24. prosince 3005 16:30 GTMS

 

„Pííp, pip, pííp.“

„Zzzzzzz,“

Co to bylo? Začínám si uvědomovat nějaké zvuky, ale vůbec nechápu, co je to za zvuky, a kde to vlastně jsem.

Vlastně vůbec ani nevím, kdo jsem.

Nic si nepamatuji a kromě těch zvuků si vůbec nic neuvědomuji.

Vlastně ano.

Cítím podivnou vibraci.

Někde něco strašně obrovského musí pracovat a vykonávat neuvěřitelnou práci. 

Do toho si začínám uvědomovat další šelesti okolí a najednou se mi zdá, že všechno má svůj rytmus a dokonce i melodii.

Něco mi to strašně připomíná.

Ale co?

…

 

9. září 2505 21:30 GTME

 

„Máme to!“ ozvalo se za mnou a já jsem se s trhnutím otočil.

Ve dveřích stála Saša a radostně mávala obálkou.

„Byli jsme vybráni! Od zítřka začínáme s přípravnou fází a máme se do týdne přesunou do VSP prostor. Není to úžasné? Tak přeci jenom jsme to dokázali. Mám chuť to jít hned oslavit!“ Saša se hrnula ke mně a bez váhání mě objala a radostně políbila, že jsem málem ztratil rovnováhu.

„Pojď, nech to tady a hned to musíme jít říct ostatním. Třeba je taky vybrali,“ vzala mi z rukou nářadí, kterým jsem opravoval elektroniku porouchaného droida a táhla mě k turboliftu.

„Počkej, musím se aspoň umýt a přece takhle nepůjdu k přátelům,“ konečně se mi ji podařilo zastavit.

Saša se na mě letmo podívala a přikývla.

„Máš pravdu, chtělo by to uniformu akademie,“ uznale pokývala.

Uniformu akademie jsou zrovna neměl na mysli, ale přeci jenom při tak významné příležitosti se hodila víc než můj společenský hyperlexový oblek, který zrovna vyšel z módy. V pánské módě se vracela zase obliba širokých ramen a střihu, které vám ze zad dělaly takové to véčko. Prostě něco, jako je má stará uniforma z akademie.  

Odešel jsem tedy do koupelny a smyl jsem ze sebe svůj domácí oblek. Domácí obleky mají obrovskou výhodu, že jsou velice pohodlné, protože díky dokonalé schopnosti samonanášení a dokonalého roztírání tvoří jakoby druhou kůži, která je neuvěřitelně odolná a zároveň vlastní pokožce vůbec nebrání dýchat a vnímat určité vjemy z okolí. Samozřejmě, že dokáže ochránit i proti velkému žáru a většině chemikáliím. Prostě se hodí dokonale na domácí práce a kutění. A hlavně oblékání je něco, s čím vůbec neztratíte žádný čas.

Na rozdíl od uniformy akademie.

Přeci je jen rozdíl, když ráno vstanete, vezmete plechovku domácího oděvu a jedním máznutím například přes hruď se vám nanese na celé tělo. Naštěstí jsem si už na svou uniformu dávno pořídil oblékač, ale pamatuji si dobu, kdy jsem ty jednotlivé části musel na sebe soukat sám a pak je pomocí silixu spojovat.

Hrozné.

Ale zase ženské na to letěly.

A myslím, že letí dodnes.

Uniforma hvězdné akademie má na své kouzlo. I se Sašou jsem se seznámil, když jsem ji měl na sobě.  

Saša byla v té době nováčkem v dívčí části hvězdné akademii a nosila tu jejich sexy hyperlexovou uniformu, která je tak navržena, aby žádného muže nemohla nechat chladným. Dokonale formovala její postavu a zvýrazňovala ty partie, které se nám mužům na ženách líbí. Navíc ten neuvěřitelný lesk hypelexového materiálu je neskutečně sexy, zvlášť když se žena před vámi v tom oblečení zavlní.

Ihned jsem se do ní zamiloval.

Saša se mi později přiznala, že naše první setkání nebyla náhoda, že mě zahlédla na přehlídce akademie a vyhledala si o mě informace na solarnetu. Také to, že jsem se do ní zamiloval si prý pečlivě naplánovala, protože při našem prvním setkání použila parfém č. NV366, který dokonale doplňuje můj genetický protějšek a datum našeho prvního setkání zvolila podle předem vypočítaného dne mé největší sexuální touhy. Neměl jsem sebemenší šanci jí odolat.

Stejně jako teď.

Zrovna jsem vylezl z oblékače už tu zase stála převlečená do svého nejvíce sexy společenského oblečku. Byl vyroben s vysoce lesklé saténlyry, která navíc mění barvu podle okolí tak, aby dokonale harmonizovala s lidským vkusem. Dokonale ji obepínal od hlavy až k patě. Celý oblek je vlastně jen jakási látková úzká roura dole zakončená připojenými podrážky s vysokými podpatky. Kdyby Saša nepoužila oblékač, asi by do ním musela vlézt horním otvorem a nohy trefit přesně na ty podrážky. Díky tomu, že saténlyra je tak elastická a pružná, celá ta roura se na ni přitiskne, dá vyniknout jejím ženským tvarům, ale vůbec nebrání lidskému tělu v pohybu.

„Tak pojď už, tobě to trvá,“ celá netrpělivá ke mně přistoupila a já s úžasem sledoval, jak jakoby z jednolitého jejího těla, které bylo porušeno jen dvěma kopci jejího poprsí se oddělují dvě ruce s tělem spojené něčím jako netopýří létající blánou, která postupně se zmenšuje a mizí, jak Saša ty ruce zvedá ke mně, a zase mě objímá.

„Jsem tak šťastná,“ hladí mě po vlasech.

„I já,“ přiznávám se.

Bereme se za ruce a jdeme dopředu k turbolirtům. Kromě našich kroků jsou slyšet jen zvuky pracujícího automatického vybavení domácnosti a z dálky se ozývá zvuk vyrovnávajícího gravitačního motoru naší kosmické stanice.

…

 

24. prosince 3005 17:30 GTMS

 

Gravitační motory.

Najednou si uvědomuji, co přesně takový zvuk a vibrace vydává.

Zvláštní.

Vím, že to jsou gravitační motory, ale vůbec netuším, na co jsou a k čemu slouží.

Co vůbec mají gravitační motory se mnou společného?

…

 

18. září 2503 9:30 GTME

 

„Ještě než se rozejdete do svých kajut, zajdeme se podívat do strojovny, kde se nachází nejdůležitější část naší kosmické stanice,“ zastavil mě a Dirka kapitán Kovaljev, náš učitel kvantové mechaniky, když jsme se zrovna chystali k odchodu z přednáškové místnosti.

„Ale pane, dnes odpoledne máme slavnostní přehlídku na počest naší imatrikulace na kadety akademie,“ prosebně se zatvářil Dirk.

