Název: Svět se změnil 9 – Zkrocení zlé ženy

Autor: DoVaN

Varování: Fantasy Fetish, Lycra Fetish, Body Transformation

Svět se změnil. Svět se změnil, ale pochybuji, že za nějakých dvě stě let bude lidstvo vědět, že dříve existoval jiný svět, ve kterém platily jiný zákony, než ty, které znají. Vždy to tak bylo. Ti, co znali chod starého světa vymřou, protože nechtějí přivádět do pro ně tak cizího světa nové potomky, a tak nikdo nabude dál pokračovat v jejich myšlenkách a vědomostech. Na místo staré civilizace se probojuje nová, zrozená z lidí, kteří nebyli tak ovlivněni starým světem a změny světa si třeba ani nevšimli. Nová civilizace pak bude nacházet jako archeologické vykopávky naše staré přístroje a nebude chápat, na co vůbec mohly sloužit, protože v novém světě pro ně neplatí zákony, za kterých fungovaly. Jako my jsme nechápali, na co sloužily pyramidy, a jak je vůbec dokázala ta stará civilizace postavit, tak i budoucí civilizace nebude chápat, nač sloužilo například rádio, které bude pro ně nepochopitelná změť kovů obalené v nějaké neznámé hmotě, kterou my jsme nazývali plast. A tomu, že se lidé dorozumívali pomocí toho na dálku pomocí jakýchsi rádiových vln budou věřit jako my jsme věřili na existenci protoplazmy duchů.

Naše stará Západní civilizace se jen krátce ocitla na svém vrcholu, ve svém zlatém období, když nastala změna a lidé se z toho málem zbláznili. Už před změnou světa byl roční průměrný přírůstek počtu obyvatelstva nulový nebo záporný, ale po změně se přestaly rodit děti úplně a přibyl obrovský počet sebevražd. Za těch deset let, co uběhlo od té změny já znám snad jen tři případy, že se narodily nové děti. Lidé si sice na změnu zvykli, ale dál odmítají přivádět do tak nestabilního světa potomky. Ani já, ani má žena Jeane také neplánujeme potomka, jednak nechceme ho přivést do tak nestabilní doby, jednak se nechceme vzdát toho pohodlí a rozkoše, které vytvořilo zlaté období naší civilizace a my bychom ho museli obětovat v zájmu výchovy potomstva.

Při vzpomínce na Jeane se mi vybavuje včerejší zážitek a já si uvědomuji, že ležím v posteli a že je hodně světla. Nejdřív nevím, jestli jsem spal celou noc, nebo jen krátce, a je stále předchozí den, protože si vzpomínám, že jsem se uložil celý zničený k spánku ještě za bílého dne. Pak si uvědomuji, že kdybych spal jen chvilku, necítil bych se tak báječně vyspalý. Pak mě udiví další věc. Zjišťuji, že jsem oblečen do svého pyžama, což v poslední době ráno se mi stává jen zřídka. Změna světa totiž je provázena i nestabilitou existence věcí, no prostě, občas nastane to, že se oblečení na člověku promění na nějaké jiné oblečení, nebo úplně zmizí. To se naštěstí nestalo, tak mohu vstát a jít se podívat, co dělá Jeane a její sestřenice Mirrana, která je tu na chatě na návštěvě.

Když dojdu do kuchyně, uvidím Jeane, jak tam jen tak sedí a zamyšleně hledí z okna.

„Ahoj, jakpak ses vyspala? Dnes se cítím velice dobře,“ prohodil jsem zvesela.

„Ahoj, snídani máš na stole,“ odpověděla mně Jeane a dál hleděla z okna.

„Kde je Mirrana, už taky vstala?“ Zeptal jsem se, když jsem si sedal ke stolu.

„Včera večer už musela jet domů, zapomněl jsi, že tu byla jen na víkend?“ odpověděla mi Jeane duchem jako by nepřítomná.

„Včera večer? Vůbec nic si z večera nepamatuji,“ prohlásil jsem udiveně.

„Taky jsi jen pořád tvrdě spal, až do teď, skoro dvacet čtyři hodin,“ uvedla mě do obrazu Jeane.

„Dvacet čtyři hodin?“ Zeptal jsem se nechápavě a pohlédl jsem na hodiny.

Bylo na nich něco po půl třetí. Nevím, jak včera ta akce dlouho trvala, ale mohlo být skutečně tak kolem třetí, když nás Jeane uvolnila z našeho otroctví.

„Páni, spal jsem jako zabitej. A co Mirrana, ta musela být taky pěkně unavená? Jak se dostala na nádraží?“ zeptal jsem se Jeany.

