšlím, co se to děje. Z vedlejšího pokoje slyším tiché hlasy, jak se tam má manželka Jeane přitlumeně dohaduje o něčem s její sestřenicí Mirranou.  Všude kolem je úplná tma - musí být buď ještě noc, nebo strašně brzo ráno. Navíc cítím, že nejsem oblečený do svého pyžama, ale do něčeho, co se skládá z mnoha saténových vrstev a volánků.

Jen stěží se díky tolika vrstvám můžu dostat zpod přikrývky a když se postavím, zjišťuji, že mám na sobě nějaké dámské, jakoby panenkovské saténové šaty s mnoha volánky a několika vrstvami spodniček z jemného hedvábí. Přemýšlím, jestli jsem takový model vůbec někdy na někom viděl, ale nic kromě panenky své sestry se mi nevybavuje.

Za obrovského šumění těch šatů pomalu jdu ke dveřím a zaposlouchávám se do hovoru.

„Neměla jsi je dnes k nám zvát.“ Slyším, jak Jeane vyčítá Mirraně.

„Kdybych je nepozvala, nikdy by snad včera odsud neodešly.“ Odpovídá ji Mirrana.

„Bylo neuvěřitelný, jak byly vlezlé.“ Dál supí Jeane.

„Jo, celý to tu prošmejdily.“ Přidává se Mirrana.

„Byla jsem tak bezmocná.“ Dál si stěžuje Jeane.

„Já taky, vůbec jsem to neměla v plánu.“ Přizvukuje Mirrana.

I z tak malého útržku jejich rozhovoru jsem pochopil, že se baví o našich nových známých, třech lékařkách, který jsou tu v nedaleké chatě na dovolené, a se kterýma jsme včera prosáňkovali odpoledne. Tedy po pravdě řečeno, který ony na nás včera prosáňkovaly celé odpoledne.

Díry Mirraniným speciálním oblečkům, které umožňují různé proměny, a které ona prodává ve svém malém obchůdku s prádlem, se holky přeměnily do závodních sáněk a já do něčeho, co připomínalo skibob nebo sněhový skútr. Bohužel, co asi holky neměly v plánu, byl fakt, že se k tomu připletly ty tři lékařky a tak místo soukromé zábavy ve třech se konala hromadná akce šesti lidí. Když pak už se začalo stmívat, požádali jsme je, aby nás odtáhly k naší chatě, ale ony trvaly na tom, že nám pomohou až do chaty. Tam se začaly chovat jako doma a vypadalo to, že jsou strašně zvědavé, jak se budeme měnit zpět. Samozřejmě se nám nechtělo svlékat před cizími lidmi, i když to byly lékařky, ale proměněna zpět je přeci jen dost intimní záležitost. Nakonec jim Mirrana řekla, že by byla ráda, kdyby nás zítra navštívily, a teď by jsme byli rádi o samotě. Té jedné se moc odcházet nechtělo, ale naštěstí ty ostatní dvě už toho měly celkem za celý den dost, tak se sebraly a šly.

Pomalu jsem otevřel dveře a stoupil do pokoje. Obě ženy seděli v nočních saténových košilkách u stolu a pohlédly na mě.

I když už byly zvyklí na ledacos, i tak je dnešní můj oblek asi překvapil. Zůstaly na mě hledět, a já jim viděl na očích, že i ony zatím neviděly takový model na muži. Několik vrstev spodniček a volánků na nabíraný hedvábné sukni společně s honzíkem na mém zadku dělaly mé boky strašně širokými a celkový pohled umocňoval i saténový korzet, který mě trochu stahoval v pase. Prostě model, který by se nosil někdy v šestnáctém století.

I když je můj oblek asi pořádně udivil, bez jakéhokoliv komentáře se ode mě odvrátily a mlčky hleděli do stolu.

„Je všechno v pořádku?“ Zeptal jsem se nejistě, protože jsem očekával úplně jinou reakci.