„Ale pánové, život nejsou jen přehlídky a zábava. Abyste mohli být úspěšnými absolventy akademie, musíte dostat do hlavy všechny ty vědomosti, které budete v budoucnu jako posádka a možná i kapitáni kosmických lodí potřebovat,“ s úsměvem nás kapitán Kovaljev odváděl do strojovny.

„Tak tady to máme,“ ukázal kapitán před sebe, když jsme sjeli turboliftem dolů, „gravitační motor a srdce naší kosmické lodi zároveň.“ Ukázal před sebe a já s údivem sledoval obrovskou věž uprostřed snad největší místnosti, jako jsem kdy viděl.

Gravitační motory.

Kapitán Kovaljev se hrdě na nás podíval a s tónem hlasu, jako by mluvil o svém dítěti začal přednášet:

„Obrovské zařízení v jehož centru se nachází tak obrovské množství energie, že by stačilo na kompletní zničení celého Měsíce, možná i Země.

Energie, která se přelévá ze své energetické podoby do hmotné.“

„Dirku, víte jak se energie projevuje na své okolí ve své čisté podobě?“ otočil se na mého kolegu.

Dirk zavrtěl hlavou.

„Aspoň jak se projevuje v hmotné podobě?“ otočil se k nám, ale když viděl, že ani jeden vůbec nevíme o čem mluví, pokračoval:

„Zatímco v čisté formě energie na své okolí působí jako základní sjednocené čtyři síly, tak ve své hmotné podobě na své okolí působí gravitační silou. Síly způsobené slabým, silným a elektromagnetickým polem dokážeme velice dobře odstínit a gravitační pulsy pak posunují celou naší lodí prostorem.“

„Rozumíte aspoň, co to vlastně znamená?“ odvrátil se od té monstrózní stavby a pohlédl přísně směrem k nám.

„Díky tomu se může naše loď pohybovat?“ zeptal jsem se nejistě.

„Ano, správně. Díky tomu se můžeme pohybovat vesmírem až skoro rychlostí světla,“ kapitál Kovaljev se na mě shovívavě usmál.

…

 

24. prosince 3005 18:30 GTMS

 

Loď se může díky gravitačnímu pohonu pohybovat! Už si vzpomínám. Může se pohybovat. Věci mohou měnit navzájem svou polohu. Tomu se říká pohyb. Naše loď se díky tomu může za nějaký čas přemístit z jednoho místa na druhé.

Čas. Zase slovo, které mi přišlo na mysl, se mi zdá opět úplně cizí. Jako kdyby se mě vůbec netýkalo. Co je to čas? Možná vyjádření posloupnosti událostí, které následují v přirozeném sledu za sebou. Ale i ta jedna jediná událost trvá nějaký čas. Ale i ta se dá rozdělit na posloupnost několika událostí. Dá se tedy definovat vůbec čas? Nerozumím tomu, proč se mi to zdá tak těžké a zároveň tak jednoduché.

Plyne vůbec nyní čas?

Asi ano.

Mé myšlenky jsou jako jednotlivé události a posloupnost mých myšlenek probíhá v nějakém časovém sledu.

Navíc vnímám zvuky z okolí, které jdou také v určitém časovém sledu po sobě.

Tak proč se mi zdá, že se čas zastavil?

Protože tu chybí pohyb. Nehýbám se. Nemohu se hýbat.

Dokážu se vůbec hýbat?

…

 

15. října 2505 13:10 GTME

 

„To je pro mě čest, že Vás poznávám, kapitáne,“ zdravil mě profesor Yio.

„I pro mě je to velká čest,“ uklonil jsem hlavou po japonském způsobu.

„Pojďte dál a posaďte se,“ vybídl mě profesor a usadil se naproti do křesla.

„Vaše mise je jedinečná a pro lidstvo možná přelomová. Díky ní se nám možná podaří kolonizovat novou galaxii. Taky je to ale obrovská oběť, kterou Vy a vaše posádka podstupuje, uvědomujete si to?“ zeptal se mě profesor na věc, na kterou se mě ptá v poslední době skoro každý.

„Celý život jsem byl připravován pro takovou oběť. Můj život i život celé mé posádky by ztratil dosavadní smysl,“ odpověděl jsem hrdě.

„Jistě, ale přeci jenom, na zemi uplyne možná víc jak sto tisíc let a na palubě lodi více jak pět set let. Uvědomujete se, že pokud se vše podaří a dokážete kolonizovat Arkanus, nikdo z dnešních lidí nebude na živu a možná i lidstvo bude úplně jiné?“ podíval se na mě zvědavě.

„Ano o tom vím, ale po vybudování kolonie na Arkanusu budeme moci díky kvantové teleportaci přenést všechny nové informace na Zemi bez jakékoliv závislosti na čase a neskutečně tak pomoci vědě v dalším rozvoji,“ prohlásil jsem hrdě.

„Ano, to je taky další důvod, proč se Vaše mise koná, hlavní náklad bude tvořen zásobou složek etaglovaných párů částic, jejich dvojčata zůstanou zde na zemi. Díky tomu budete moci během cesty a hlavně na samotném Arkanusu, bez závislosti na čase, Zemi informovat o všem, co jste objevili,“ pokýval profesor hlavou, „ale tohle by dokázaly i naši roboti a stroje. Bohužel to, co nedokážou, je přemýšlet o tom, co vlastně naměří a správně to pochopit,“ postesknul si profesor.

„Ano, dějiny nám správně ukázaly, že člověk a hlavně jeho duše jsou nenahraditelné,“ přitakal jsem.

„Ano, a v tom je ten problém, člověk je takový jaký je. Přestože se říká, že máme nesmrtelnou duši, naše tělo je jen dílo přírody. A příroda nás vytvořila tak, abychom byly na světě jen celkem krátkou dobu. A i přesto, že naše medicína dokáže dnes skoro zázraky. Přírodu prostě nelze oklamat. Žádný lidský tvor nedokáže žít déle než tři sta let. Jak z fyzického důvodu, tak nakonec i s psychického,“ prohlásil profesor.

„Ale my budeme v kryohibernaci, jak správně předpokládám?“ trochu jsem zaváhal.

„Bohužel, kryokinetický mráz vaše těla neochrání před kosmickým zářením. Kryokineze šla použít při cestách naší sluneční soustavou, a při cestách naší galaxií, kdy jsme aspoň trochu chránění před zářením magnetickým polem slunce a galaxie. Ale při cestě na Arkanus se dostanete do volného prostoru, kde žádná ochrana neexistuje a kde ani naše nejlepší štíty by nezabránily tomu, aby vaše lidská těla nebyly tak poškozeny, že by jste se nikdy s kryokineze neprobrali,“ opravil mě profesor.

„Tak jak se vlastně dostaneme na Arkanus?“ zeptal jsem se nejistě.