„Mirrana, ta už něco vydrží, mám strach spíš to ty tři. Když odcházely, vypadaly, že jsou těsně před zhroucením, sotva se belhaly. A i ta protivná neřekla ani slovo. Fakt nevím, jestli jsme to včera trochu nepřehnali,“ řekla Jeane.

„My?“ zeptal jsem se nechápavě, „byla to tvoje pomsta, měla bys být spokojená.“

„Promiň, nevím jestli jsem to včera trochu nepřehnala,“ opravila se pokorně.

Musely vypadat včera opravdu zbědovaně, protože takhle pokornou jsem ji dlouho nezažil.

„Tě fakt nechápu, prvně tady brečíš a vypadáš, že bys tu ženskou málem zavraždila, a pak když se jí trochu pomstíš, tak tu zase běduješ, že jsi to asi přehnala. Teď mám pocit, že víc než sadistka jsi masochistka,“ přidal jsem si trochu.

„Nejsem žádná sadistka,“ ohradila se Jeane.

„A ta žena včera, to bylo jako co?“ zeptal jsem se.

„To jsem hrála, nebyla jsem to já,“ trvala na svým.

„Moc mi to jen jako nepřišlo, spíš jsem si myslel, že si to pěkně užíváš,“ odporoval jsem.

„Možná že v rámci hry se mi to trochu líbilo, ale byla to jen výjimka, však ty víš.“

Nebyl jsem si jistý, jestli vím. Jeane skutečně je dobrá herečka, o čem jsem se párkrát přesvědčil, ale role dominantní ženy ji šla tak perfektně, že bych řekl, že je to její přirozenost.

„No dobře, tak jsi tu hru s námi včera trochu přehnala, ale co? Bojíš se, že by se ti mohli pomstít?“ zeptal jsem se.

„Nevím, myslím, že ne. Mám z toho prostě takovej špatnej pocit.“

Na chvilku se odmlčela.

„Prosím tě, mohli bychom dnes k nim zajít a omluvit se?“ najednou se zeptala.

„Omluvit se?“ zeptal jsem se, a přemýšlel, jestli se dá něco takového omluvit.

„No můžeme to zkusit, ale pochybuji, že se s námi budou bavit.“

A tak se i stalo. Asi za deset minut jsme byly oblečeni a šlapali jsme do kopce k jejich chatě, ve které jsou ubytovány.

Když jsme k ní došli, zazvonili jsme, ale nic se nedělo.

Zazvonil jsem tedy ještě jednou, v případě, že by ještě spaly.

Pořád nic. Podržel jsem zvonek a přitom jsem i zabouchal.

Konečně se vedle pohnulo okno a trochu se pootevřelo.

„Běžte pryč! Co ještě chcete?“ ozvalo se zpod záclony a já jsem poznal hlas té třetí ženy.

„Promiň, nechtěli jsme vás probudit, můžeme s vámi mluvit?“ zavolala na ni Jeane.

„Holky šly nakupovat. A já s vámi mluvit nechci,“ a začala zavírat okno.

„Počkej, chtěla jsem se ti omluvit, včera jsem to tak trochu přehnala,“ zavolala na ni rychle Jeane.

Okno se přibouchlo a dlouho se nic nedělo.

Pak se prudce rozevřely dveře a v nich stála ta žena.

„Říkáš trochu? Tak trochu? Já ti řeknu, jak moc - pořádně jsi to přehnala. Jestli to měl být vtip, tak teda nemáte vůbec žádnej smysl pro humor. Víš jak jsem se bála? A ty si dnes přijdeš a myslíš si že se jen tak omluvíš. Ne, ne, milá zlatá, tohle se jen tak omluvit nedá,“ vykřičela na Jeanu všechen svůj vztek.

„Promiň mi to, fakt mě to mrzí, chtěla jsem se pomstít hlavně té vaší kamarádce, pěkně mě lezla na nervy. Vám jsem nechtěla nijak ublížit,“ pokračovala v omluvách Jeane.

„Jen si to zkus, nemoct se ani pohnout, být jako zlatá socha a pak přijde nějaká ženská a řekne, že takhle budete až do konce světa. Ta hrozná bezmocnost. Ten strach, že je to pravda. A ta zima a bolest před tím. Byly jsme rády, že jsme se dobelhaly vůbec domů,“ vyčítala dál.

„Fakt je mi to líto, byla jsem tak rozčílená, nedošlo mi vůbec, co to bude pro vás znamenat.“

Obě ženy se na chvilku odmlčely a zavládlo naprosté ticho.