Holky jen pokrčily rameny. Jinak nic. Celkem mě to přivádělo do rozpaků. Aspoň pár jízlivých poznámek. To mlčení bylo horší, než cokoliv jiného.

„Něco jsem provedl?“ Zeptal jsem se opatrně.

Jeane znovu na mě pohlédla, nevěřícně zavrtěla hlavou, a zase se odvrátila.

„Můžeš si jít sednou tady k nám?“ Řekla nakonec Mirrana.

S obrovským šustěním a s námahou jsem si sedl na zbývající volnou židli, a čekal, která z holek začne.

„Jeane si myslí, že vás ta žena včera znásilnila.“ Řekla najednou Mirrana.

Co jsem slyšel byl pro mě celkem šok. Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel. Současně jsem pocítil malou úlevu a uvědomil jsem si, že mám na sobě zase to mé staré pyžamo a už mě nic nesvírá.

„Znásilnila?“ Zeptal jsem se, abych se ujistil, že jsem neslyšel špatně.

„Jo, znásilnila, nebo to, co ti včera provedla, jsi chtěl?“ Vyštěkla na mě Jeane.

Popravdě řečeno, nebylo to podle mé vůle, ale byl jsem vzrušený, a byla to přeci jenom žena, i když nebyla zrovna můj typ.

„Já nevím, bylo to takový rychlý, nedokázal jsem o tom přemýšlet.“ Vykoktal jsem.

„No právě, byl jsi pod vlivem toho obleku, a ona tě zneužila.“ Pokračovala Jeane.

„Zneužila k čemu?“ zeptala se Mirrana. „Vždyť se při tom sama neuspokojovala, uspokojovala vás.“

„Jak víš, že ji to neuspokojovalo, taková sadistka, určitě ji dělalo dobře ta naše bezmocnost.“ Trvala dál na svém Jeane.

„Ale to ty taky nevíš, nebo chceš říct, že poznáš na ženě, že ji to vzrušuje?“ Odvětila ji Mirrana a přitom se podívala na můj rozkrok. Automaticky jsem si ho zakryl, abych se ujistil, že mi tam není nic vidět. Tento typ rozhovoru mě naštěstí vůbec nevzrušuje.

„Viděla jsem ji, jak se na něho dívá, jak by mu to ráda ještě jednou udělala.“ Trvala na svém Jeane a podívala se na mě.

„Tak řekni něco, znásilnila tě, nebo ne?“ Tlačila na mě.

„To nemůžu tak říct, bylo to fakt rychlý, a já jsem byl vzrušený, a byla to žena.“ Odpověděl jsem po pravdě.

„Ty jsi fakt dobrý.“ Rozzlobila se na mě Jeane. „A kdyby to nebyla žena, to by ti taky nevadilo?“

Bleskla mi hlavou vzpomínka na to, když jsem byl proměněný v ženu, a miloval jsem se s Jeanou a Mirranou proměněných v muže. Přestože jsem tehdy prožíval blaho, ta představa mně byla teď trochu proti srsti. Pak jsem si představil, že by včera místo třech celkem pěknejch ženskejch přijely tři drsní muži a pocítil jsem, jak mi stoupá adrenalin a jak bych se musel začít bránit a bránit taky ty mí dvě holky.

„To tedy ne, to bych se nenechal, a nenechal bych je dotýkat se ani vás.“ Řekl jsem hrdě.

„A jak bys to udělal.“ Zeptala se mě Jeane.

„Kdybych musel, tak bych se s nimi i popral.“ Řekl jsem chlapsky.

„Jo, a jak, když jsi byl proměněn v jedno veliký péro a rukama jsi ani nedosáhl na zem?“ Zeptala se mě nevěřícně Jeane.

„Kdybych musel, sundal bych si ten oblek, a bojoval bych klidně nahý.“ Řekl jsem vzrušeně.

Má odpověď je asi zarazila.

„Páni, to je ale chlap.“ Řekla Mirrana a obdivně se na mě podívala.

„Jo? Myslíš? Teď se mu to kecá, a proč včera nebránil svou manželku, aby ji ta hrozná ženská neobtěžovala?“ Rozčílila se Jeane.