„Slyšel jste někdy o skleněné vodě?“ zeptal se mě najednou se zájmem profesor Yio.

„Něco jsem slyšel, prý voda, která má paměť,“ odpověděl jsem, „ale myslel jsem, že jsou to pověry.“

„Nejsou, právě se díváte na ni,“ ukázal profesor na skleněnou sošku stojící na tácku uprostřed stolu.

„Tohle je skleněná voda?“ zeptal jsem se nechápavě, „vypadá jako normální skleněná soška.“

„Proto se také říká skleněná, má stejný index lomu jako sklo,“ usmál se profesor a vzal sošku do ruky.

„Mohu?“ zeptal jsem se.

„Jistě, nic se nestane,“ profesor mi podal sošku a já jsem si ji mohl důkladně prohlédnout. Vůbec ničím se nelišila od skla. Snažil jsem se rýpnou do ní nehtem, protože do ledu bych určitě udělal aspoň rýhu, ale bylo to marný.

Profesor se jen usmíval: „To je marný, ani takovým materiálem jako je diamant byste do ní rýhu neudělal.“

„Zajímavý, opravdu velmi zajímavý,“ vrátil jsem sošku panu profesorovi.

„Ale teď se podívejte na toto!“

Profesor Yio položil sošku zpět na tác a vzal do ruky nějakou hůlku. V okamžiku, kdy se dotkl hůlkou té sošky, s tichým šplouchnutím se roztekla a voda zaplnila tác. Profesor ještě jen tak tou hůlkou tu vodu zamíchal.

„Vidíte, voda, obyčejná voda.“

Jako obyčejná voda mi to ale nepřišlo. Vypadala daleko hustší a zdálo se, jako kdyby se stále měnila na nějakou čirou želatinu a pak zpět na kapalinu. Velice zvláštní.

„A stačí trochu dodat energie a …“ profesor vzal jinou hůlku a trochu ji nahřál v dlaních. Pak se dotkl opět té hladiny vody a já jsem s úžasem sledoval, jak ta voda jakoby s výstřikem z toho tácku se proměnila zpět na sošku.

„Opravdu je to voda? Myslím tím H2O?“ zeptal jsem se udiveně.

„Ano je. Jen atomy v molekule jsou navzájem natočeny v jiném uhlu a díky kvantovým mechanismům se dokážou tyto molekuly chovat, jako kdyby si pamatovali své sousední molekuly a složení při jejich aktivaci.“

„Při aktivaci?“ zeptal jsem se.

„Aktivace elektromagnetickým polem,“ přikývl profesor? „A stačí velmi slabé pole a voda je schopna si zapamatovat svou strukturu.“

„Jistě jste slyšel někdy o homeopatii,“ zeptal se mě.

„Ano, ale učili jsme se, že díky tomu obrovskému ředění toho roztoku se nemohou žádné molekuly těch léčiv v té kapalině již nacházet a proto se jedná o medicínu fungující více na psychickém základu, než na skutečném fyzickém léčení.“

„To ano a to vedlo vlastně k myšlence, že voda by mohla mít paměť,“ usmál se profesor.

„Obyčejná voda?“ zeptal jsem se.

„To zrovna ne, pouze malé procento vody na zemi má tuto strukturu. Dokonce tak malé, že se to dokázalo detekovat až v posledních letech.“

„Zvláštní, ještě jsem o tom objevu neslyšel,“ podivil jsem se.

„Zatím nebyl publikovaný, výroba této vody je tak náročná a drahá, že zatím zůstává pouze v teoretické oblasti.“

„Až tedy do teď!“

„Jak to myslíte? Do teď,“ zeptal jsem se, i když jsem začínal tušit, kam míří.

„Když nahradíme obyčejnou vodu lidského těla touto vodou, která má stejné chemické vlastnosti jako voda, a nějaké ji ještě přidáme díky její paměti, budete schopni odolat i sebedestruktivnějším vlivům.“

„Chcete říct, že místo klasického kryokinetického zmrazení nás vlastně proměníte na skleněné sochy?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Přesně tak, na skleněné sochy,“ pokynul profesor hlavou.

…

 

24. prosince 3005 20:30 GTMS

 

Nemohu se hýbat.

Jsem stále v hibernaci.

Ale jak to, že si to uvědomuji?

A jak to, že slyším zvuky?

Asi začala fáze mého probírání. Proto si nedokáži na vše vzpomenout. Část mého mozku je už schopná činnosti a část asi je stále v hibernovaném stavu.

Ve skleněném stavu.

Vzpomínám si, jak Saša se smála, když jsem ji řekl, že po dobu naší cesty na Arkanus, budeme skleněnými sochami.

Hrozně ji ta představa vzrušila.

Byla pak zklamaná, když jsem jí vysvětlil, že pouze voda v našem těle bude skleněná, nebo aspoň tak se tomu stavu říká.

Ale kdo je vlastně Saša?

Je všude v mých vzpomínkách, ale stále nevím, kdo to je?

…

 

18. září 2503 13:00 GTME

 

„Kadeti, pozor!!!“

„Kadeti, vpravo hleď!!“

„Kadeti, pochodem vchod!!“

Zavelel náš velící důstojník - centurion - a celé naše družstvo vykročilo slavnostním pochodovým krokem vpřed. Vyrovnaní do desetistupů v deseti řadách jsme tvořili jeden manipul naší hvězdné akademie.

Dostalo se mi cti být v první řadě a tak mohu říct že přímo cítím pohledy všech lidí upírající se na mě. Opravdu se cítím velice hrdě. Být kadetem hvězdné akademie je sen všech kluků v naší sluneční soustavě.

Přímo cítím tu sílu, kterou náš společný krok šíří do okolí. Každým naším krokem se jakoby celá kosmická stanice zachvěje.

Samozřejmě, že se nezachvěje, ale přesto mám ten pocit podobné síly, kterou dnes na mě dopoledne působil gravitační motor.  Úžasný pocit. Jsem částí něčeho, co mi dává smysl a naplnění.

V davu jsem zahlédl Sašiny oči. Najednou si vzpomínám, že vypadají stejně jako tehdy před půl rokem, když jsem nastoupil do akademie a zahlédl jsem ji na své první slavnostní přehlídce přijímače. Zářily v tom davu a já jsem si jich nemohl nevšimnout. Zvláštní. Když jsem ji pak po měsíci potkal, vůbec jsem si na to nevzpomněl. Budu se jí muset potom zeptat, jestli si mě pamatuje z té přehlídky.

„Kadeti, zastavit stát,“ zaznělo zepředu od našeho centuriona.

„Kadeti, přímo hleď, kadeti, pohov!“

„Rozchod!“

„Půjdeš to někam oslavit?“ zeptal se mě Dirk, ale než jsem stačil odpovědět ozvalo se vedle mě:

„Pánové, vám to ale sluší!“

Otočil jsem se a setkal se s rozzářenýma očima Sašky. Měla na sobě úžasný supermatový obleček tmavé barvy, který zvýrazňoval její nádherné tvary.