„Fakt je ti to líto?“ zeptala se nakonec ta žena Jeany.

„Ano, omlouvám se. Mohla bych tu počkat na ostatní, a taky se jim omluvit?“ zeptala se Jeane.

„Tak pojďte dál. Holky tu budou za chvilku. Ale nevím, jestli omluvu přijmou tak snadno, jako já.“

Vešli jsme do jejich chaty, byla podobně stavěná jako ta naše. Ve společenské místnosti plápolal krb a na zemi před ním ležela obrovská medvědí kožešina. Vypadalo to na velice pohodovou chatu, ideální pro užívání si při příjemném zvuku praskajícího dřeva a vůně hořící smůly.

„Dáte si něco? Čaj, kávu?“ zeptala se ta žena, ze který se najednou stala naše hostitelka.

„Jestli mohu poprosit, tak čaj,“ řekl jsem a Jeane se ke mně přidala.

Za chvilku jsme seděli všichni tři u kouřícího horkého čaje a mlčky čekali na příchod ostatních žen.

„Víte, Andrea leze na nervy v poslední době skoro každému,“ ozvala se najednou ta žena.

Nechápavě jsem se na ni podíval.

„Vidíte, to je možná taky její chyba, vždyť jsme se zatím nestihli ani představit,“ zareagovala na můj nechápavý pohled ta žena.

Rychle jsem napravil svou chybu a představil jsem sebe a Jeanu, a dověděl jsem se, že naše hostitelka je Monika.

„Známe se už strašně dlouho, už na kolejích na medině jsme spolu my tři bydlely. V té době byla Andrea pohodová holka, do který se snad každý zamilovával. Až v poslední době se z ní stává panovačná a trochu sprostá ženská. Třeba to dělá ten změněný svět,“ začala nám vysvětlovat.

„Možná, že si tu včerejší lekci skutečně zasloužila, protože dnes byla jako vyměněná. Najednou se chovala stejně, jako bývávala tehdy na kolejích – mile a roztomile,“ povídá ta žena zasněným hlasem. Začal jsem chápat, že ty tři nejsou jen tři kamarádky z kolejí, ale možná i něco víc.

„Tak proto se na mě nezlobíš, protože i vám jsem tím trochu pomohla?“ zeptala se opatrně Jeane.

„Už na to nechci myslet, bylo to hrozný, ale jestli to chceš slyšet, jsem ráda, že je teď Andrea zase taková,“ řekla Monika.

V tom jsme uslyšely, jak se v předsíni otevřely dveře a jak někdo vešel do chaty. Když jsem se otočil, uviděl jsem že ve dveřích stojí ty dvě zbývající ženy a nechápavě na nás hledí. Andrea vypadala, že trochu zčervenala a najednou se rychle otočila a odešla do dalšího pokoje. Zato ta druhá žena spustila na Moniku:

„Co tady dělají? To ti nestačilo, co nám včera provedli?“

„Přišli se omluvit,“ řekla ji Monika.

„Tak omluvit, myslí si snad, že se to dá jen tak nějak omluvit?“ rozčilovala se ta žena.

„Už jsme si to tady vyříkali, a však víš, že jsme se k nim taky zrovna nechovali nejlíp,“ řekla Monika a přitom hlavou kývla směrem, kam odešla Andrea.

„Fakt je mi to hrozně líto, jestli jsem vám nějak ublížila, chtěla bych se omluvit,“ vyhrkla najednou Jeane.

„To si piš, že jsi nám ublížila, ještě teď mám při vzpomínce na včerejšek husí kůži,“ odvětila Marie, tak se totiž jmenovala ta druhá žena.

„Chtěla nám dát jen malou lekci,“ najednou se na naši stranu přidala Monika.

„Lekci?“ zamyslela se Marie.

„Lekci za co?“ zeptala se.

„Však víš, kvůli Andreji,“ pokračovala Monika.

„Tak nás z toho mohla vynechat,“ rozčílila se Marie.

„Mohla, ale víš, že jsme mohly i my Andreu trochu krotit.“

„No dobrá, když ty jsi jí odpustila, tak já taky,“ ukončila tento nepříjemný hovor Marie a dala se do vybalování věcí, které s Andreou přinesly.

Za chvilku jsem si připadal, jako kdyby se nikdy nic nestalo, protože se holky začaly mezi sebou bavit jako nejlepší kámošky a povídaly si o všem možném včetně o možnostech těch speciálních oblečků, co prodává Mirrana.