Pochopil jsem, že v tomto souboji nemám proti ženě žádnou šanci, a raději jsem mlčel, abych si to ještě víc nějak nepolepil.

„Vidíš, mlčí, to jsou ti chlapy.“ Pokračovala Jeane.

„Ale má pravdu, mohli jsme si ty obleky sundat, a prostě je ze sjezdovky vyhodit.“ Odpověděla Mirrana.

„A tebe to včera napadlo?“ Zeptala se ji Jeane nasupeně.

Tentokrát i Mirrana sklopila hlavu a nic ji neodpovídala.

Po chvilce mlčení se ale přeci jen odvážila něco říct:

„A co chceš dělat, chceš jít na policii, a nahlásit to? Co jim chceš říct? Že když tvůj manžel byl včera pod vlivem speciálního obleku proměněný do obrovského penisu, tak přišla cizí žena, vyhonila mu ho proti jeho vůli a pak uspokojila i tebe – taky proti tvé vůli - celé odpoledne na mě prosáňkovala a když byl konec, nakonec jsme ji vzali i domů? Co by ti na to asi ti policisti řekli? Že když si hraješ sadomasochistický hry, že to může být i nepříjemný? Fakt to tak chceš?“

Jeane mlčela.

„Promiň, prostě jsem na to včera nebyla připravená, trochu mě to zaskočilo.“ Řekla nakonec trochu schlíple.

„Promiň mi to ty, možná že jsem zašla příliš daleko já, měla jsem tě upozornit, že když jsi proměněná v sexuální hračku, budou i cizí lidé s tebou zacházet jako se sexuální hračkou.“ Začala ji konejšit Jeane.

Obě ženy si přisedly blíž k sobě a objaly se jako dvě nejlepší kamarádky, které se dlouho hádaly a pak konečně poznaly, že to nestojí za to.

Byl jsem hrozně rád, že je to konečně přešlo, protože muž, když se žena zlobí na jinou ženu, nemá většinou žádnou šanci ji nějak uspokojit a udobřit.

Navíc mě pohled na ty dvě, jak se tam objímají pořádně vzrušil. Položil jsem si ruce skříženě do klína a snažil jsem se to svoje vzrušení skrýt.

Obě jakoby zahlédly co dělám, na mě pohlédly, a vyprskly smíchy.

„Vidíš, chlapy, každá sukně je vzruší, a to mají ještě tu smůlu, že je to na nich tak vidět.“ Řehtala se Jeane.

„Asi vás tu raději nechám o samotě.“ Usmála se Mirrana a vstávala, aby odešla do svého pokoje.

„Proč, však ho to přejde, že miláčku.“ Řekla Jeane jedovatě a mrkla na mě.

„Po tom včerejšku fakt nevím, jestli si nějaké uspokojování zaslouží.“ Ještě dodala a já pochopil, že mé naděje, že ze špatné nálady mé ženy vyváznu tak hladce, se rozplynuly v prach.

„Páni, ty jsi ale sadistka.“ Prohlížela si ji ze zájmem Mirranda.

„To tedy nejsem.“ Ohradila se Jeane.

„No v každém případě by ti role dominy seděla úplně perfektně …“ dodala Mirrana a zarazila se a jako by se nad něčím zamyslela.

„Tak pokud chceš, byla by tu možnost, jak to té ženské oplatit.“ Řekla po chvilce Mirrana.

„Ale já nechci na ní sáňkovat. Ani ji nijak uspokojovat.“ Odpověděla Jeane.

„To jsem nemyslela, ale co takhle si z ní udělat poslušnou loutku, která by tě poslouchala na slovo, a bez tvého příkazu by ani nemrkla? Mohla bys ji ponížit stejně, jako ona ponížila včera tebe.“ Řekla Mirrana.

„To zní zajímavě, co bych proto mohla udělat?“ Zeptala se Jeane najednou s obrovským zájmem.