„Promiňte, nebudu rušit,“ ozval se Dirk a než jsme stačili oba něco říct, byl pryč.

„Dobrý den, kadete,“ usmála se na mě Saša a prohlížela si mou novou výložku.

„Dobrý den, paní kadetová,“ usmál jsem se na ni.

„Páni, to zní tak pěkně, paní kadetová,“ Saša se celá rozplývala.

„A počkej, až ti budou říkat třeba paní poručíková,“ usmál jsem se.

„Nebo paní kapitánová,“ usmála se Saša a přivinula se na mou hruď a já jsem ji k sobě něžně přitisknul.

Kapitán, to by bylo něco. Třeba bych mohl letět na nějakou tu badatelskou výpravu. Dnes je opravdu šťastný den. Stal jsem se kadetem a tím jsem odstartoval svou hvězdnou kariéru a mám nejkrásnější a nejlepší ženu, jakou bych si mohl přát.

…

 

24. prosince 3005 20:30 GTMS

 

Ano, Saša má žena a družka.

Nikdy bych na ni nemohl zapomenout.

Tak mnoho jsme toho spolu prožili a tak moc jsme si blízcí.

Vždy pozorná a milá, i když jsem se vracel z cvičáku unaven, že jsem nedokázal skoro stát a měl jsem náladu pod psa.

To ona vedla mou kariéru a dodávala mi odvahu k těm nejtěžším krokům.

Taková jaká by žena hvězdného průzkumníka měla být. Vždy po jeho boku.

…

 

9. září 2505 22:30 GTME

 

„Určitě vás taky vyberou,“ Saša povzbuzovala Dirka a Peggy.

„Určitě ano,“ přidal jsem se k ní.

„Nevím, chtějí přeci jen ty nejlepší,“ Dirk kroutil hlavou.

„Ale ty jsi nejlepší. Nikdo jiný přeci nedokázal vyřešit Parsekův teorém,“ objala Dirka Peggy.

„Myslíš, že to někoho zajímá, jestli jsem vyřešil nějakou matematickou hříčku?“ vrtěl Dirk hlavou.

„To není jen matematická hříčka, je to přeci provázání čtyřdimenzionálního kvantového prostoru s devítidimenzionální kvazikvantovanou strukturou. Něco co může v budoucnu přinést neuvěřitelné objevy a užitek,“ odporovala mu stále Peggy a já jsem žasnul, jak tak drobná a krásná dívenka se dokáže přesně vyjadřovat o Dirkově disertační práci.

Peggy je stejně jako Saša absolventka dívčí hvězdné akademie. Někdy vůbec nechápu, co se vlastně ty děvčata tam učí. Pokaždé mě něčím překvapí. V každém případě je tam učí být oporou svým partnerům, což jsem sám poznal v Sašině případě.

„Určitě vás taky vyberou, už tady kvůli Danovi. Jste nejlepší kamarádi od začátku studia na akademii a kamarády většinou posílají spolu,“ usmála se na ně.

Saša měla pravdu. Posádku většinou vybírají tak, aby nenarušili celistvost budovaného týmu. Je jednoduší použít osvědčenou kombinaci psychologického profilu, který fungoval po dobu výcviku a zařadit je do stejných pozic v posádce. Pokud by to tak fungovalo, tak bych měl velkou pravděpodobnost, že budu …

„Kapitán,“ vytrhl mě z mé úvahy Dirk.

„Co?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Peggy se ptala, jakou pozici si myslím, že budeš zastávat,“ odpověděl Dirk.

„A ty budeš náš lékař a PS,“ odpověděl jsem.

„Nebudu, nezapomínej, že mě nevybrali,“ zavrtěl hlavou Dirk.

„Co je to PS?“ zeptala se nechápavě Saša.

„To slovo je příliš dlouhé, proto se tomu u nás říká PS. Někdo tomu také říká pán snů, ale správně je to Psychologicko-Sociologický pracovník. Člověk, který je tam pro to, aby tě vyslechl a pomohl ti urovnat si všechno v hlavě. Prostě taková vrba,“ odpověděl Dirk.

„Jenže vrba ti neporadí, kdežto takový někdo, jako je Dirk, ti pomůže a ještě ti všechno vysvětlí,“ hladila ho povzbudivě Peggy.

„Tak si ho vyzkoušíme!“ usmála se Saša.

„Tak co bys chtěla vědět?“ zeptal se Dirk radostně, jako kdyby tohle bylo něco, co ho přivede ne jiné myšlenky.

„Tak onehdy v noci jsme …“ začala Saša, ale já jsem ji přerušil.

„Ale to jsem ti přece vysvětlil,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Ale mě to stále zajímá,“ Saša se netrpělivě vrtěla.

„Co,“ zeptala se zvědavě Peggy.

„Však víš, co se učí na akademii o …“ usmála se Saša.

„o ženách,“ dokončil jsem větu.

„A co se učí u vás na akademii o mužích?“ zeptal se Dirk.

„To je tajemství,“ hyhňaly se obě.

„Tak vidíš, u nás je to stejný,“ odpověděl jsem.

„Ale proč?“ dotírala Saša.

„Protože to tak funguje,“ vrtěl jsem hlavou.

„Funguje to dobře už tři sta let od poslední sexuální revoluce,“ usmál se Dirk.

„A proč se říká třetí sexuální revoluce,“ zeptala se Peggy.

„Tak první už byla na konci minulého tisíciletí, říkalo se tak období po objevení ženské antikoncepce,“ odpověděl encyklopedicky Dirk.

„Ženská antikoncepce vyvolala sexuální revoluci?“ zeptala se Saša.

„Tak ono se nejednalo pouze o ženskou antikoncepci, ale o antikoncepci všeobecně. Představ si, že do té doby jakákoliv sexuální rozkoš byla díky církvi a všemu kolem toho spojena pouze s plozením dětí a najednou tu byla možnost ji prožívat bez tohoto rizika,“ usmál se na ně Dirk shovívavě.

„Ale vždyť sexuální rozkoš můžeme prožívat i bez zapojení sexuálních orgánů,“ vrtěla hlavou Peggy.

„Tak ty praktiky byly před tím v západním světě úplně zapovězeny,“ vrtěl hlavou Dirk.

„Ale vždyť tím se lišíme hlavně od zvířat. Že náš sexuální pud není plánován jen touhou po potomcích, ale že nám způsobuje rozkoš,“ vrtěla hlavou Saša a já jsem ji celkem chápal, protože patřila mezi velmi náruživé ženy.

„Ano, ale uvědomme si, že lidé dlouho nemohli pochopit, že nejdůležitější pohlavní orgán je mozek,“ usmál se Dirk.

„A ten byl plně využit až vynálezem milovacího obleku, že ano?“ hlásila se jako školačka Peggy.