Asi za hodinu k nám přišla i Andrea, která se chovala dnes úplně jinak. Sedla si naproti nám na lavici do nejvzdálenějšího kouta a jen tak nás pozorovala, jak se bavíme. Občas mi přišlo, že po nás hází zlostné pohledy a musí se přemáhat, aby v sobě zadržela zlost, která v ní asi pěkně vřela.

Pomalu se začalo stmívat, a tak bychom se měli omluvit a vyrazit k domovu. Byl jsem rád, že všechno takhle dopadlo. Podíval jsem se na Jeanu a řekl, že bychom měli jít už domů. Jeana byla zrovna zabraná do rozhovoru o nějakém receptu na buchtu, kterou jsme před chvilkou ochutnali.

„Za chvilku, holky mi ještě ukážou, jak dělají ten super krém,“ řekla mi Jeane a odešla z Marií a Monikou do další místnosti, kde byla asi kuchyňka.

Zůstal jsem sám v místnosti s mlčící Andreou, která vypadala stále trochu nahněvaně. Po chvilce mi to mlčení přišlo trapný, a tak jsem se ho snažil přerušit:

„Ahoj, jak se cítíš, jsi v pořádku?“ zeptal jsem se Andreji, ale ta na mě jen pohlédla a nic neříkala.

„Fakt je nám to opravdu moc líto, že jsme to včera trochu přehnali, nechtěli jsme vám nijak ublížit,“ snažil jsem se omluvit, ale bez výsledně, Andrea dál mlčela a dívala se do ohně. Přestal jsem se tedy taky snažit a zahleděl jsem se taky do praskajícího krbu. Ubývající světlo a příjemné teplo a praskání krbu mě začalo pomalu uspávat. Nevím jak rychle jsem usnul, ale pamatuji si, že chvilku jsem hleděl do ohně, a pak se miluji z cizí ženou. Náhle ta žena přestane a povídá mi, abych si oblékl její šaty. Poslušně si oblékám její punčocháče. Cítím jejich tlak na mých stehnech a nohách, když v tom mě něco probudilo, a já jsem pochopil, že jsem spal, ale že stále cítím ten tlak na svém těle. Podvědomě jsem šáhnul na nohy, a pochopil, že došlo opět k změně.

Prudce jsem otevřel oči a hrozně jsem se lekl. Těsně přede mnou na židli seděla Andrea a upřeně na mě hleděla. Pak z ničeho nic povídá:

„Proč?“

Nevěděl jsem přesně, na co se ptá, jestli na to, proč jsme ji to včera provedli, nebo proč tu sedím v dámských punčocháčích. Vlastně až teď jsem si uvědomil, že to nejsou punčocháče, ale celotělový tmavý punčochový obleček s lesklými třpytky bez rukávů.

„Promiň, ale chtěli jsme ti jen trochu oplatit to ponížení, který jsi nám na sjezdovce způsobila.“ vybral jsem první variantu.

„Neptám se, proč jste mi to včera provedli, ale proč se proměnilo tvé oblečení!“ ohradila se Andrea.

„Promiň, zdálo se mi o punčocháčích, tak asi proto,“ snažil jsem se odpovědět.

„Neptám se na to, proč zrovna do punčocháčů, ale proč se ti proměnilo!“ trochu se rozčílila.

„Asi protože se mi líbily, možná proto,“ odpověděl jsem.

„Nechci vědět, že jsi fetishista, ale proč se svět proměňuje. Proč se mi to muselo stát. Dřív to bylo všechno skvělé, měla jsem svou práci, které jsem rozuměla a byla jsem v ní dobrá. A teď? Všechno je jinak. Přijde člověk, který vypadá nemocný a pak „benk“ je zdravý. Ničemu nikdo nerozumí. Víš, kolik kolegů už spáchalo sebevraždu? Skoro přes polovinu těch, kterých jsem znala. Nedokázali žít v takovém světě, kde jejich znalosti a dovednosti byly k ničemu. Najednou ztratili smysl života. Myslíte si, že to mám lehké? Snažila jsem se být silná, tvářit se, že mě nic nerozhází, a pak se objevíte vy, kteří si v takovém světě přímo libujete!“ vychrlila ze sebe.

„Promiň, ale …“ snažil jsem se ji zastavit.

„Netvrď mi, že se ti takovýto svět nelíbí, v našem starým světě bys byl považován za blázna, kdybys ses tady objevil v něčem takovým, a teď to prostě můžeš svést na proměnu světa a je to!“ přerušila mě.

„Nechtěl jsem říct, že se mi to nelíbí, ale že i ty můžeš mít nějaký smysl života v takovém světě, vždyť tolik lidí se přizpůsobilo a začalo znovu od začátku.“ snažil jsem se ji povzbudit.