„Ty skoro nic, jen si pak zahrát na roli vládnoucí dominy, zato já budu muset ihned vyrazit do obchodu a přivést na to speciální prostředek. Ještěže jsem ty tři baby na dnes pozvala. Budou toho litovat. Mají přijít odpoledne po obědě. Pokud vyrazím teď, tak bych měla stihnout ranní vlak a před polednem jsem zpět. Tak já letím.“ Mirrana vyskočila ze židle a uháněla do pokoje se převléct. Na to, že se stačila i nalíčit ji to netrvalo ani pět minut a uviděl jsem z okna, jak si to rázuje z kopce dolů a na cestu si svítí baterkou, oblečená do větrovky, ve které přijela a do dalších věcí, které si půjčila od Jeany.

„To bude dnes krásný den.“ Prohodila Jeane a přisedla si ke mně.

„Však ty víš, že jsem to tak nemyslela.“ Začala mě konejšit a rukama mě zajela do kalhot. „Že nejsem žádná sadistka, že ne?“

„Jistěže nejsi, miláčku.“ Odpověděl jsem ji a byl jsem rád, že ji špatná nálada úplně přešla a že jsem zase středem jejího zájmu.

…

Mirrana byla zpět opravdu krátce před polednem. Na skříňku vyskládala šest dóziček, které vypadaly velice tajemně.

„Uff, tak jsem to stihla.“ Řekla udýchaně a šla se převléct a naobědvat.

Já jsem si mezitím prohlížel ty dózičky. Byly vyrobeny z nějakého plastu a nahoře byl jakýsi proužek, který se dal vytáhnout a tím asi otevřít dózičku. Přes průhledný plast bylo vidět nějaký zlatý obsah, ale nebylo poznat, jestli se jedná o pevnou hmotu nebo kapalinu. Pokušení mě nutilo vzít si tu dózičku do ruky a pořádně si ji prohlédnout, ale strach, že se jedná o věc, která má sloužit k pomstě a ponížení mě nakonec přemohl.

„Nemusíš se jich bát.“ Ozvalo se za mnou.

Byla to Mirrana, která se již stačila převléct do volného domácího oděvu, který jsem poznal, že patří taky Jeaně a stihla se i najíst.

Přistoupila až ke skříňce a vzala jednu dózičku do ruku.

„Vidíš, jak se krásně třpytí ta kovově zlatá kapalina uvnitř?“ Pomalu otáčela dózičkou v ruce.

„Pěkná.“ Řekl jsem po pravdě.

„A nádherná je i na lidech.“ Řekla Mirrana.

„Co vlastně způsobuje?“ Zeptal jsem se nejistě.

„Ta kapalina, to je vlastně kapalný oblek.“ Zvedla Mirrana dózičku ještě výš. „Který se na člověka sám nanese a …“, na chvilku zaváhala, „ho promění v poslušnou loutku, která poslouchá toho, kdo vyjmul z té dózičky tento proužek.“ Ukázala nahoru na dózičku.

„A co když si ten proužek vytáhnu sám?“ Zeptal jsem se se zájmem.

„To nejde. Je to vyrobeno tak, abys ho sám nikdo nemohl odstranit. Vždy musí být nějaký pán a otrok.“ Řekla trochu zasněně.

„A ta proměna? Je nepříjemná?“ Zeptal jsem se.

„Jak se to vezme, je to proměna určená pro masochistu, tak pro normálního člověka je asi nepříjemná.“ Řekla stále se zasněnýma očima.

„Mirrano, ty jsi to už zkoušela?“ Zeptal jsem se jí.

Mirrana se na mě polekaně podívala a trochu zčervenala. Pak se jí vrátil zase ten její zasněný výraz.

„Kdysi dávno, když jsem chodila s jedním klukem, který byl celkem dost dominantní, a my jsme často hrávaly hry na pána a otroka.“ Nakonec se přiznala.

Zvědavě jsem si ji prohlížel. Mirrana se celkem podobala Jeaně, tak mě nikdy nenapadlo, že by mohla být subinka, ale stále si víc uvědomuji, že o ni nic nevím a ani o její minulosti.