„Ne tak docela. Již před tím lidé zkoušeli různě stimulovat lidská mozková centra a vyvolávat slastné pocity, ale až právě milovací oblek dokázal propojit všechny ty nejdůležitější body a skutečně pocit erotiky oddělit od lidského pohlaví,“ pokračoval Dirk.

„Ale říká se, že právě milovací oblek málem znamenal zánik lidstva a vedl k třetí sexuální revoluci,“ vrtěla hlavou Peggy.

„Problém je v tom, že vynález milovacího obleku přišel v tu nejméně vhodnou dobu,“ pokynul hlavou Dirk.

„Západní civilizace počátkem našeho tisíciletí žila v euforii pocitu svobody, který nikdy neměla a většina lidí svou mysl příliš otevřela, myslíce si, že všechny informace jsou jen pozitivní a nemohou jim ublížit. Bohužel toho se chopily různé malé skupinky cítící křivdy společnosti a postupně přenesly své křivdy i na ostatní. Tak se stalo, že většina žen i mužů byli najednou nespokojeni a nenacházeli smysl života. A vinu si dávali navzájem. Ženy muže obviňovaly, že jim nedopřávají dostatek práv a muži zase ženy, že nemají dostatek svobody. Malí chlapci byli násilně převychovány, aby si hráli s panenkami a děvčata, aby jezdili s náklaďáky a závodily mezi sebou. Do toho se objevilo hnutí, propagující, že každý člověk si více rozumí se stejným pohlavím než z různým. Prostě velký zmatek,“ vykládal Dirk.

„A v tom přišel milovací oblek,“ zašeptala jakoby bázlivě Peggy.

„A přinesl druhou sexuální revoluci?“ zeptala se Saša opatrně.

„Přesně tak. Lidé, kteří v té době byli už společensky úplně nezávislí, najednou získali i naprostou nezávislost sexuální. Bylo jedno, jestli se dotýkáte člověka s různým pohlavím nebo stejným. Dokonce bylo jedno, jestli se dotýkáte sám sebe. Do té doby byla vždy masturbace považována za druhořadou a nikdy nedokázala navodit stejný prožitek jako párový sex. Otěhotnění pro ženy nebylo žádoucí, protože by vystoupily z kolotoče budování kariéry a ztratily by na společenské nezávislosti. Chvilku se to vše kompenzovalo v té době ještě rozvojovými zeměmi, které ale díky globalizaci i ty brzy následovali ty pokročilé,“ smutně dopověděl Dirk.

„A co následovalo pak?“ zeptala se Saša.

„Patnáct miliard starých a zatrpklých lidí, které svět již nebavil, protože již dosáhli všeho, co se v jejich kariéře a s jejich schopnostmi dalo dokázat. Nastalo hromadné vyvražďování a vymírání celých národu na starobu a nechuť dál žít,“ pokýval hlavou Dirk.

„A pak se tu objevil Kapitán?“ zeptala se Peggy.

„Ano, malá skupinka ještě celkem mladých lidí, vedená Kapitánem, odcestovala na malou orbitální stanici létající kolem Země a založila první dvě hvězdné akademie, jednu pro chlapce a jednu pro děvčata. Na orbitální stanici muselo mít všechno svůj řád a tak se ten řád zavedl i do osnov těch škol. A ten se učíme dodnes,“ usmál se Dirk.

„Ale co ta třetí sexuální revoluce? S tou jsem to nějak nepochopila,“ divila se Saša.

„Ale vždyť je to jasné. Vznikly dvě akademie, jedna pro děvčata a ženy a druhá pro chlapce a muže. A každá má své tajemství, které se nikdy ten druhý nedozví. To je ta revoluce. Proto to mezi muži a ženami funguje. Jsme jiní jak fyzicky, tak i tím, co se učíme. Nastala nová harmonie a dnes není vůbec problém pro nás používat milovací oděv, protože se tak dokonale doplňujeme.“

…

 

24. prosince 3005 22:30 GTMS

 

Světlo?

Najednou si uvědomuji, že kolem mě není tma, ale světlo.  Vůbec si nemohu vzpomenout, jestli tu bylo celou dobu mého vědomí, nebo až teď.

Je strašně těžké si uvědomovat realitu, když jediný signál, který z okolního světa vnímáte je monotónní stále se opakující zvuk a chvění. Nedokáži si uvědomit, jak dlouho jsem při vědomí.

Možná hodinu, ale možná rok.

Co když se někde stala chyba?

Co když toto není konec naší cesty, ale teprve první fáze a celou dobu letu budu při takovém vědomí?

Pět set let.

Pět set let poslouchat tento zvuk a uvědomovat si tuto podivnou rozmazanou různobarevnou záři přicházející ze všech stran.

Být při vědomí a čekat na své uvolnění z hibernace.

Ale profesor Yio vůbec nemluvil o způsobu, jakým budu probuzen z hibernace.

Bral jsem to jako samozřejmost.

Stejně jako když vás ráno probudí budík, nebo když vás rozmrazí po meziplanetárním letu.

Tehdy, když mi poprvé ukazoval tu sošku ze skleněné vody, mluvil o vystavení magnetickému poli a dodávání energie. Později mi vysvětlil, že paměťový efekt vody v homeopatii je způsoben lokálními magnetoelektrickými silami jednotlivých molekul aktivační látky na molekuly vody.

Ale co přesně říkal o těch dalších vlastnostech?

…

 

17. prosince 2505 09:00 GTME

 

„Dobrý den, doufám, že jste připraveni?“ zeptal se profesor Yio.

„Ano,“ odpověděli jsme jistým hlasem a oba dva, já a má žena Saša, jsme se podívali na sebe a chytli se za ruce.

„Nemáte se čeho bát, ode dneška do startu vám každý den vyměníme pouze tři litry tekutin. Když si uvědomíte, že lidské tělo je skoro z devadesáti procent  tvořeno vodou, tak do startu vám vyměníme jen zhruba jen jednu třetinu celkové tělní vody.

„A bude to stačit na to, aby nás to dokázalo ehm …?“ nemohla Saša najít to správný slovo pro stav podobnému soše, kterou měl profesor na stole.

„Sklohibernovalo?“ doplnil ji profesor.

„Ano,“ přikývla Saša.

„To by nestačilo, další část bude probíhat už za letu, při zrychlování na cestovní rychlost. Vaše zrychlování bude trvat skoro čtrnáct dní. První týden vám bude pomáhat doprovodná posádka, která se po týdnu od vás odpojí a ve které budu taky já a mí asistenti. Měli bychom vás díky nanodifuseru, který je schopný ve vašech tělních tekutinách oddělovat obyčejnou vodu od skleněné, dostat na sedmdesát procent. O zbylých  dvacet devět procent se postará váš pobyt v hibernačním tanku.“

„Pobyt v hibernačním tanku?“ zeptala se nejistě Saša.