„Víš, jak já jsem byla hrdá na to, že jsem dokázala vystudovat medicínu, že si mě lidi váží, protože tomu opravdu rozumím? Nyní dokáže léčit každý šaman a šarlatán, který pro to vytvoří správné podmínky. Nikdy bych nemohla být tak vážená, jako dřív. Protože každý ví, že je to naprostá náhoda. A to nemluvím o těch možných anatomických změnách, které jste předevčírem předvedli vy. Myslíš si, že jsem nebyla šokována, když jsem zjistila, že i anatomie se může měnit? Proto jsem byla tak drzá, protože jste zosobňovali vše, co představuje tento svět – chaos a proměnu.“

„Chaos bych netvrdil, ve všem je stále nějaký řád,“ snažil jsem se oponovat.

„Možná je tu nějaký řád, ale kdo ho zná, kdo tomu rozumí?“ zeptala se mě.

„Nevím, možná nikdo, ale přeci jenom někdo už jo, kdo dokáže vyrábět věci, které se neproměňují náhodně, ale cíleně, takové věci, které prodává Mirrana.“ najednou jsem si uvědomil.

„Hračky pro uchyláky a fetishisty, jako jsi ty a tvá manželka! Kolik lidí by se chtělo asi proměňovat do něčeho, jako se proměňujete vy?“ odvětila mi.

„Nevím, možná málo, ale vždyť i holky o to předevčírem projevily zájem, zkusit se proměnit do sáněk, ale ty jsi je přerušila, nepamatuješ si?“ oponoval jsem.

„Protože to je zvrhlé, takhle se proměnit jen kvůli tomu, aby jste měli sexuální rozkoš. Můžou se přeci milovat normálně…“ najednou zaváhala.

„Proč se už lidi nechtějí milovat jako normálně?“ najednou se její hlas opět zachvěl.

„Víš jak dlouho jsme se nemilovali? Už je to tak dávno, proto jsem chtěla jet na hory, aby to tu bylo na chvilku stejný jako dřív. Jako když jsme se zamilovali na kolejích. Víš kdy jsem měla naposled orgasmus? Už si to ani nepamatuji. Až do včerejška. Ten váš zatracený oblek. Ta bezmocnost a to ponížení. Ale najednou jsem nemusela myslet na to, jak hnusnej  je tento svět. Byla jsem jako mrtvá. Mé myšlenky byly potlačeny a já jsem poprvé cítila, že sem patřím. Bylo to tak hnusný a krásný zároveň. A pak, když jste mě propustili, měla jsem zase po dlouhý době orgasmus.“ najednou se rozbrečela a já pocítil k ní obrovskou lítost.

Musel jsem ji nějak utěšit, tak jsem vstal a přitáhl jsem si ji k sobě, aby se mohla vybrečet na mém rameni. S povděkem to přijala a schoulila se mi do klína, kde dál potichu vzlykala.

„Co se to tu děje?“ najednou se ozvalo ve dveřích a já jsem trhl hlavou leknutím.

Ve dveřích stála má žena a ty dvě Andreininy kolegyně a nechápavě na nás hleděly. Ani se nedivím, protože já jsem tam seděl v punčochovém oblečku s lesklými třpytkami a v mém klíně byla schoulená Andrea, která vypadal, že by mi ho mohla kouřit a přitom vydávala zvuky zalknutí. Navíc ten obleček měl v rozkroku díru a můj penis byl poněkud vzrušený, když Andrea zvedla hlavu a podívala se na Jeanu.

I Andrea pochopila, jak tato situace musí vypadat, protože bez jediného slova vyskočila, otočila se, utíkala ke dveřím a vyběhla z chaty.

„Koukám, že se stále zajímá o tvůj penis, i když je v trpasličím provedení!“ prohlásila rozhořčeně Jeana.

„Lásko, není to tak, jak to vypadalo! Andrea tady brečela!“ snažil jsem se to vysvětlit.

„Chceš snad říct, že Andrea za nic nemůže, že ty jsi ji k tomu nutil, až začala brečet?“ ještě rozhořčeněji se zeptala má žena.

„Ale ona mi tu nic nedělala, rozbrečela se, a tak jsem ji utěšoval!“ už jsem fakt nevěděl, jak to nejrychleji vysvětlit.

„A proč jsi oblečen v tomhle?“ zeptala se najednou Marie.

„To byste holky nepochopily,“ zasmála se Jeane.

„Prostě jsem tu usnul a šaty se na mě proměnilo do tohoto!“ odvětil jsem.