„Jé, co to je? A proč jsi jich přinesla tolik?“ Vešla do pokoje zvesela Jeane.

Mirrana ji krátce řekla to, co mně a vysvětlila ji, že aby mohla proměnit tu ženu v loutku, bude lepší, když získáme její důvěru.

„A líp získat důvěru té ženy si nedovedu představit, než že se promění i někdo z nás.“ Nakonec dodala.

Trochu mě zatrnulo. Doufám, že nemyslí i mě. Je jasné, že Jeane se nejlépe hodí na roli dominy, a že Mirrana se proměnit asi bude chtít sama o sobě, ale jakou úlohu v této hře budu mít já?

„Vidím to tak, že já budu povídat, a ty budeš dělat moji asistentku. Všichni budeme mít v rukách tyto dózičky. Postupně ode všech vybereš ty spouštěcí proužky, mnou počínaje a pak počkáš až se proměna provede. No a co bude následovat nechám na tobě. Tvá je pomsta.“ Řekla Mirrana.

„I ode mě?“ Zeptal jsem se nejistě.

„Bude to vypadat líp, uvidíš, bude se ti to třeba líbit.“ Řekla Mirrana a mrkla na mě.

Nevím, co by se mně mohlo líbit. Sice si občas připadám v Jeaniných rukách jako loutka, hlavně když mě drží za mého ptáka, a já ji pak vykládám všechny své sexuální představy a zážitky, ale tohle znělo tak cize.

„Máš pravdu, to by mohlo vyjít.“ Řekla spokojeně Jeane a odešla zpět do kuchyňky.

„Věř mi, tobě se to bude líbit.“ Mrkla ještě jednou na mě Mirrana.

…

Ty tři ženy se objevily krátce po poledni. Ta první z nich, ta nejdominantnější a nejdrzejší se neobtěžovala ani zaklepat a rovnou vstoupila do chaty.

„Tak nás tady máte. Budeme zase sáňkovat?“ Zeptala se rozjařeně.

„Dnes ne, bude se dnes předvádět novinka z našeho obchodu. Jestli chcete, můžete zůstat a účastnit se předváděčky.“ Ujala se slova Mirrana.

„Novinku? A co to má být?“ Zeptala se se zájmem ta žena.

„Jen speciální zlatý obleček, který vypadá jako kovový, má obrovský úspěch u opačného pohlaví, ženy v něm velice snadno svádějí muže a muži v nich vypadají božsky.“ Vábila dál Mirrana.

„To zní lákavě, to bych mohla hned vyzkoušet.“ Řekla ta žena a přistoupila ke mně a dala mi ruku do klína.

„Ehmm, ehmm.“ Významně si Jeane odkašlala a ta žena ode mne odskočila a sarkasticky povídá.

„Promiň zlato, vím že je to tvoje maso.“ A významně na ni mrkla.

„Tak kdo nám to předvede?“ Řekla a rozhlédla se.

„Promiň, není to módní přehlídka, každá si to může zkusit sama.“ Konečně se dostala ke slovu Mirrana.

„Super, tak to bude jak na babské párty, akorát tu budeme mít chlapa.“ Zasmála se ta žena.

„Tak jestli chcete, můžeme, začít.“ Řekla Mirrana.

„Jasně, mám se tu svléct?“ Zase se zasmála ta žena.

„To nebude potřeba. Jeane, můžeš nám asistovat a přinést ty oblečky?“ Otočila se Mirrana na Jeane.

„Jasně, že může, šup, šup. Ať už jsou tady.“ Pomalu mi ta žena začala jít na nervy.

Jeane to nijak nerozhodilo a odešla do vedlejší místnosti. Vrátila se s táckem, na kterém byly vyrovnáno šest stejných dóziček.

„Páni, to je ale speciální balení.“ Hrnula se ke stolku ta žena.

„Počkejte, musím vám to vysvětlit.“ Snažila se ji přerušit Mirrana.