„Ano, všichni jste prošli výcvikem vysokotlakého potápění, kdy se místo dýchání směsi plynu dýchá kapalné médium obsahující perfluorocarbon, takže to nebude pro vás nic nového. Postupně, jak posádka bude hotova se svými úkoly při startovací fázi letu, budete odcházet do svých hibernačních tanků, kde budete plně ponořeni do skleněné vody a díky slabým sedativám přivedeny do umělého spánku. Jakmile i poslední procento vaší obyčejné tělesné vody bude nahrazeno vodou skleněnou, provedeme aktivaci hibernačního stavu, ve kterém budete až do příletu k Arkanusu,“ vysvětloval profesor.

„A tu dobu, co budeme spát v tom kontejneru, to se neutopíme?“ zeptala se Saša opatrně.

„To jsem vám chtěl právě říct. K vlastnostem skleněné vody jsme přidali ještě další vlastnost. Dokáže perfektně absorbovat plyny z okolí a přenášet je s obrovskou účinností,“ prohlásil tak vítězně, že jsem nepochyboval, že je to fakt něco úžasného.

„Co to znamená,“ zeptala se Saša.

„Že dokáže plně nahradit červené krvinky a dokonce má i lepší vlastnosti,“ usmíval se.

„No a?“zeptala se Saša.

„Nechápete, už ta samotná voda je dokonalá umělá krev, která dokonce zvyšuje účinnost energetických procesů v živém těle. A navíc funguje jako kapalné dýchací médium,“ kroutil nevěřícně hlavou profesor Yio, jako kdyby nemohl pochopit, že to nechápeme.

„Ale krev má i jiné vlastnosti,“ namítl jsem já.

„Ano, ale ty jsme také vyřešili. V důsledku to znamená, že pokud na Arkanusu nebude zas tak úplně stejná atmosféra, jako na Zemi, nebude to zas tak moc vadit. Hlavně aby tam bylo ve vzduchu aspoň jedno procento kyslíku a obejdete se bez dýchacích přístrojů,“ usmíval se vítězoslavně profesor Yio.

„Úžasné,“ vydechl jsem s úctou nad takovou myšlenkou.

„Je to vyzkoušené?“ zeptala ses pochybovačně Saša.

„Ano, jinak bychom to nepoužili. Tady podívejte se na holozáznam. Vidíte, ten člověk má úplně nahrazenou krev naší vodou. Jen si ho prohlédněte. A tady, vidíte, může vykonávat práci v prostředí, kde jsme snížili obsah kyslíku ve vzduchu na půl procenta. Normální člověk by byl mrtvý,“ ukazoval na holozáznam, jak nějaký velmi bledý člověk přendává velké díly z jedné bedny do druhé ve speciální tlakové komoře.

„Ale proč je tak strašně bledý?“ zeptala se Saša a prohlížela si záznam z blízka.

„To je jedna z nevýhod umělé krve. Červené krvinky dodávají tělu barvu. Ale za tu obrovskou výhodu ta ztráta růměnce v obličeji stojí,“ usmál se na nás.

„A hlavně, objevili jsme způsob, jak se může skleněná voda samoregenerovat. To znamená, že nebudete muset se připojovat na žádné přístroje a budete moci pít normální čistou vodu a tělo si ji samo upraví do podoby, jakou potřebuje,“ usmíval se vítězně.

„Ale přesto, za nějaký čas budeme mít zase normální barvu. Tělo si přece vyrábí červené krvinky,“ Saše stále vrtal v hlavě ten šedavý odstín pokožky.

„Na to jsme mysleli a protože právě díky tomu samoregenerování tato funkce lidského těla nebude potřebná, tak ji zablokujeme,“ zavrtěl hlavou profesor, ale když viděl, že tím Sašu trochu vystrašil, ihned dodal: „ale samozřejmě, pokud bude Arkanus takový, jaký jsou naše snímky pořízené dalekohledy, můžete se vrátit k původním funkcím vašeho těla. Berte ale v úvahu, že naše informace jsou přes sto tisíc let staré, než k nám světlo z Arkanusu doletělo. Ale počkejte, až poznáte výhody naší vody jako umělé krvi. Určitě se vám nebude chtít vracet ke staré.“

„A ještě jedna věc by mě zajímala,“ dodala a přiklonila se k profesorovy, jako kdybych neměl něco slyšet. Přestože jsem ničemu, co říkala, nerozuměl, věděl jsem, že se ptá, jestli budeme moci mít pak děti. Podle toho, jak se šťastně usmála jsem pochopil, že ano.

…

 

24. prosince 3005 22:30 GTMS

 

Vzpomínám si, jak jsem pomáhal nastupovat posádce po hibernačních tanků.

Jak jsem sledoval, jak usedají na dno toho podivného akvária.

Jak chvilku bojují z nepříjemným pocitem, že se mají nadechnout nějaké husté kapaliny, ale jak je sedativa postupně přemáhají a jak nakonec vyběhnou z jejich úst a nosu bubliny, které na chvilku zčeří hladinu vody, aby se pak zase vrátila do té podivné podoby rosolovité hmoty.

Jak se chodíme se Sašou na ně dívat, šedivé nahé lidičky, jak klidně ve spánku dýchají tu podivnou hmotu a nad jejich kontainery se číslice na ukazateli postupně blíží ke sto procentům.

Jak právě první byla Peggy, které její ukazatel ukázal sto procent a pak se jakoby vše v tom tanku zastavilo a hmota uvnitř, která byla původně trochu rosolovitá byla pak jakoby s nejtvrdšího skla.

…

 

19. prosince 2505 20:00 GTME

 

„Myslíš si, že je to bezpečný?“ zeptal jsem se Saši.

„Proč by to mělo být nebezpečný?“ udiveně na mě Saša pohlédla, když si začala oblékat svůj milovací oblek.

„Nevím, tak mě to napadlo. Kvůli ty skleněný vodě, kterou již nahradili naši krev. Pořád musím myslet na to, že ta voda má paměť,“ vrtěl jsem hlavou a prohlížel jsem si svoji najednou mi cizí barvu pokožky, která nijak nepřipomínala lidskou.

„Ale profesor říkal, že budeme moci žít úplně stejným způsobem života. Dokonce mluvil jen o výhodách a vůbec se nezmiňoval o ničem nebezpečným,“ namítla Saša.

„Ano, ale to mluvil o stavu, až ten proces výměny vody bude ukončen a všechny naše tělesné funkce se tomu přizpůsobí nebo upraví,“ namítl jsem zase já.

„Tak jak chceš, ale už jsme se tři dny nemilovali,“ řekla Saša trochu zklamaně a začala se zase svlékat.

Najednou jsem si uvědomil, že je to nejdelší přestávka v našem milostném životě od doby, kdy jsem byl služebně sám na Jupiterově Evropě se potápět.