„Aha, to se mi taky občas stává,“ řekla Monika.

„Mě se to občas stane, i když neusnu,“ usmála se Maria, ale pak zvážněla a zeptala se:

„A proč vlastně Andrea brečela?“

„Říkala, že je nešťastná a že …“ najednou jsem se lekl toho, na co jsem právě pomyslel.

Zároveň jsem pocítil, že došlo zase k změně a že jsem oblečený zpátky do svých starých kalhot a košile.

„A že …?“ zeptala se netrpělivě Monika.

„Hodně jejich kolegů už spáchalo sebevraždu, protože ztratilo smysl života a že i ona postrádá smysl života!“ vychrlil jsem ze sebe.

Všechny tři se na sebe podívaly a pak zaječely:

„Musíme rychle za ní, nebo si něco udělá.“

Rychle jsem vyskočil z lavice, na které jsem dosud seděl, obul se a oblékl do zimního, a vyběhl před chatu.

Venku už byla pěkná tma, a mezitím, co jsme seděli u holek v chatě, napadla další vrstva sněhu, která všechno úplně přikryla. Ve sněhu byly stopy jediného páru nohou, které směřovaly směrem k naší chatě. Ohlédl jsem se, jestli holky jdou za mnou a zavolal na ně:

„Rychle za ní,“ a vyrazil po stopě.

Naštěstí byla bezoblačná obloha a měsíc už vyšel, tak jsem celkem dobře viděl na cestu. Utíkal jsem, jak jen to šlo rychle a sledoval jsem stopu, která stále mířila k naší chatě.

‚Co asi může chtít u nás na chatě?‘ pomyslel jsem si. ‚Možná, že chce tam jen na nás počkat, až se uklidníme a omluvit se Jeane. Možná ale, že hledá místo, kde by se mohla v klidu zabít, nejlépe těm, kteří ji ublížili na očích,‘ napadla mě ta horší varianta a přidal ještě více do tempa.

Konečně jsem doběhl k naší sjezdovce a uviděl, že se v naší chatě svítí.

‚Tak se jí přeci jenom podařilo dostat se dovnitř. Vlastně ani nevím, jestli jsme tu chatu zamkli, když jsme odcházeli, asi jo, protože máme stále ve zvyku zamykat, přestože dnes se může kdykoliv zámek sám odemknout,‘ proběhlo mi hlavou.

Vběhl jsem do předsíně a do koupelny, kde byla naše vana. Trochu jsem si oddechl, když jsem Andreu nenašel v ní vykrvácenou. Nevím, proč mě napadla představa krvácející ženy ve vaně, když Andrea je lékařka, a lékaři znají tisíce jiných, lepších způsobů, jak si vzít život? ‚Třeba takový jed,‘ napadlo mě a představil jsem si, jak Andrea zapíjí nějaké prážky v křesle našeho pokoje.

Rychle jsem se otočil a chvátal jsem do pokoje. Při cestě mě něco zakřupala pod nohama. Když jsem se na to podíval, byly to úlomky nějakých skel. Opět mi bleskla hlavou představa podřezávajících žil skleněnými střepy. Ale proč? Proč by rozbíjela nějakou skleničku, když by mohl použít moji břitvu.

Prudce jsem rozrazil dveře a pochopil jsem.

Přede mnou stála Andrea. Vlastně tam nestála Andrea, ale zlatá socha nádherné ženy, kterou si pamatuji ze včerejšku, že se do ní Andrea proměnila. Dokonce se před proměnou stačila úplně svléknout donaha. Oněměl jsem úžasem, přestože jsem ji včera už takhle viděl, ale včera jsem byl taky proměněný ve zlatou loutku, která poslouchá jen svého pána a neprojevuje svoje pocity bez jeho rozkazu. Nyní jsem nedokázal od ní odtrhnout oči. Vypadala nádherně. Měla dokonalé ženské tvary a celá se leskla zlatým třpytem kovově odrážejícím od svého povrchu obraz okolního světa.

V tom do mě někdo narazil a já jsem se probral ze svého transu. Byla to Monika, která jako první doběhla do naší chaty a našla mě, jak stojím ve dveřích do pokoje.

„Můžeš mi uhnout, jestli si něco udělala, můžu jí ještě určitě pomoci,“ odstrkovala mě ze dveří a přitom spatřila Andrejininu sochu. Oněměla úžasem, stejně jako i Marie a Jeane, které byly těsně za ní.

„Proč?“ nechápavě se Monika zeptala.