„Co bys vysvětlovala, prostě si to obléknu a basta.“ Uchopila ta žena jednu dózičku do ruky.

Když si ji ale prohlédla, vypadala trochu zmateně a konečně ji došla slova.

„To není prádlo?“ Zeptala se trochu nejistě.

„To jsem chtěla říct, je to novinka, něco na způsob tekutého latexu, jestli si pamatujete, co to bylo.“ Konečně se ujala slova Mirrana.

„Počkej, doufám, že to není něco takového, co jste měli včera na sobě, abych pak nevypadala jako vy dvě – jako sáňky.“ Dodala s úšklebkem.

„Neboj, sice je to na způsob něčeho podobného, ale jako sáňky vypadat určitě nebudeš, to ti slibuji, nanejvýš ti to postavu jen trochu vylepší.“ Uklidňovala ji Jeane.

„No nevím, nevím.“ Ta žena začala ztrácet jistotu.

„Nebojte se, vždyť to budeme dělat společně, uvidíte, že to bude stát za to.“ Přemlouvala ji Mirrana.

„No já bych to určitě zkusila. Zní to celkem lákavě.“ Řekla ta druhá žena.

„Myslím, že když už, tak to bude aspoň zajímávej zážitek.“ Řekla ta třetí.

„No vida, aspoň nějaké odvážné zájemkyně. Tak kdo si to bude chtít vyzkoušet?“ Zeptala se Mirrana a otočila se na nás.

„Já určitě.“ Řekla Jeane.

„Já taky.“ Přisvědčil jsem.

„My taky.“ Řekly ty dvě cizí.

„Tak to je nás i se mnou dohromady pět. Co vy? Vy se tedy nepřidáte?“ Otočila se k té dominantní ženě.

„Ale co, sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo.“ Snažila se ta žena tvářit sebejistě.

„Výborně, všichni uchopte tu dózičku takhle svrchu, jak to dělám já a otočte ji vzhůru nohama.“ Instruovala nás Mirrana.

„Ták, teď budeme potřebovat zase tvoji asistenci Jeane, můžeš mi vytáhnout tady ten proužek ze spodu té dózičky a ostatním taky?“ Otočila se Mirrana na Jeane.

„Moment.“ Jeane si odložila svoji dózičku na stoleček a přistoupila k Mirraně.

„Takhle?“ Zeptala se Jeane Mirrany a vzala za okraj toho proužku.

„Ano, a silně zatáhni.“ Řekla Mirrana a já viděl, jak Jeane vytáhla malý plastový proužek z té dózičky. Nic se nedělo, a pak začala pomalu, jakoby medová - zlatá tekutina vytékat Mirraně na dlaň.

I ostatní to pozorovaly se zájmem. Uvědomil jsem si, že pokud budeme čumět na Mirranu dost dlouho, může se proměnit a ty ženy by poznaly, že je to past.

„Jeane, můžeš mi ten proužek taky vytáhnout?“ Otočil jsem se k Jeaně.

„Jasně.“ Jeane ke mně přistoupila a trhnutím vytáhla ten proužek z mé dózičky.

„Mám ti pomoct?“ Zeptala se té dominantní ženy, která se snažila sama vytáhnout ten proužek z dózičky.

„No, jestli to dokážeš. Mám to asi zaseklý.“ Řekla ta žena.

„Já taky.“ Řekla i ta další.

„Moment, jedna po druhý.“Řekla Jeane postupně vytrhávala proužky z jedné dózičky za druhou.

„Chceš s tou tvou taky pomoct?“ Zeptala se ta dominantní žena Jeany.

„Jasně, počkej, musím si odskočit na záchod.“ Řekla Jeane a přešlápla na místě, aby tu ženu přesvědčila, že opravdu musí.

„Tak pospěš.“ Řekla ta žena a se zájmem pozorovala tu tekutinu, jak se postupně vylévá z dózičky na její dlaň.

Jeane zmizela v druhé místnosti a nás nechala osudu naší nové přeměny.