Samozřejmě, že jsme se tehdy mohli milovat virtuálné v milovacích oblecích propojených po solarnetu, ale v té době jsme byli krátce po svatbě a co nejvíce jsem dodržoval kodex šťastného života.

Je to ta část, která doporučuje používat milovací oblek pouze se svým jediným partnerem. Ona samozřejmě nezakazuje používat ho  při dálkových přenosech a dokonce nezakazuje ho používat bez partnera, ale přesto jsem to v tom období tak cítil. A Saša také říkala, že by jí má fyzická přítomnost tak chyběla, že by si to nemohla vychutnat.

Mělo to také tu výhodu, že od té doby se Saša snaží všude jezdit se mnou a doprovázet mě i na těch nejkratších misích.  Tak jsme se oba občas milovali za opravdu podivných situací na nejpodivnějších místech. ...

„Počkej,“ přistoupil jsem k ní a zadržel jsem její ruku, „myslím, že bych to stejně bez milování s tebou dva týdny nevydržel,“ a políbil jsem ji na ústa.

Saše se rozzářily štěstím oči a také mě vášnivě políbila.

„Lásko,“ usmála se na mě a trochu odstoupila, aby mohla dokončit oblékání. Strašně rád pozoruji, jak si Saša obléká milovací oblek. Vybrala si poloautomatický, do kterého se musí z počátku nasoukat a po stisknutí malého tlačítka se oblek plně uzavře a ještě více zformuje již tak dokonalou postavu.

Nečekal jsem na nic a také jsem vklouznul do toho svého. Po aktivaci samooblékání jsem ucítil, jak mě přitahovaná látka hladí a svírá a pak, když se receptory kůže napojily nanotechnologíí na řídící elektrody a v mém mozku byly pomocí alfa-pulsů přesměrovány jejich signály do sexuálního centra, jsem ucítil krásné vzrušení. To bylo způsobeno tím, že můj mozek byl milovacím oblekem tak oklamán, že jakákoliv myšlenka i jakýkoliv dotyk byl vyhodnocen jako sexuální akt.

Přistoupil jsem k Saše a objali jsme se. Zaplavila mě obrovská vlna rozkoše a pocitu, který byl neskutečně slastný.

Naše dva obleky nás propojily a začaly přenášet naše pocity a představy na toho druhého. Pomalu jsme v vzájemném objetí klesli na pohovku a hladili se a laskali. Současně můj mozek mi zprostředkovával neskutečně erotické představy způsobené kompilací mých a Sašiných vnitřních erotických tužeb.

…

 

24. prosince 3005 23:00 GTMS

 

Z mých vzpomínek mě najednou vytrhl nový zvuk.

Něco jakoby šplouchlo.

Uvědomil, že ty předchozí vzpomínky mě vzrušily.

Vlastně díky tomu jsem si uvědomil své tělo.

Najednou jsem si zase uvědomoval, že mám ruce, nohy a vlastně úplně všechno.

Ale stále jsem se nemohl pohnout.

Sice jsem cítil příjemné pocity na pokožce celého těla, dost podobné jako při milování v milovacím obleku, ale stále jako kdyby to tělo bylo cizí a nemohl je ovládat.

Cítil jsem intenzivní pocit na mém pohlaví, který nyní přehlušoval všechny ostatní pocity, ale zároveň jsem nemohl ten pocit plně identifikovat a ani ho nijak ovlivnit.

„Splašš,“ další cáknutí se ozvalo jakoby pár metrů ode mě. Pak se ozval tichý chod servomotoru a uslyšel jsem zvuk pohybujícího se bota.  Zároveň jsem si uvědomil, že barevná záře se kolem mě mění a dokáži v ní rozeznat neurčitý pohyb.

„Mám Vám pomoci, paní?“ ozval se umělý hlas T425.

„Ano, můžeš mě prosím tě z toho dostat?“ ozval se trochu chraplavý ženský hlas a já jsem v něm poznával znaky hlasu Sašeny.

„Jistě, paní, můžete se prosím víc narovnat, abych Vás mohl zachytit?“ uslyšel jsem další zvuk servomotorů a další cáknutí.

„Co je to se mnou, proč vypadám takto?“ ozval se znovu změněný hlas mé ženy.

„Promiňte paní, na to nemám odpověď. Jen Vám mohu říct, že takto vypadáte od našeho průletu částicovým mrakem ve kterém byla naše loď vystavena energetickým bombardováním částicemi o energii až teraelektronvolty. Mohla byste se ještě více nadzvednout. Nemohu dostat své manipulační ramena pod Vaše paže,“ poprosil Sašu T425.

„Nejde to, nemohu se pohnout,“ zaúpěla Saša.

„Podle mého rozboru všechny Vaše funkce jsou normální. Měla byste být schopná normálního pohybu. Pravděpodobně pouze Váš mozek není schopný správně adresovat Vaše motorické orgány. Jestli Vám mohu proradit, musíte se soustředit na uvědomění si Vašeho těla a pak provést pro Vás běžný pohyb,“ přednesl svou analýzu T425.

„Nejde to, ne s něčím takovým, proč mám tak obrovský prsa?“ ozval se zoufalý hlas Saši.

„Máte čas, snažte se uvědomit si své tělo.“ ozval se T425.

…

 

19. prosince 2505 21:00 GTME

 

„Dnes to bylo celkem podivný,“ vydechla Saša, když jsme si sundali své milovací obleky a lehli jsme si spokojeně vedle sebe.

„Myslíš?“ zeptal jsem se provinile, protože jsem si i já uvědomoval, že dnes to bylo jiné.

„Určitě, nikdy před tím jsme si takové věci nepředstavovali,“ přikývla Saša.

„Nikdy před tím jsme se taky tak nezměnily,“ pokýval jsem hlavou a pohlédl jsem do jejich světle modrých očí, které byly neuvěřitelně světlounké.

„To ano, ale to by přece nemělo mít vliv na naše představy,“ vrtěla hlavou Saša.

„Možná ano, čeká nás dlouhá cesta vesmírem, proto ta představa, že se milujeme uvnitř volného kosmického prostoru,“ namítl jsem.

„Ale proč jsem měla v té představě tak obrovské prsa?“ podívala se ně mě podezíravě.

„Nevím, nějak se mi ta představa dostala do hlavy, možná to bude tím, že na Arkanusu budeš matkou mých dětí. To víš, prsa jsou vždy spojená s představou mateřství,“ vysvětloval jsem, „ale ty jsi si můj úd představovala taky pěkně veliký. A pak, když jsem v našich představách začal stříkat, tak to bylo taky tedy něco.“

„Asi máš pravdu, může to souviset s naší touhou po dětech, určitě se tak dá vysvětlit ta představa záplavy toho tvého semene,“ obhajovala se Saša.

„Ale metrový pohlavní úd?“ usmíval jsem se a přitiskl se k ní.