„Proč si udělala zrovna tohle? Proč se nechala proměnit do té hrozné loutky, která musí poslouchat svého pána, vždyť to musely být včera pro ni muka,“ nechápavě se znovu zeptala Monika.

„Přiznala se mi, že se jí to nakonec líbilo, nemoci se sama rozhodovat a myslet na ten svět, který nenávidí, a konečně sním moci splynout,“ řekl jsem užasle.

„Ale vždyť takhle je loutkou, která musí poslouchat svého pána,“ opakovala dál Monika.

„Jakého pána? Ona nemá žádného pána, není nikdo, kdo by jí dával příkazy. Je jen otrok, který na ně čeká a žádný nedostane. Je jako mrtvá,“ pronesla s hrůzou v hlase Jeane.

„Jak to, že nemá pána? Vždyť my jsme včera museli poslouchat tebe, tak proč ona ne?“ zeptala se nechápavě Marie.

„Protože jsem při té proměně vytáhla z té dózičky ten proužek, nevzpomínáš si? Tím jsem se stala vaší paní. Ale její proužek si musela vytáhnout sama,“ vysvětlila Jeane.

„Tak by si měla být sama sobě paní,“ pronesla Marie.

„Jenže ona nevytáhla z té dózičky ten proužek,“ pronesl jsem a začínal chápat.

„A kdo tedy?“ zeptaly se mě ty tři.

„Nikdo, ten proužek nejde vytáhnout, aniž by ti někdo pomohl,“ vysvětloval jsem.

„Tak jak se proměnila?“ stále nechápaly.

„Rozbila tu dózičku, našel jsem střepy vedle v kuchyni,“ konečně jsem to objasnil.

Všem třem to došlo a smutně si prohlížely Andrejininu sochu.

„Třeba nás bude poslouchat,“ řekla s nadějí v hlase Monika.

„Andreo, dýchej!“ snažila se jí rozkázat.

Nic se nestalo.

„Zkus to ty, Jeano, třeba tě bude poslouchat, protože jsi včera byla její paní,“ otočila se Monika na Jeanu.

„Andreo, dýchej!“ rozkázala pevným hlasem Jeana.

Opět se nic nestalo.

„Musíme se podívat po tom proužku, třeba ten, kdo ho vytáhne i teď, stane se jejím pánem a bude ji moci osvobodit,“ napadla mě spásná myšlenka.

„A co když nepůjde osvobodit?“ zeptala se Marie třesoucím se hlasem.

„Prvně to musíme zkusit, a pak o tom budeme přemýšlet,“ řekla Monika a začala se rozhlížet po pokoji.

Všichni čtyři jsme se dali dohledání a za chvilku nás Marie volala, že to našla pod stolkem.

Byla to půlka té dózičky, měla ulomený dno a část stěny, ale nahoře byla nepoškozená a byl v ní zasunutý ten proužek.

„Tak na co čekáš, vyndej to a osvoboď ji!“ vybídla Monika Marii.

„Ale co když nepůjde osvobodit, a já se stanu jen její paní?“ zeptala se Marie s předtuchou.

„Byla jsi její přítelkyně a milenka, ne? Necháš si ji u sebe doma, dokud se nebude dát osvobodit“ prohlásila Monika.

„Neměla bych to srdce, dávat ji stále nějaké rozkazy a vidět ji jako loutku a sochu, kterou je. Udělej to ty! Byla jsi taky její přítelkyně a milenka, jako já!“ odpověděla Marie a podávala Monice tu část dózičky.

Monika vzala tu rozbitou dózičku do ruky, vzala za ten pásek a pak se zarazila.

„Máš pravdu, co když se nepromění, miluji ji, ale představa, že by byla uvězněná v té soše a já se musela na ni dívat mi přijde úplně zvrácená. Asi by mě to dohnalo taky k sebevraždě, jako Andreu …“ pak se zarazila, protože si uvědomila, že mluví před Andreou, jako kdyby byla mrtvá a že to musí být pro ni hrozný.

Otočila se k Jeane a podávala jí tu rozbitou dózičku.

„Na, tobě to bude nejméně vadit, jen nám slib, že nebudeš Andreji nikdy nic škaredého provádět jako včera!“

„Ale já …“ vykoktala ze sebe Jeane.

„Já taky nejsem žádná sadistka, už jsem to všem říkala, že jsem to jen hrála, mě je Andreji fakt líto. Vůbec jsem ji neznala, nevím co by měla ráda, co by ráda dělala. Jak bych ji mohla rozkazovat?“ kroutila hlavou Jeane.