…

 

24. prosince 3005 23:30 GTMS

 

„Už je to lepší,“ ozvala se Saša a i její hlas měl již normální zabarvení.

„Připravte se paní, jak se rozsvítí zelená kontrolka, začnu Vás zvedat,“ řekl T425.

„Jedna, dva, …“ ozvalo se další šplouchnutí a uslyšel jsem kvílet T425 servomotory, jako kdyby něco hrozně těžkého zvedal. Pak se ale zvuk servomotoru vrátil do normálu a já uviděl barevnou šmouhu, jak projíždí dál směrem ode mě.

Už chápu, proč mám všechno rozmazaný a proč vidím jen podivnou zář. Index lomu skleněné vody je stejný jako index lomu v oku a proto mé oko není schopno nic zaostřit. Jen nechápu ten podivný pocit, jako kdybych vnímal světlo z celého prostoru kolem sebe.

Ještě musím udělat něco, abych se odtud dostal.

Podle všeho, co jsem slyšel je to věcí jen uvědomění si sám sebe. Donutit svou vůli své tělo se zase hýbat. Saša se měla probudit zároveň se mnou, aby mi mohla pomoci probouzet posádku, a jak vidím, ona se dokázala s hibernačního tanku už dostat a já jsem tu pořád zavřený.

Nejhorší je to, že nedýchám a myslím si, že mi ani nebije srdce. To že žiji je zázrak a důsledkem neuvěřitelné vlastnosti té vody. Pravděpodobně částicová bouře zničila resuscitační zařízení hibernačního tanku.

Musím se prvně soustředit na to, abych rozhýbal své plíce a dodal tělu více kyslíku, aby mé svaly měly dostatek energie k pohybu.

Je to věcí vůle.

Jen věcí vůle.

Jedna, dva, tři.

Ano, povedlo se. Až jsem se musel prudce převalit, jak se mě zatočila hlava přílivem čerstvého kyslíku do mozku.

Jsem zpět. Snažím se posadit a dostat hlavu nad hladinu.

Je to neuvěřitelně těžký. Nejenom, že rosolovitá vlastnost skleněné vody mi v tom brání, ale mé svaly dělají všechno možné, jen ne to, co se od nich očekává.

Konečně se mi podařilo vystrčit hlavu z vody. Z plic a úst mi vytryskl proud vody, který mi stekl po bradě a změnil se v rosolovitou hmotu, a já ucítil úlevu, jak jsem mohl zase dýchat vzduch bez odporu, kterou voda představovala.

Jenže stále vidím jen barevnou zář kolem mě.

Vlastně ne.

Uvědomil jsem si, že mám zavřený oči a když jsem je otevřel, spatřil jsem před sebou zeď kontejneru.

Podivné, opět jsem zavřel oči a jediné co se stalo, že se vše absolutně rozostřilo.

„Mohu Vám pomoci, pane?“ ozval se zvuk servomotoru a já jsem rozpoznal barevný pohyb za sebou. Uvědomil jsem si, že T425 mluví na mě a že já ho nějakým podivným způsobem vidím, i když je za mnou.

Zaktivoval jsem všechnu svou vůli a sílu a otočil se.

To co jsem uviděl na zemi mi vyrazilo dech.

Na zemi vedle T245 klečena na všech čtyřech podivná bytost. Vypadala jako skleněná socha. Skleněná socha ženy s obrovským poprsím.

…

 

31. prosince 2505 15:00 GTME

 

„Další zprávy očekávejte již od CM003. Přepojuji na automatické řízení. Konec spojení,“ odeslal jsem poslední svou zprávu kvantogramem a rozhlédl se kolem sebe.

Vzadu v kajutě T246 něco opravoval a jinak na celé lodi panoval naprostý klid. Zůstal jsem úplně poslední z posádky a vše bylo dokonale připraveno pro dlouhou cestu skoro nekonečným vesmírem.

Odebral jsem se ke kajutě s hibernačními tanky.

Chvilku jsem pozoroval Sašu, jak se tam nehybně jakoby vznáší v té sklovité kapalině.

Kdo ví, jestli ji ještě někdy uvidím.

Možná nás to všechno stejně neochrání před smrtícím zářením. Ale musím splnit svou povinnost.

Stejně jako ostatní. Děláme to pro budoucnost. Pro budoucnost lidstva.

…

 

25. prosince 3005 00:00 GTMS

 

„Stále tomu nemohu uvěřit,“ kroutila hlavou Saša.

Snažím se zjistit, kam se vlastně dívá, ale její skleněné bezbarvé oči mi to neumožňují. Pak mi pohled zase sklouzává k tomu jejímu neuvěřitelnému poprsí.

Vlastně celá je neuvěřitelná.

Oba dva jsme neuvěřitelní.

Na nic podobného nás profesor nepřipravil. Myslím, že ani on by nic podobného nečekal. Skleněná voda v době částicové bouře dokonale rozpustila naše těla, ale protože v ní zůstala zapamatována informace o nich, oba dva stále existujeme.

A dalo by se říct, že vypadáme úplně stejně, jako před tím.

Až na dva malé detaily.

Saša má největší poprsí, které jsem v životě viděl a můj pohlavní úd by se do žádného prádla neschoval.

Něco podobného, co jsme si ve svých erotických fantazií vysnili při našem prvním milování po výměně krve za skleněnou vodu. A pak jsme si to představovali ještě několikrát, když jsme se milovali, než jsme skončili hibernovaní při cestě vesmírem.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Saša.

„No co, pustíme se do přípravy na přistání. Jsme na oběžné dráze Arkanusu a podle všech přístrojů to vypadá, že je to skutečně ideální místo na kolonizování,“ prohlásil jsem.

„Jak chceš takhle něco kolonizovat?“ zeptala se zoufale Saša.

„Přístroje hlásí, že všechny funkce našich těl jsou v naprostém pořádku. A jestli myslíš na další pokolení, tvůj osobní záznam ukazuje, že momentálně ti probíhá ovulace a že jsi v nejplodnějším své periodě,“ usmál jsem se na ni.

Asi mi opětovala úsměv, i když jsem si nebyl jistý, protože stála trochu proti světlu a vše mi v té skleněné postavě splývalo.

„Myslíš, že bychom měli?“ zeptala se nejistě.

Najednou jsem si uvědomil, že mi v té své nové podstatě připadá neuvěřitelně sexy.

„Určitě. A je to naše povinnost. Slíbili jsme, že vybudujeme novou lidskou kolonii na Arkanusu,“ objal jsem ji.

„A neprobudíme nejdříve ostatní a nepřipravíme přistání?“ zeptala se mě, ale to už mě držela za ten můj obrovský pyj a hladila ho.

„To může počkat. Prvně bychom měli prozkoumat jiné oblasti,“ a s těmito slovy jsou zabořil svůj obličej mezi ty obrovské prsa.

…