„Všechno ti v tom případě dopodrobna popíšeme, budeš vědět všechno to, co my,“ odpověděla Monika a dál ji podávala tu rozbitou dózičku.

„Ale já taky nedokáži jí po zbytek života rozkazovat, to po mě nechtějte,“ odmítla Jeane.

„A kdo tedy, když ne ty?“ zeptala se Monika a najednou všechny tři pohlédly na mě.

„Zbýváš jen ty, jsi chlap, ty to dokážeš. Andreji ses asi líbil, i když moc na chlapy nebyla, tak to je co říct,“ podávala teď tu dózičku Monika mně.

„Ale já …“ představa být pánem tak nádherné sochy mě lákala a přitom děsila.

„Jsi hodný chlap, to už jsme pochopili včera, když ses tak obětoval kvůli své ženě, budeš jistě pro naši Andreu dobrým mužem,“ přemlouvala mě dál.

„On ale ženu má!“ ohradila se Jeane.

„Já vím, a ne jednu,“ usmála se Monika.

„Jak to myslíš?“ dělala nechápavou Jeane.

„Myslíš, že když vy dva i s tvou sestřenicí, tedy jestli je to opravdu sestřenice, si obléknete obleky, které muže promění do obrovského vzrušeného penisu a ženu do stydkých pysků, které vypadají jako sáňky, že to není sexuální hra? A kdo hraje sexuální hry? Manželé a milenci. Tak to je ta tvá sestřenice?“ pronesla rozhodně Marie.

Měla pravdu, i když jsme si to nepřipouštěli, Mirrana byla již dávno naše milenka, se kterou jsme podnikali různé sexuální hry od té doby, co jsem ji objevil v tom jejím obchůdku.

Monika s Marií se otočila ke mně a Monika povídá:

„Záleží na tobě. Teď si myslím, že ty jediný z nás jsi nejvhodnější pán naší Andrei. Jen nám musíš dovolit ji jezdit navštěvovat a dělat ji šťastnou,“ pronesla vznešeně.

„Ale holky, vždyť třeba ji budu moci uvolnit, tak proč tak definitivně?“ snažil jsem se jí povzbudit.

„Jen nám to slib!“ trvala na svém Monika.

„Dobrá, slibuji, že budete moci jezdit za Andreou a dělat ji šťastnou,“ slíbil jsem.

„A že to bude tvá žena,“ pronesla Marie.

Jeane sebou trochu trhla, ale obě se na ni přísně podívaly a tak se zarazila.

„Dobrá, slibuji, že bude má žena.“

„Tak a teď jsme všichni milenci, protože Andrea je i naše žena,“ prohlásila Monika.

„Ale o Vás tu nepadlo ani slovo,“ pronesla rozhořčeně Jeane.

„Ale lásko, nenuť nás, abychom tě pořád museli přesvědčovat o opaku tvých slov,“ promluvila k ní Monika sladkým hlasem.

„Tak už ji uvolni, ať tu máme jasno,“ otočila se ke mně má pravá žena Jeane.

Vzal jsem tedy tu rozbitou dózičku do ruky a zkusil jsem vytáhnout ten proužek, který ji původně uzavíral. Šlo to velmi stuha, ale šlo to. Konečně jsem ho dostal ven a přitom jsem pocítil jakoby slabou elektrickou ránu.

„Tak ji něco přikaž, ať víme, jestli to funguje,“ naléhaly na mě holky.

„Andreo, dýchej!“ rozkázal jsem rozhodným hlasem a sledoval, jak se Andrein hrudník najednou zvedá a klesá.

„Funguje to, výborně, tak ji propusť!“ zvolala Jeane.

„Andreo, jsi volná!“ rozkázal jsem, a očekával, že z Andreji steče ta zlatá hmota, jako z nás včera a Andrea se zase vrátí do své původní podoby.

Nic takového se nestalo. Andrea tam stála dál jako zlatá socha, jen trochu změnila svou pozici do pohodlnější.

„Andreo, můžeš mluvit, jak se cítíš!“ přikázal jsem jí.

„Výborně můj pane,“ odpověděla poslušně.

„Andreo, co bys chtěla? Odpověz!“ pro jistotu jsem se zeptal.

„Chtěla bych plnit jen tvé rozkazy a být šťastná,“ prohlásila Andrea, a já jsem si uvědomil, že po dnešní příhodě mám kromě své právoplatné ženy a naší přítelkyně Mirrany, se kterou máme takový zvláštní partnerský vztah, navíc ženu, která je zlatou sochou-loutkou, se kterou mě váže ještě další vztah se dvěma dalšími ženami, jejími milenkami.